Pár drobností...
Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/
Článek Některé konce bolí
Komentáře k článku: Některé konce bolí
hroznetajne: Úžasná rozlučka, náhodou! Prožila jsi ji přesně takovou, jaká má být 
!
Já jsem ucucávala jedno pivo s češtinář, před kterou jsem se celé 4 roky děsně styděla, a tak jsem mlela hrozný debiloviny... Naše třídní, kterou neměl nikdo rád, předstírala, jak jsme byli její nej třída a jak ji musíme dát vědět, co všichni studujeme. Asi by se divila, že na VŠ je nás asi 5 
.
Přesně takhle piju taky. Aby byl mozek pořád schopný myslet. A ono to stojí za prd . Chce to větší odvaz!
atraktivnistrasilka: No, zas si nemysli. Kdybych tam neměla aspoň jednoho člověka jako záchytný bod, tak se snad ani nenapiju a po půl hodině vejrání jdu domů. 
A zdaleka jsem se nebavila se všema, nabalila jsem na tu svojí grupu asi dalších pět nebo šest lidí, to mi stačilo. Takže z mojí strany to zase takovej pokrok není, ale přece...
A kde jste měli rozlučku? Taky v nějaké hospě? Nám tam pak taky ve finále každý říkal, jak strašně rád k nám chodili učit, ale mně se tomu moc nechtělo věřit, protože někteří lidi od nás dokázali být fakt nesnesitelní. A ne výjimečně.
No, pro mě bylo asi pořád v mnoha ohledech výhodnější pít bez toho pravého "vodvazu", protože z té hospody jsem musela kus pěšky k autobusu, fakt kus, pak trefit k tomu správnému nástupišti a přeběhnout silnici bez toho aby mě něco přejelo, nasednout do správného autobusu, dojet na správnou stanici, vystoupit z ní, dostat se přes další dva přechody pro chodce v celku, a pak dojít domů a být v takovém stavu, aby mě máma nevyhodila zas zpátky na chodbu... 
Naštěstí vše dobře dopadlo, a až na tu neobezřetnost při chytání Pokémonů 
to dobře dopadlo. Možná, kdybych od té hospody bydlela pár set metrů pěšky nebo deset minut tramvají, nebo kdybych neměla chorobný strach o svoje věci, taky vypadám jinak.
myfantasyworld: To zní na super sraz. Pěkně jsi si to užila. S tím upovídáním po pití tě naprosto chápu, já jakmile se napiju jsem upovídaná a každého bych objímala.
Hlavně je super, že to takhle dopadlo, je to zase takové pěkné, milé rozloučení.
My jsme sraz ze základky neměli a nemyslím si, že by o něj měl někdo zájem. Já se akorát snažila zkontaktovat s lidmi, se kterýma jsem se bavila, ale jaksi má snaha přišla vniveč, jo viděla jsem se se dvěma z nich, ale to je tak všechno. 
A o srazy s lidmi ze střední nestojím, já to měla tak nějak naopak, na základce fajn, na střední děs.
Zubař, hmm ten mě čeká na spravení kazů, zrovna nedávno jsem k němu šla nečekaně ráno místo práce, jelikož jsem v noci kvůli bolesti nemohla spát.
