Maschinenführer krát dva

UPOZORNĚNĺ: Tenhle článek je dlouhý, o ničem, a vůbec celkově takový jako trololo. 

Bystřejší z vás (ti, kteří sledují můj Twitter) si jistě všimli jedné takové věci. Přikládám screen tweetu: 

No. Z toho vyplývá jedna taková věc, o které jsem sice chtěla ještě chvilku tak nějak mlčet, ale protože jsem měla ruce nenechavý a nemohla si pomoct, tak nějak jsem tu věc polovičatě prozradila na Twitteru. Ne proto, že bych chtěla vykřičet do světa, že na světě existuje kluk, co by si o mě opřel kolo, ale proto, že mu nezabírala antibiotika na angínu, umíral doma v horečkách a odmítal jít k doktorovi pro jiné léky, protože přece... proč? Že ano. A Strašilce to přišlo tak na hlavu, že o tom tedy napsala. A i když chtěla počkat a o ničem nemluvit moc brzo... tohle je něco jiného. Takže tedy...

...ano, je to přesně tak, jak to podle toho tweetu vypadá. Ano, Strašilka má známost. Ale ta storka, která se k tomu váže... ach pane bože. Ještě teď to úplně nepobírám.  

Začněme od začátku. Před několika týdny jsem napsala zahleslovaný článek. Klacek. Odheslovávat jej nebudu, nutit číst také ne. Kdo to četl, ví, kdo Klacek je, ale ve zkratce: 

Klacek je starším synem matčina současného přítele. Po rozchodu si se mnou začal psát, plakal mi do chatu, chtěl bývalou zpátky, ale zároveň mi na férovku řekl, že kdyby mu to s ní nevyšlo, tak by bral mě. Což se ovšem příliš nezamlouvalo Strašilce - zcela logicky - takže mu dala najevo, že tudy cesta nevede. Klacek toto příliš nechápal a snažil se to uhrávat dál. Já jsem jeho motivy naproti tomu chápala docela dobře, ale nijak jsem se nechytala.

Pak, jednoho dne (bylo to 24. července) se u nás pokládal koberec, konkrétně matčin přítel a Klacek to prováděli. Klacek měl přijít odpoledne po práci, nakonec se to ale celé překopávalo, protože odpoledne už "musel někde být". Takže všechno to proběhlo dopoledne. Ten den jsem Klacka viděla poprvé naživo, jinak všechno probíhalo přes písmena. Moc jsme cestou k nám nemluvili, ale on se na mě pořád díval a mně to nebylo vůbec příjemné. Řekl mi toho málo, ale jednou z těch věcí bylo, že odpoledne má něco v práci, prý něco s mašinou, proto musel přijít dopoledne. Klacek je fíra (strojvedoucí) v zácviku, proto ta mašina. Což bylo, mezi námi, dost blbé, protože jsem byla doma sama (babička se nepočítá) a dopadlo to tak, že hodinu seděl u nás v kuchyni, bezprizorně, a čekalo se na jeho tátu, který přišel až po jedenácté. Takže tu byl vlastně jen hodinu a půl a příliš nám nepomohl. :-D Jeho táta se pak strašně divil, a to ze dvou důvodů: tím prvním bylo to, že nechápal, proč k nám Klacek přijel tak hrozně brzo, i když věděl, že on přijede až po jedenácté.

To jsem chápala já. Klacík si mě chtěl očíhnout. Ale mě dostal spíš ten druhý důvod údivu jeho tatínka. Prý: "Ale vždyť 'Klacek' odpoledne nemá práci. Jede za bývalou."

Takže aha. Klacek mi kecal. Chápeme se? Nechtěl mi říct, z jeho pohledu zcela logicky, že jede za tím děvčetem. :-D 

No, a pak jsem udělala, z mého racionálního pohledu, takovou kravinu. Vy si teď o mně budete říkat špatný věci, že jsem se zachovala jako zoufalka a kdesi cosi... Kamarádky už moje naštvání z Klacka nechtěly poslouchat, a já se jim vlastně ani nedivím. O to víc, že to bylo fakt jenom naštvání. Do Klacka jsem neinvestovala žádné city. Jenom energii, čas... stačilo. Ani dneska se v tom, co všechno mi psal, nechce pitvat. Bylo opravdu hodně vyčerpávající dělat mu vrbu, ale ještě více být zadní vrátka. Už jenom ten pocit. Byla jsem strašně, strašně... naštvaná. 

Takže jsem... vlezla na seznamku. 

