Temné časy ustaly...

... a ještě temnější nastaly.

Po maturitě se mi stalo přesně to, čeho jsem se vážně obávala. Moc času, málo co dělat, depka depka hadr. 

Víte, já jsem si před tou maturitou opravdu myslela, že až bude po, tak to ze mě opadne. Alespoň na ten červen, červenec.

Ale víte co? 

Nic. 

A to přísahám, že se snažím být produktivní a chodit ven.

Prázdniny co prázdniny trpím. V konečném důsledku ani nemůžu říct, jestli víc trpím během školního roku nebo v létě. Od září do června to je únavné, protože po vás pořád někdo něco chce, a čím déle jste vzdělávacího systému součástí a čím více se školní rok posouvá kupředu, tím horší nálada všude je. Nenamluvíte mi opak. Zatímco v prváku jsme byli nadšení ještě v březnu (!), ve čtvrťáku jsme se s holkama druhý den školy shodly, že toho bylo dost, a další dva měsíce bychom se vzájemně klidně oželely (a nepochybuji, že by se to dalo aplikovat na celou třídu, tudíž klidně i oželeli). Toho, že se ta situace během školního roku moc nezměnila, budiž důkazem fakt, že mě nijak nedojímá, že už se jako celá třída v kompletním počtu nesejdeme nikdy. Buď to na mě zatím nedolehlo, nebo jich za ty čtyři roky mám plný zuby tak moc, že mě to nakonec ani nedojme. 

Moje máma vám potvrdí, že když na to dojde, dokážu žít v izolaci klidně několik týdnů. "Žít". Připomínám pak jezevce z nory, a nebo ještě lépe vlčí dítě. Ačkoli mi nedělá problém přežívat ve svém pokojíčku sdíleném s matkou, na mé psychické zdraví to má docela dopad, ačkoli si to odmítám přiznat. Minulé prázdniny jsem dokonce dva dny vůbec nepromluvila. To víte, hledala jsem odpověď na existenční otázky ve svém nitru, to chce klid. ("Proč jsem tak děsně oškliváááá, proč jsem tak děsně blbáááá, proč mě nikdo nemá rááááááád?!) Jak víme, existenční otázky dokázou být zapeklité. Ehm. 

Prázdniny. Od začátku školního roku jsem počítala s tím, že to bude tak nějak delší. A trochu jsem doufala, že budu po maturitě v nějaký euforii, nebo co (ne). Ale ve skrytu duše jsem asi věděla, že během těch následujících osmi nebo devíti měsíců se nijak razatně nezměním, nestane se ze mě extrovert a nepřestanu mít sociální fobii. No, pojala jsem to jako čekání za zázrak, nebo spíš čekání na nic a doufání, že se to nějak samo uto. A ono se to překvapivě neuto, takže už něco přes týden dřepím doma a přemýšlím, co teď. 

Ne, to není tak přesné. Zase si nebudu křivdit, že jo. Za ten týden jsem se snažila nacpat si do programu co nejvíc produktivních činností. To, co jsem za týden a kousek zvládla, respektive kolikrát jsem zvládla jít ven, já považuju za svůj osobní úspěch a krok kupředu. Pro vás to teda asi bude poněkud úsměvné, ale já jsem... já. 

Hlavní účel byl samozřejmě zaměstnat hlavu. Věřte mi, že není dobře, když má Strašilka čas přemýšlet.

Respektive... když nemá do čeho píchnout. V takových momentech se totiž uchyluje do svého nitra (stejně jako poutník v Labyrintu - akorát já teda nenalézám boha, nenalézám a nenalézám - jsem to pořád jenom já a moje depky), a to je problém, protože přemýšlí moc, přemýšlí až příliš, a končí to minimálně týdenní izolací od zbytku světa (a rodiny). A jak jste si asi domysleli, na takový šaškárny během školního roku není čas. Od září do konce června si klasicky vystačím se sebeironií, ale jak mám čas, myšleno skutečný čas (nikoli ten, který si vyprokrastinuji), je to blbý. Možná jsem místo Atraktivní Strašilky mohla být Overthinking Strašilka, sedělo by to víc. 

