Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: No, zas si nemysli. Kdybych tam neměla aspoň jednoho člověka jako záchytný bod, tak se snad ani nenapiju a po půl hodině vejrání jdu domů. A zdaleka jsem se nebavila se všema, nabalila jsem na tu svojí grupu asi dalších pět nebo šest lidí, to mi stačilo. Takže z mojí strany to zase takovej pokrok není, ale přece...
A kde jste měli rozlučku? Taky v nějaké hospě? Nám tam pak taky ve finále každý říkal, jak strašně rád k nám chodili učit, ale mně se tomu moc nechtělo věřit, protože někteří lidi od nás dokázali být fakt nesnesitelní. A ne výjimečně.

No, pro mě bylo asi pořád v mnoha ohledech výhodnější pít bez toho pravého "vodvazu", protože z té hospody jsem musela kus pěšky k autobusu, fakt kus, pak trefit k tomu správnému nástupišti a přeběhnout silnici bez toho aby mě něco přejelo, nasednout do správného autobusu, dojet na správnou stanici, vystoupit z ní, dostat se přes další dva přechody pro chodce v celku, a pak dojít domů a být v takovém stavu, aby mě máma nevyhodila zas zpátky na chodbu... Naštěstí vše dobře dopadlo, a až na tu neobezřetnost při chytání Pokémonů to dobře dopadlo. Možná, kdybych od té hospody bydlela pár set metrů pěšky nebo deset minut tramvají, nebo kdybych neměla chorobný strach o svoje věci, taky vypadám jinak.