Ne proto, abych si hledala známost, ježkovy brejle! Ne. Já jsem dokonce byla ve stavu, kdy jsem žádnou známost vyloženě nechtěla. Já jsem si chtěla pokecat. Prostě pokecat. :-D Já vím! Teda nevím! Nevím, co jsem si myslela, samozřejmě, že mi psalo hafo úchyláků... ale aspoň jsem se ve finále bavila. Vážně. Já se bavila. :-D Bavila jsem se nad zoufalcema podobnýma jako byl Klacek, co mi psali neslušné zprávy a ptali se na neslušné věci... Bavila jsem se asi od půlnoci, kdy jsem si tam založila profil (bez fotky, jen věk - nic neříkající profil - a přesto mi během první hodiny, což bylo v noci, přišlo asi třicet zpráv :-D), do devíti ráno. To mi totiž přišla první slušná zpráva. :-D Která mě... nechci říct naštvala, ale skoro až pobouřila. Odepsala jsem něco ve smyslu: "Jestliže jsi slušný normální kluk, pak nechápu, co děláš na seznamce. Máš nějaké problémy s osobním seznamováním?" Samozřejmě jsem to napsala slušně, s pozdravem a zaobaleně. Do dneška nechápu, nerozumím tomu, kde se ve mně vzala ta drzost odpovídat na něco, co mi nepřišlo ani trochu zajímavé, a ještě tak... uštěpačně. :-D Já tohle fakt nemám ve zvyku, ale ten mladík mě z nějakého důvodu šíleně pobouřil a něco hluboko v mozku mě nutilo odepsat. Nekecám, fakt nevím, co mě to popadlo. Asi ve mně ještě dozníval vztek na jiného chlapce, který o sobě taktéž tvrdil, že to je normální slušný kluk. :-D :-D

Jak jsem se později dozvěděla, svou odpovědí jsem toho normálního slušného chlapce pobouřila natolik, že mi prý musel odepsat. 

No, a tak mám dneska Mirka. 

Když jsem se ho ptala, proč napsal na profil bez fotky, místa bydliště, jen s věkem... řekl, že mu přišla zajímavá moje přezdívka a profil si vyhmátnul víceméně náhodou. :-D No takže tak. 

Ale to samozřejmě není konec, protože to, že mě vztek na Klacka dohnal k něčemu takovému a já si díky tomu našla známost, to se děje poměrně běžně. A jak známo... Strašilčin život je jedna velká jobovka. 

S Mirkem jsme si chvilku přepinkávali zprávy. Psal mi, že je zrovna v práci, že je toho moc a už se těší, až dostane lepší místo. A že kvůli tomu musí absolvovat moc a moc lékařských prohlídek, ale že mu to za to stojí a pevně doufá, že se mu to povede. Z čehož jsem byla mírně jurodivá, děsně mě zajímalo, v jakém odvětví tak může dělat, když potřebuje prohlídky. Takže jsem se nenápadně zeptala, jestli ho čeká povýšení, nebo co... Načež mi Mireček odepsal, že dělá průvodčího, ale chce se stát strojvedoucím, protože ho nebaví ti lidé. A že jestli dá ta vyšetření, dostane smlouvu strojvedoucího v zácviku. 

Bystří si jistě udělali spojitost s úryvkem výše, který se týkal Klacka: "Řekl mi toho málo, ale jednou z těch věcí bylo, že odpoledne má něco v práci, prý něco s mašinou, proto musel přijít dopoledne. Klacek je fíra (strojvedoucí) v zácviku, proto ta mašina."

Šla jsem do kolen. Vážně. Když jsem to poprvé četla, musela jsem se posadit (byla jsem na telefonu). A pak jsem si to radši četla dál a dál, pořád dokola, abych se přesvědčila, že se mi to jenom nezdá, že nejsem jenom aktérkou v nějakým hodně špatným filmu o vlacích. :-D Ale ne, bylo to tak. Mirek se měl stát strojvedoucím v zácviku, stejně jako Klacek. 

Pak jsem to vydýchala, protože náhody se přece dějou, že ano. Dokonce jsem zvládla i to, že jsme zjistili, že od sebe bydlíme kilometr a kousek. Nakonec jsem se tomu začala ještě smát, prostě... naštvu se na strojvedoucího a narazím na dalšího strojvedoucího, i když jsem nikdy předtím žádného živého na vlastní oči neviděla. :-D Ha, ha... ha, zoufalství hadra, ale ha ha. Beztak jsem v tom nic neviděla, přišel mi hrozně divnej, takovej vážnej, no konsternovaná jsem z něj nebyla, a navíc jsem, že jo, nikoho nechtěla, a přece se nebudu dávat dohromady s klukem ze seznamky, to dá rozum. Tak hluboko Strašilka přece neklesla... na psaní ale dobré. Bylo mi jasné, že rozum pobral. 