No a protože jsem se rozhodla, že tyhle prázdniny začnu pozitivně, v podstatě hned dva dny po maturitě (když jsem se dala trošku fyzicky do pořádku) jsem se rozhodla, že pojedu k otci. Myslela jsem si, že tam potkám i babičku, ale ta jela na chatu, mě zklamala. Děda byl v nemocnici, takže toho jsem taky nezastihla. Zato jsem však zastihla fotbalové utkání mezi Bohemkou a Spartou. Cestou tam jsem se v autobuse vyloženě bála, protože v první polovině to byl samý Sparťan, v té druhé samý Bohemák. I když pravda, že Bohemáků byla docela převaha. I tak mi ale nedělalo dobře, když nějaký Bohemák prohlásil, že by ten autobus mohli zkusit unést. Jako jasně, já jela na stejnou stanici jako oni, ale stejně. Pocit, že bych měla být vydána na milost a nemilost fotbalovým fanouškům, mě zrovna moc netankoval. 
Zápas jsem nakonec sledovala z balkónu. To by byla velká výhoda, kdybych měla fotbal ráda. :-) Takhle jsem spíš pozorovala policajty, co se motali kolem stadionu. Ten zápas byl navíc docela nuda a strašně pralo slunce. I policajti mě nakonec přestali bavit. A je fakt, že mi jich bylo líto. Měšťáci teda byli oblečení ještě dobře, ale PČR byli zakuklení a zababušení, že by jim ani na Antarktidě zima asi nebyla. A navíc jim nebylo kvůli kuklám a helmám vidět do obličeje, což mě znervózňovalo. Tudíž se teda nebylo na co koukat (fotbal nestál za nic - to je ten největší rozdíl oproti hokeji; u hokeje na vteřinu mrknete vedle a propásnete tři góly, u fotbalu si můžete jít udělat kafe a popkorn a míč se ještě nehnul z jedné poloviny hřiště na druhou). Vydržela jsem to do poločasu, a i když fotbal nemusím, líbilo se mi: 

• jak Bohemáci začali něco dělat se zeleným a bílým kouřem, 
• jak je z repráků napomenuli, že se nemá používat pyrotechnika, 
• jak Sparťani začali pálit petardy a červený světlice, 
• jak je z repráků napomenuli, že se nemá používat pyrotechnika, 
• jak Sparťani dál pálili petardy a červený světlice, 
• jak je z repráků napomenuli, že se nemá používat pyrotechnika, 
• jak Sparťani dál pálili petardy a červený světlice, 
• jak se policajt dole na chodníku pod balkonem bavil s jiným policajtem o Ordinaci v růžové zahradě, 
• jak rozhodčí běžel. 

Skončilo to nula nula, přesně podle očekávání. Vypadla jsem dvacet minut před koncem, abych nechytla rozzuřený Sparťany, kterým prý tak trochu o něco šlo. :-D Oni asi věděli, proč tam posílat 14 velkejch policejních aut včetně koníčků (těch bylo 6, teda co jsem napočítala). 
Nemám ráda fotbal. Zlatej hokej. 

V neděli jsem pak šla s kamarádkou na chráněnku poblíž našeho lesa. Mají tam ovečky! Bohužel jsem ovečkami byla natolik vyvedená z míry, že jsem si je nevyfotila. :-( Ale byly moc krásný. A byla tam taky jehňátka! A jedno z nich se zaseklo v křoví. 
Pak tam mezi nimi začal pobíhat nějaký chlapec zhruba v mém věku. Byl oblečený v takovém tom oblečku, který nosí baseballoví hráči. To zřejmě proto, že pár metrů od oveček je baseballové a softballové hřiště. No a chlapec měl v ruce baseballovou pálku, kterou mezi těmi ovcemi pořád tak jako šmrdlal, až se na něj kamarádka zadívala a naprosto vážně pravila: 

"To je pasáček?" 

Pasáček samozřejmě nebyl pasáček, pasáček jen hledal míček, který jim mezi ovce vletěl. 

Po tomto svém omylu se kamarádka uzavřela do svého nitra. Ke smůle Komenského však nešla hledat boha, ale nějakou větev, kterou by mohla vyfotografovat. Tuto větev následně fotografovala dalších dvacet minut, a já si připadala jako přebytečný manžel na nákupu. 

Pak jsme si šly na dětské hřiště chytnout nějaké Pokémony (nesmějte se, ale my jsme skalní fanynky; už asi osm let mám na klíčích přívěsek Pichua, kterého jsem právě s touhle kamarádkou našla v nějaké sladkosti jako dárek, když jsme spolu chodívaly na hřiště) a nostalgicky se pohoupat na houpačkách. Pak tam ale přišly nějaké malé děti, já se jich lekla a pro jistotu jsem utekla. 

Pak to nějakou dobu vypadalo, že budu ve svém nitru hledat toho boha, ale nakonec jsem si řekla, že k tomu nesmí dojít. Takže někdy ve středu jsem se rozhodla, že ve čtvrtek někam půjdu. Kamkoli, prostě vypadnout z domova. Babička začala mít samozřejmě hudry, že kdo jí ohřeje oběd (když jsem přišla domů, jídlo v mikrovlnce nebylo, talíř byl umytý a uklizený), že jsem určitě začala lehávat s nějakým chlapcem a ten den si s ním zrovna zase plánuji jít lehnout (protože jsem byla namalovaná a měla jsem šaty), no bůhví jestli je to vůbec jenom jeden (celá fotbalová jedenáctka, babi), a to zrovna v době, kdy mě nejvíc potřebuje, chápejte, kdo by se s ní díval na Soudkyni Barbaru? No nakonec jsem odešla, protože jsem si řekla fakit babi, fakit, já chci ven. 

