Nevím.

Nevím, jak začít. Tohle bude patrně to nejtěžší, co kdy napíšu nebo vyslovím. Zatím jsem tu větu nedokázala říct nahlas, protože mi to celé nedochází. Nevěřím tomu, nemůže to být pravda... jenomže je. 

Jakkoli jsem se na tuhle situaci připravovala už několik let, jakkoli jsem se v téhle věci po celou dobu snažila uvažovat racionálně, jakkoli jsme všichni věděli, že to jednou přijde... nevím si rady a nemám ponětí, co dělat. Připadám si úplně prázdná. 

Můj děda dneska umřel. Jedinej děda, kterýho jsem kdy měla. Děda, kterej mi s nadšením koupil plastový hrabičky a konývku, když jsme kupovali chatu. Děda, kterej mi vždycky o prázdninách před odjezdem do Prahy ze záhonku natrhal bylinky, nasušil je, nasypal do dózy a poslal je po mně mámě. Děda, kterej na chatě každej večer kamerou dokumentoval, co zrovna děláme. Děda, kterej každý Vánoce brečel, když jsme se všichni sešli. 

Stalo se to dneska asi v 15:45. 

Rozum mi říká, že je to tak pro něj lepší. Že se trápil. Poslední půlrok strávil z většiny v nemocnici. Za tak krátkou dobu měl tolik plicních infekcí, že by to položilo i zdravého člověka, natož pak někoho, komu srdce pracovalo na 20 %. Jenže to nebolí o nic míň. Připravovali jsme se na to dlouhou dobu, ale když to přišlo... 

Nevím, co víc bych měla napsat. Potřebovalo to ven. 

Budeš mi strašně chybět, dědo. Mám tě ráda.