No proč ne. Jenže pak mě něco začalo strašně moc hlodat, nepopíšu to, ale moje chromá kyčel začala být zase ukecaná, stejně jako kdysi před didaktickým testem z českého jazyka. Někdy v tu dobu mi poslal číslo s tím, že si můžem psát spíš na WhatsAppu, což jsem přijala a jala se ho stahovat. :-D A umlčela jsem kyčel. Protože přece... co horšího se může stát, než že zjistím, že to je blbec a přestanu mu psát? Ježíš! Nic horšího přece! 

No, co vám budu. Pak jsem se tak nějak rozkecala o Klackovi, jen zkraje, že je jako taky strojvedoucí a prostě mě děsně naštval, a kyčel mě tak nějak donutila, abych zmínila i jeho rodné město a to, že ho Mirek samozřejmě nemůže znát, když je z Prahy. Protože... jak jsem řekla. Kyčel prostě hudrovala a hudrovala. Tak jsem chtěla dát dušičce pokoj. Místo toho jsem tomu ovšem dala pěkně na pr... víte co. Páč mi na to přišla taková kouzelná odpověď: 

"To asi opravdu neznám, odtamtud znám jen dva lidi, a to *jméno Klacka* a *jméno Klackova BFF*." 

:-) Čas na koťátka. 

Jak jsem se později dozvěděla, dělali spolu nějakou dobu na takové drážce, Klacek Mírovi hodně pomáhal, učil ho řídit mašinu, a dal mu nějaké podklady, aby mohl složit vlakvedoucovské zkoušky.

Nejdřív jsem z toho celého hodlala být nesvá, ale brzy jsem se přesvědčila, že to nemá cenu. Chlapci spolu beztak v říjnu budou dělat strojvůdcovské zkoušky. Klacek bude rád (dle jeho slov byl Mirek jeho nejoblíbenější vlakvedoucí), že se shledají, Mirek... ten to snad zvládne, aniž by Klackovi jednu nabalil, to by pak nebyl moc klid v rodině, když je teď Klacek technicky vzato něco jako můj nevlastní bratr. :-D :-D A navíc nevím, jak by tato hypotetická situace, kterou mi milý neustále naznačuje, vypadala či dopadla, protože Klacek má přes metr devadesát, zatímco milý necelý metr osmdesát. :-D  Uklidňuje mě fakt, že Klacek dělá u Drah, můj milý u soukromého dopravce, který má v ČR dvě trasy, jen šest souprav a zhruba třicet zaměstnanců - stevardů, vlakvedoucích a strojvedoucích. Takže moc nepřijdou do styku, jen na těch zkouškách... které, doufám, dopadnou dobře pro oba, ony jsou hodně náročné a prý to jen pár lidí udělá na první pokus ze tří možných. A bylo by fakt k naštvání, kdyby se to některému z nich nepovedlo ani na ten třetí, protože mimo jiné skládali i psychotesty a ty fakticky nedá každý, to je síto. O Klacka v tomto ohledu moc strach nemám, zkouška je totiž z techniky, nikoli z jízdy, horší to bude s milým, ten se v mašinách nikdy příliš nevrtal... ale snad to udělá. Snad jo. 

No, takže tak. Jak se říká, že se všechno děje z nějakého důvodu - Klacek mi přihrál Mirka a dál už je ve hvězdách, jak to dopadne. Třeba to nedopadne, s tím počítám, nejsem bezhlavě zamilovaná, to asi s mojí povahou ani nejde, takže vidím jeho chyby a vidím i ty svoje... Ale víte co, mám ho ráda. Jestli to být má, bude to, a jestli ne, tak to nebude.
Když jsme se poprvé viděli, tak se mi vlastně ani moc nelíbil, celkově i dojmem... No a pak jsme se viděli zase a zase, a víte co, já ho začala mít postupně fakt ráda. Jakože... fakt. Ráda. Chlapa. Já. Já mám ráda nějakýho chlapa tím způsobem. Byla jsem už fakticky přesvědčená, že to nesvedu, ale asi to chtělo vyhovující exemplář. :-D Že za to ten kluk stojí mi dokázal hned na první schůzce. Vyprávěl mi totiž, jak měl na drážce řídit vlak, jenže mu do oka vletěla kobylka, kousla ho a on nebyl schopný pokračovat, takže to za něj musel vzít Klacek. Když mi to řekl, začala jsem se chlemstat takovým způsobem, že jsem dvě minuty nebyla schopná pokračovat v cestě, opírala jsem se o strom a umírala. A on ode mě neutekl, ani se nenaštval, ba co víc, chtěl na další rande. :-D Prostě to vyplynulo samo. Strašilka neztratila hlavu. Strašilka, agnostik hadr, si uvědomuje, že vztah s katolíkem nebude vždycky úplně sranda. Ale Strašilka to chce aspoň zkusit. 

Takže tak. Možná vám to nepřijde ani moc šokující. Možná jsou lepší rodinný stroky. Uznávám. Ale uznejte zase vy, že si ze mě tam nahoře někdo dělá setsarka velkou prču.