Nejprve jsem jela do drogerie. Tam jsem mámě koupila řasenku, pro kterou mě poslala. Měla totiž nějaký kupon, díky kterému byla řasenka o půlku levnější. Ještě jsem se pak po drogerii porozhlédla, ale nic se mi tam moc nelíbilo, tak jsem odešla. Jak jsem si myslela, že budu venku aspoň hodinu... Přátelé, já byla hotová, i s cestou autobusem, za čtvrt hodiny. To bylo tím, že nám k té drogérii natáhli přímý autobus bez přestupů. Naštvala jsem se - to jsem se fakt pět minut půl hodiny malovala jen proto, abych za dvacet minut byla zase doma?! 

No a tak jsem jela do přilehlého obchodního centra, kde sice nemají skoro nic, ale zase aspoň něco. Potkala jsem tam jednu učitelku ze základky, která mě sice neučila, ale evidentně si mě ze školy pamatovala, protože se na mě dívala. Jo jo, byla jsem tam holt slavná. Nejspíš pozůstatek z doby, kdy nám v devítce šlohli třídnici a já musela obcházet a doprošovat se všech, kteří nás za ty čtyři měsíce suplovali, aby do duplikátu zapsali.

Pak jsem uviděla Takko, do kterého jsem taky měla slevové kupony, jenže se mi tam nic nelíbilo. Tak jsem si nic nekoupila. Ale naproti byl New Yorker, do kterého jsem sice slevové kupony neměla, ale chtěla jsem nějak utišit svoje maturitou poznamenané srdce a pošramocenou duši, takže jsem tam nechala sedm stovek a neměla jsem ani v nejmenším špatné svědomí. Navíc mi do toho hrálo Strašidýlko Emílek zespoda, kde probíhala nějaká dětská akce, takže jsem byla vlastně utvrzena v tom, že jde o výhodný kup a všechno mi to bude strašně slušet. 

No a cestou na autobusovou zastávku (jako, zkuste si takovou dobu stát na sandálích s podpatkem...) můj zrak padl na naší lokální špatně zásobenou pobočku Městské knihovny. 

Fakit, joulou, jdu tam!

A jako největší borka jsem si půjčila hned tři knihy: 

• Nějaká blbost, po které jsem sáhla, protože mi o tom říkala kamarádka. Kamarádka nečte, a když čte, tak blbosti, mělo mi to hned dojít. Jmenuje se to Matkárna, je to ptákovina, kdo chce, má to za den nebo dva přečtený. 
• Vidořád - druhý díl ze sedmidílné série. Venku jsou zatím jen tři díly. Během hluchých dnů (podnělí - středa) jsem přečetla třetí díl, který vyšel minulý rok, a zjistila jsem, že jsem úspěšně poztrácela souvislosti. První díl série, Kostičas, jsem bohužel v knihovně nenašla, tak jsem si jej alespoň stáhla a přečetla na počítači, druhý díl shodou šťastných náhod v naší knihovně měli, tak jsem ho čapla. Každá ta kniha má 400-500 stran, takže se může zdát, že to je čtení na dlouho, ale nenechte se zmýlit. Kdybych chtěla, mám to za den. Já fantasy ráda nemám, ale tohle je nějaká výjimka nebo co. Nelíbil se mi ani Harry Potter (prostě mě nechytl, velká fantasmagorie), pak teda nechápu, co dělám u Kostičasu, ale... prostě se to stalo. Kdyby mi to kamarádka ze školy v prváku nevnutila a Kostičas mi nepůjčila, tak bych po něm nikdy sama nesáhla. Jsem ráda, že to udělala. Akorát jsem to teda počítala, a než vyjde finální sedmý díl, bude mi nejmíň šestadvacet. Tyvole... 
• Deníček moderního fotra - praštil mě do očí strašnou náhodou, když jsem postávala u nějakého regálu, protože u přepážky byla fronta a já tam nechtěla stát jenom tak. Víte co, já vím, že jsem na tuhle četbu v devatenácti asi ještě mladá, nic nemůžu chápat, nemělo by mi to přijít vtipný, etc, etc. Jenomže já jsem Fotra objevila v době, kdy teprve začínal na blogu, ještě snad ani nepůsobil na Facebooku, nebo minimálně ne tolik. Čtu ho už fakt hodně, hodně, hodně dlouho. Takže jsem si tu knihu prostě půjčit musela. Až půjdu v pondělí vrátit Vidořád, tak si asi půjčím druhý díl, když tam ještě bude.

