Některé konce bolí

Historicky poslední maturitní fňuk, i když ne tak úplně.

V pátek jsme měli rozlučku. Zařizovali jsme ji dost na poslední chvíli, peníze jsme také vybírali na poslední chvíli, a do poslední chvilky jsme se taky modlili, aby všechno klaplo. Celá událost se konala v The Pub na Smíchově, aby to bylo, ikonicky, blízko škole. :-) Tajnosti s ní nedělám (s tou školou :), protože podle mých informací si jistě řada z vás aktivně dala dohromady, co je to za ústav. 

Ale o mém ústavu dnešní článek není.

Trochu jsem se pobavila nad Mečounovým komentářem k předchozímu článku, a sice že alkohol v lidech probouzí chuť tancovat na stole. Před rozlučkou by mě to asi nepobavilo, protože bych si řekla, že to se mně stát přece nemůže, ale jejdanánky. 

Teda ne, že bych přímo tancovala na stole. Na stole se tancovat nedalo, přímo veprostřed byl výčep. Ale: 

• povídala jsem si se spolužáky, se kterými jsem za celé čtyři roky jinak prohodila asi dvě věty, 
• nechala jsem si udělat dvě fotky, přičemž jedna z nich byla i s lidmi z vedlejší třídy, co jsem se s nimi ani trochu nabavila, 
• jednu z těch fotek jsem následně zveřejnila, 
• začala jsem tam dvěma spolužačkám říkat, jak děsně mi budou chybět, 
• použila jsem výraz posečkám,  
• vysekala jsem se na schodech cestou na záchod (jako jakej ing arch tohle v hospodě vymyslel?!), 
• sežrala jsem tři řízky, tři kyselý okurky a půl druhýho rohlíku, 
• přiznala jsem se angličtinářce, že jsem do slohovky z angličtiny napsala hovadiny, 
• prohodila jsem pár slov s učitelem konverzace v AJ, který tvrdí, že neumí česky i když umí (řekla jsem: "I'm kinda drunk. Sorry."), 
• načepovala jsem svý první pivo v životě, 
• a pak ještě tři. 

Zdráhám se to úplně napsat, ale bylo to fajn. Je fakt, že s 90 % té třídy jsem žádná kamarádka nebyla, ale trochu jsem si zapomněla uvědomit, že na rozdíl od základky mezi námi nebyla žádná zlá krev. Nevím, za kolik z mých pocitů ohledně toho večera může alkohol, ale neřekla bych, že bych byla na šrot, takže si troufám tvrdit, že jsem byla při smyslech a při smyslech byly i mé pocity, i když, pravda, poněkud zesílené, ehm. Já opravdu lidem běžně nesděluji, že jsou to mí kamarádi, jedni z mála, a že o ně nechci přijít. Což jsem z pusy ten večer vypustila několikrát. Raději na to nevzpomínám, takovejch citů, ehe, to mi není podobný. 

Byla jsem ráda, že přišlo docela dost učitelů. Angličtinářka seděla u nás. Dozvěděla jsem se, že učila na té vyšší škole, kam bych šla, kdybych měla 300 tisíc školného nazbyt. :-) Což nemám, tak tam nejdu, ale byla jsem pochválená, že je to hezká práce, akorát že jsem si asi měla vybrat jinou střední školu. :-D Ujistila jsem ji, že se pokusím, moc se pokusím, ale ještě nejsem přijatá, takže nevím, jestli se vůbec bude o co pokoušet. :-D 