atraktivnistrasilka: U nás si lidi na základce z nějakého důvodu velice dobře rozuměli, tedy až na mě. Těžkou hlavu jsem si z toho nedělala nikdy, ale minimálně mě zarazilo, že se se mnou během prváku přestal bavit spolužák, o kterém jsem si myslela, že mezi námi nic špatného není. Jednou mě normálně pozdravil na chodbě ve škole (chodili jsme na stejnou SŠ, do jiné třídy), o měsíc později se nechal slyšet, že SE MNOU naši školu na bývalou základku prezentovat nepůjde (měli jsme jít na naše bývalé školy říct pár slov o tom, kde studujeme). Asi podobný postoj vůči mně měl zbytek třídy. Podle mě mě měli za děsnou sucharku. Je to fakt zvláštní, když se sejde nějakej kolektiv, co si veskrze rozumí, ale pak je tam pár jedinců, kterého ti ostatní neberou ani při jeho nejlepší vůli příliš se neprojevovat a snažit se to tam víceméně překlepat. Zpětně to chápu - neschvaluju, ale chápu. Jak člověk může po dětech chtít, aby se chovaly rozumně, že jo. Většinou na to doplácejí duševně vyspělejší jedinci, kteří nemají potěšení z toho, že se k někomu chovají špatně. Ráda bych řekla, že to ty lidi přejde s věkem, ale nevím jak moc víš o spolužácích ze SŠ ty, ale co se týče těch mých ze ZŠ, ti jsou i o čtyři roky pořád vesměs stejní. Nevadí mi to. Neklaplo to ani tam, kde jsem si myslela, že by mohlo - přesně jak píšeš. V devítce jsem se dost bavila asi se čtyřma holkama, byla to ale parta, jedna z nich mě nemusela, a z toho titulu se se mnou jednotlivě nebavily ani ty ostatní. Vyrazily mě ze skupinky na Facebooku, což měl být pravděpodobně trest za to, že jsem si dovolila s někým ne zcela bezvýhradně rozumět (?). Asi o rok později se mě jedna z nich snažila "udobřit", řekla: "Co jsme si, to jsme si." To sice jo, ale přátelství je z těch našich vztahů už bohužel nevydolovatelný. Mrzí mě to, byly to dobrý holky, ale čím víc času uběhlo, tím víc poznávám, že opravdový kamarádky jsme nikdy nebyly. Máš pravdu, snaha z jedné strany je povětšinou marná. Kde není vůle...
Ajta ajta. Zuby jsou zlo, že jo?
myfantasyworld: Ano říká se, že většinou to s věkem přejde a lidi se umoudří. Ale neplatí to dle mého u všech, ale jo některé holky ze SŠ mě najednou poté začaly zdravit a co vím o jedné holce (kterou zná moje starší sestra), tak s tou se bavily, že naše třída nebyla nic moc a ona ta holka se přidávala k ostatním, což říkala, že jí teď zpětně mrzí.
Jo zuby jsou zlo.
boudicca: To zní jako kvalitní zakončení středoškolské etapy!
My měli rozlučku dost zvláštní. Byla jsem na šestiletém gymplu a fungovali jsme jako velmi dobrý kolektiv. Naše akce byly dobře zorganizované, vše pod kontrolou, poslední zvonění, maturiťák i stužkovák si všichni užili. Tak nějak jsme všichni chápali, že pokud máme nějak fungovat, musíme táhnout za jeden provaz. A pak jsme odmaturovali a zjistili, že si náš "skvělý" kolektiv absolutně nemá co říct. Jak zmizela společná témata (zkoušení tam, test onde), nastalo ticho. Takže jsem od maturity většinu spolužáků neviděla.
atraktivnistrasilka: Myslím, že u mě to nebude jinak. Jako, rozlučka byla fajn, ale s většinou z nich si nemám absolutně co říct. Že si nevadíme, což byl v mém případě od základky progres, je pak věc druhá. Je mi ovšem zpětně líto toho, co jsme občas předváděli během těch čtyř let. Třídní to s náma neměla lehký, hodně za některé z nás žehlila, a mám trošku špatný pocit, že se to asi podepsalo na tom, jak to s ní po našem odchodu dopadlo. 
rebarbora: Naprosto ti rozumím – já při našem posledním zvonění na základce řvala jak želva dokonce i u kuchařek v jídelně, který vařily samý blafy, a to jsem si ráno myslela, že jsem v pohodě a do tý doby jsem vlastně nikdy na veřejnosti nebrečela Za sociální interakci máš VELKOU POCHVALU 
Vypadá to, že to byla moc fajn akce, kterou by bylo škoda propásnout
atraktivnistrasilka: Ty konce prostě bejvaj krušný, na člověka padne už jen ten fakt, že ten konec je - něčeho. Já na základce taky po předání vysvědčení řvala, ale to ani nebylo proto, že by se mi tam po tom stýskalo, ale proto, že to byl konec a čekalo mě neznámo. Tento konec byl pro mě však o poznání krušnější, a teď nemluvím o tom, jak jsem se opilá vysekala na schodech.