V pátek pak moje matka odjela někam na víkend, takže mám byt pro sebe (s babičkou, ale ta se nepočítá). Světe div se, je to produktivní víkend. Bylo mi jasné, že když mě alespoň máma nebude doma peskovat, tak budu sedět na posteli a uzavírat se do vlastního nitra (= depka). Takže jsem v pátek vstala už v devět (!!!) - ač jsem šla ve čtvrtek ten den spát až ve dvě - a klusala jsem do lékárny. Tam jsem babičce koupila Bepanthen, který nám tu už asi dva roky potají tak dlouho spotřebovávala, až jej spotřebovala, což dokazuje fakt, že my ten krém s mámou požíváme jen jednou ročně na rozdeřený nos od rýmy, takže si musela říct o vlastní. Napsala jsem ho sice mámě na blbenku, jenže ona to po mně nepřečetla. Údajně. Já ji spíš podezřívám z toho, že a) začíná blbě vidět nebo b) zapomněla na něj. 
Lékárnice mi vysvětlovala, že Bepanthen nebudu muset vůbec používat, pokud svoje dítě budu pravidelně přebalovat, protože se pak nebude opruzovat, a já jsem tak nějak neměla kapacitu vysvětlovat, že je ten krém pro babičku. Která si tím matlá obličej. 

Pak jsem šla do Alberta, kde jsem si koupila zmraženou pizzu, protože fakit, byl den dětí, tak proč si jednou za deset let neudělat radost mraženou pizzou (předtím jsem ji měla jen jednou v životě, což jsem musela napravit). Taky jsem teda vzala Blesk pro babičku, aby neřekla, že jsem na ni jak na cizí, protože po tom incidentu se slepou matkou s mým škrabopisem (" ") a Bepanthenem na mě byla naštvaná. Já jsem pak taky byla naštvaná, protože šlo o Blesk pro Královehradecký kraj, ale co naděláte na kraji Prahy, že jo.

Taky jsem ten den uvařila těstoviny, ale to není tak podstatný. 

Dost jsem si užívala a užívám matčinu nepřítomnost. Nikdo na mě nekřičí, že nic nedělám. Nebo že něco dělám blbě. Nebo že něco nemám dělat, protože to může dělat jenom ona, páč já to dělám jinak, a proto jsem levá. Taky jsem si mohla v klidu číst pod lampičkou, což normálně nemůžu, protože máma chodí spát v osm. A od osmi tu obyčejně musím chodit po špičkách, protože pak je akorát nevrlá, i když říká, že nervlá není. Občas na mě pak druhý den cení zuby, že se nevyspala, protože jsem šla v devět z pokoje do kuchyně, ale vysvětlujte jí, že fakt nemůžete za to, že vstává v pět ráno. 

Dnes jsem opět měla tendence hledat boha ve vlastním nitru, ale nakonec jsem se nakopla, šla jsem vyhodit smetí, vyprala jsem si to nové oblečení, pověsila ho na balkoně, uvařila těstoviny k obědu, vysála byt, vyčistila myšáka (byl chudák namáčklý v rohu klece, sotva dýchal a chladil se; díval se na mě pak dost vyčítavě, když jsem mu vyhodila jeho pečlivě prochcanou podestýlku, hodila ho do čistých hoblin a pocákala vodou), odlakovala a ostříhala si nehty (takový krásný byly, ale jeden jsem si zlomila u praní, tak šly dolů všechny), vylušitla jednu tajenku v křížovce (věřte mi, že to jde, i když dvě třetiny políček zůstnou prázdné) a přečetla asi sto padesát stran knihy. 

Prostě to chce pořád něco dělat. Jen mám takové podezření, že už mi došly činnosti, do kterých bych se mohla pustit. Příští týden si jdu pro maturitku, v pátek jsem kývla na rozlučku s profesory (jen takový večerní raut kdesi poblíž školy) - což překvapilo i mě samotnou, původně jsem se plánovala vyhnout - ale to víte, nouze naučila Dalibora housti, mě chodit trochu ven. Když jsem v anketě třídního chatu zaklikávala "ANO", tak jsem nemohla věřit, že něco takového opravdu dělám. Ještě by to chtělo najít způsob, jak opravdu chodit mezi lidi, ne jenom do obchodu a zpátky, ale nakonec si myslím, že mám nakročeno celkem slušně. 

Tak třeba ani na ty nefalšovaný depky s jezeveckou tendencí nedojde. 

Ha. 

PS: Zdravím pasáčka.