Pak si k nám přisednul spolužák. Bavili jsme se o Amsterdamu, kam se svými dvěma (ex) spolužačkami pojedu, protože on tam byl. Dal nám pár cenných rad ("Můžete si půjčit kolo a večer na pokoji hulit trávu."), a přečetl nám mail od tělocvikáře, který se omlouval, že nemůže na rozlučku přijít. 
Bylo by dobré říct vám, že tělocvikář je takový zvláštní, leč nakonec zřejmě dobrý člověk. Kluci mu každou hodinu na tělocviku tleskali, aby ho přivítali, a on tam stál s vážnou tváří, v lepším případě s rozpačitým výrazem, a ačkoli se vnitřně cítil jako hvězda, zuby nehty se snažil navenek vypadat jako přísný pan profesor. Spolužačka jednou upadla na podlaze v tělocvičně, protože uklouzla, on k ní přišel, sklopil k ní zrak, a s vážnou tváří pravil: "Slečno XY, pojďme si to analyzovat. Kde se asi stala chyba?" 
Kluci z něj měli děsnou psinu, protože jim ze strachu o zdraví sebe, svého okolí a vybavení školy nedovoloval hrát stolní tenis, oblíbený sport našich kluků, ale ve skrytu duše ho, stejně jako my všichni, měli rádi. Vymysleli pro něj speciální pokřik: 

Jedna polovina kluků: "Ping!" 
Druhá polovina kluků: "Pong!" 
První polovina kluků: "Ping!" 
Druhá polovina kluků: "Pong!" 
První polovina kluků: "Ping!" 
Druhá polovina kluků: "Pong!" 
Všichni: "Tělocvikářovo příjmení!!!!!" 

A když říkám pokřik, myslím tím skutečně pokřik. Nepoužívali jej jen na každé hodině tělocviku, ale někdy i jenom tak, když se jim zachtělo. O přestávce. Na chodbě. Vždycky celá škola věděla. 
No a tělocvikář si byl své slávy velice vědom. Na konec omluvného mailu se podepsal jako "váš pingpongový trenér". :-) Připadalo mi to děsně miloučké. 

Učitelka na veřejnou správu se k nám přišla posadit jenom na chviličku, v podstatě aby nám řekla, že jí bylo potěšením učit nás, ale že už musí jít, protože pro ní jede manžel autem, a že jí pravděpodobně ani nezastaví, jenom přibrzdí, bude u toho celou dobu hudrovat, a vůbec, všechny to poznáme, až se jednou vdáme. Už se nemůžu dočkat. :-) 

No a mimo jiné se s námi bavil i ten učitel na konverzaci v anglickém jazyce. Vyprávěl mi, že zná někoho se stejným příjmením jako mám já (to jsem se málem udusila pivem), pak chválil za výběr hospody (protože u Pubu je kříž s ukřižovaným Ježíškem, učitel je věřící), a nakonec nám ukázal svojí krosnu, že jede na výlet. To se angličtinářka zhrozila a potichu nám vysvětlovala, že ačkoli ona má taky krosnu, tak s tímhle týpkem na výlet nejede. Všichni jsme se upřímně pobavili a vyjádřili se v tom smyslu, že se jí ani nedivíme. :-D 

Když jsme s holkama měly nejvíc dost (čti: odvahu ptát se na věci, nad kterými bychom normálně jen spekulovaly), tak se jedna z nás jednoho spolužáka zeptala na jeho sexuální oritentaci (byl to ten, co nám radil ohledně Amsterdamu, a taky ten, co zajišťoval raut a všechno). Spolužák zrudnul, a pak po kratším mlčení na celý Pub zařval: "Heterosexuál!!!"

Přišla i naše třídní, ale to asi až tak hodinu před mým odchodem. Stihli jsme si tak akorát všichni za všechno poděkovat, a okolo tři čtvrtě na deset se to už začalo rozcházet, protože lidi potřebovali chytnout spoje, a já potřebovala zvládnout cestu domů. Nutno podotknout, že po čtyřech pivech (dva litry :-D) jsem nevypadala tak strašně. Alespoň ne tak strašně, jak jsem myslela. I když na těch fotkách (který jsou, mimochodem, příšerný) mi to vyloženě kouká z očí.

