iva: Strašilčátko moje
Je mi moc líto tvojí ztráty. Bolí to, já vím. Můžu ti jen na dálku poslat pohlazení.
atraktivnistrasilka: Já vím, děkuju. Ještě mě čeká říct to mámě (je v práci), nevím, jestli to vůbec zvládnu.
iva: To ne To si nezasloužíš. Ach jo. Že osud vždycky nakládá jenom na ty, o kterých ví, ze to vydrží
Tady nic nepomůže, jen se prostě vybrečet až do úplnýho vybrečení.
Ale stejně je děda hodnej, že počkal až budeš mít po maturitě a po přijímačkách
Můžeme mu večer s holčičkama zapálit svíčku?
atraktivnistrasilka: Tak on to byl tátův táta, ale on měl mámu strašně rád, ani po tom co se s tátou rozvedli mezi nimi nebyla zlá krev, spíš naopak. Dědu jsme špatně nesli všichni a celou dobu, ale tohle... vůbec nevím, jak to řeknu nahlas, ještě se mi to nepovedlo.
Svíčku klidně zapálit můžete, já zapálím taky. Asi to bude slzavý údolí, ale udělat to musím.
hroznetajne: Strašilko, upřímnou soustrast
.
Bude ti strašně chybět, taky jsem přišla o člověka, kterého jsem milovala a už nikdy to nebude jako před tím. Moc mě to mrzí, ale to je bohužel život . Drž se, drž. Buď statečná, mysli na něj a jeho nejlepší vlastnosti si od něho vezmi. Posílám obejmutí!
atraktivnistrasilka: Děkuji Julie, já vím. Je to život. Připravovali jsme se na to hodně dlouhou dobu, nahnutý to bylo taky xkrát, ale když to fakt přijde, je to úplně jiný, úplně.
tlapka: Stokrát se můžeš chystat, ale nejde to. Na tohle se člověk nepřipraví. A ani se toho nezbaví jinak, než že si to projde, aby pak časem vzpomínal hlavně na to dobré.
Moc mě to mrzí, přidávám se k Ivě a zapaluju svíčku.
Děda byl určitě na tebe pyšný. Dělalas mu radost, to je to nejvíc, cos mohla.