Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: U nás si lidi na základce z nějakého důvodu velice dobře rozuměli, tedy až na mě. Těžkou hlavu jsem si z toho nedělala nikdy, ale minimálně mě zarazilo, že se se mnou během prváku přestal bavit spolužák, o kterém jsem si myslela, že mezi námi nic špatného není. Jednou mě normálně pozdravil na chodbě ve škole (chodili jsme na stejnou SŠ, do jiné třídy), o měsíc později se nechal slyšet, že SE MNOU naši školu na bývalou základku prezentovat nepůjde (měli jsme jít na naše bývalé školy říct pár slov o tom, kde studujeme). Asi podobný postoj vůči mně měl zbytek třídy. Podle mě mě měli za děsnou sucharku. Je to fakt zvláštní, když se sejde nějakej kolektiv, co si veskrze rozumí, ale pak je tam pár jedinců, kterého ti ostatní neberou ani při jeho nejlepší vůli příliš se neprojevovat a snažit se to tam víceméně překlepat. Zpětně to chápu - neschvaluju, ale chápu. Jak člověk může po dětech chtít, aby se chovaly rozumně, že jo. Většinou na to doplácejí duševně vyspělejší jedinci, kteří nemají potěšení z toho, že se k někomu chovají špatně. Ráda bych řekla, že to ty lidi přejde s věkem, ale nevím jak moc víš o spolužácích ze SŠ ty, ale co se týče těch mých ze ZŠ, ti jsou i o čtyři roky pořád vesměs stejní. Nevadí mi to. Neklaplo to ani tam, kde jsem si myslela, že by mohlo - přesně jak píšeš. V devítce jsem se dost bavila asi se čtyřma holkama, byla to ale parta, jedna z nich mě nemusela, a z toho titulu se se mnou jednotlivě nebavily ani ty ostatní. Vyrazily mě ze skupinky na Facebooku, což měl být pravděpodobně trest za to, že jsem si dovolila s někým ne zcela bezvýhradně rozumět (?). Asi o rok později se mě jedna z nich snažila "udobřit", řekla: "Co jsme si, to jsme si." To sice jo, ale přátelství je z těch našich vztahů už bohužel nevydolovatelný. Mrzí mě to, byly to dobrý holky, ale čím víc času uběhlo, tím víc poznávám, že opravdový kamarádky jsme nikdy nebyly. Máš pravdu, snaha z jedné strany je povětšinou marná. Kde není vůle...
Ajta ajta. Zuby jsou zlo, že jo?