Když člověk vychází ze smíchovského Pubu, tak musí překonat mnoho schodů nahoru, což se mi docela povedlo, na rozdíl tedy od toho, jak jsem se asi půl hodiny předtím vysekala na schodech cestou na záchod. :-D Od té doby jsem ale vypila minimum alkoholu, a celé tři a půl hodiny své přítomnosti jsem do sebe po trochách cpala i jídlo z rautu, takže jsem z toho byla poměrně rychle venku, i když hlava se mi mírně točila celou dobu a ještě dlouho doma. Za cíl jsem si dala, abych dokázala bystře uvažovat, což se mi povedlo, a celou dobu jsem si poctivě kontrolovala tašku, jestli mám peněženku i mobil. :-) V autobuse jsem pak sice naprosto neskrývaně chytala Pokémony (bych se propadla do země normálně), a pak jsem se zastavila u baráku přímo u křoví, abych jednoho chytila (bylo čtvrt na jedenáct, tma jak v pytli, padesát metrů dál doupě věčně ožralých bezdomovců), a děsně moc mi to stálo za to. Evidentně. 

Ale jo, ve finále to byl super večer. Mý první načepovaný pivo bylo lepší než pivo, co načepovali kluci (později jsme zjistili, že ta konkrétní pípa na jejich straně nečepovala z nějakého důvodu nic jiného než pěnu :-D), čímž jsem se na zbytek večera zvedla a dosáhla takového sebevědomí, že jsem dokonce i chodila na raut. No a až tam, v tý divný hospodě, jsem zjistila, že mi ty lidi přece jenom chybět budou. Když jsem odcházela, naposledy jsem se ohlídla s vědomím, že některý lidi už v životě neuvidim. A i u těch, co jsem je nemusela, mi to najednou přišlo trochu líto. A přijde ještě teď. Možná kdyby to byl příšernej večer, tak bych to tak neprožívala, těžko říct. U mě byl už jen úspěch že jsem šla, protože na třídní srazy základky nechodím, nikdy jsem nechodila a chodit nebudu. Tady jsem to vnímala podobně, ale byla to chyba. Naštěstí jsem se přemohla a i přes velkou nechuť tam vyrazila, za což si gratuluji ještě teď. :-D Sice jsem toho moc nenaspala (a ani tu noc předtím, protože sousedka si pouštěla na plný pecky audioknihu... když jsem z okna vystrčila hlavu, dokázala jsem identifikovat jednotlivá slova a později s pomocí vyhledávače i celou knihu), ale moc mi to nevadilo, i když jsem v sobotu byla jako přetažená lopatou. 

✓ Strašilka byla mezi lidmi jinak než na nákupu nebo na poště. ✓

(Dneska byla dokonce u zubaře, ale ten jí jen rejdil sondou po zubech a jednou zarejdil omylem i pod dáseň, aniž by se omluvil. K žádné konverzaci nedošlo. Nepovažuji to proto jako pobyt ve společnosti.) 

(Omlouvám se. Došlo. K jedné výměně vět došlo. Když se mě zeptal, jestli pořád nosím rovnátka na noc, a pak mi řekl, abych pozdravovala toho ortodontistu (jeho kamarád, a vůbec se nestydím, že mám rovný zuby těžce přes známost). Neměla jsem to srdce mu říct, že mne Slendy (tak ortodontistovi říkám) již dva roky nepozval na návštěvu, a já netuším, jestli mám ty rovnátka pořád ještě nosit nebo ne. Pak zubař práci svého BFF pochválil, a nakonec pochválil i moje zuby, a i když jsem si byla jistá, že mám kaz (a taky v tom místě sondou pěkně rejdil), tak se nakonec ukázalo, že je to vyhojený kaz a já jsem týden plašila a celou noc nespala a celý dnešek nejedla pro nic za nic. Ne, že bych si stěžovala. Ehm.) 

(Pak jsem si na interentu přečetla, že retenční fáze je doživotní. Tudíž budu rovnátka se zapuštěnýma třpytkama nosit ještě jako prababička svých pravnoučat.) 

"Dětičky, omluvte babičku, nezvládne vám večer přečíst pohádku, protože si musí nasadit rovnátka, počkejte si na víkend, to jí pan doktor dovolil vynechat... před sedmdesáti lety..."

Huf. Hlavně zaměstnat tu hlavu, že jo. Zítra pošta, pak zase pošta, a pak... pošta...?