Reakce kamaráda, když jsem mu řekla, že chci shodit přes 20 centimetrů vlasů.
A toto jsou moje vlasy, neupravené, po třech dnech od umytí:
Těch malejch zelenejch teček na šatech si nevšímejte, to je dezinfekce.
Tohle vypadá fakt krásně, já vím. :-D :-D Kéž by to podobně krásně vypadalo i u kořínků... byla bych nejvíc happy osoba na týhle planetě. Nepožaduji od života mnoho, stačí mi, abych nevypadala jako absolutní obluda, na kterou se nedá ani podívat, což se mi snad poštěstilo, když jsem měla přítele (měla, jo), abych na hlavě neměla pět chlupů, což se mi poštěstilo taky... jen škoda, že to ten nahoře s těma vlasama pochopil blbě. Je vidět, že je to chlap.
Víte, já jsem zastáncem toho, aby každý dostal naloženo jen tolik, kolik zvládne. Fajn, pokud by moje hlava zvládla tolik vlasů, které rychle rostou, tak bych samozřejmě neprotestovala ani v nejmenším. Jenže moje hlava to nezvládá. Respektive ty vlasy samotné. Můžu protestovat, vztekat se, brečet, křičet, být naštvaná na celý svět, ale tak to prostě je a nezměním to. Je to asi jako když vás odepíše vaše vlastní dítě. Tak prostě přesně tohle mi provádí moje vlasy. Krásně narostou, tváří se jako nejvíc super bytosti na téhle planetě, jaké nejsou moje kamarádky, ne, večer si umeju hlavu, nafoukám to, je to krásný, ráno je to krásný, pak kolem poledne přijdu k zrcadlu, a...
... a pomoc.
Moje vlasy plihnou. Jsou jemný, leč těžký, nezničený (nežehlím je pravidelně, nebarvím, nepoužívám silikonovou kosmetiku, plácám na ně domácí balzámy a vitamínovou hennu)... ale plihnou. Hodně. Je to vlastně taková zajímavá kombinace odlišných vlastností - jsou jemné a plihnou, nicméně se kroutí (jen někde, nesymetricky samozřejmě...) a jsou těžké.
Kdysi jsem byla u kadeřnice, jsou to asi dva roky. Teda ne od poslední návštěvy, ale od toho, co vám tady chci povyprávět. No a postěžovala jsem si, že si s těma dlouhýma vlasama připadám lesanovitě - prostě neupraveně. Že jediné, co s těmi vlasy můžu udělat, je rovnat je, protože vlnky na nich nedrží, drdoly mi padají, v culíku vypadám ulíznutě a na cop mám ty vlasy moc prostříhané. A že jsem z toho nešťastná, protože za chvilku ty vlasy u kořínků úplně ztratí objem, a vypadám pak neupraveně a celkově nehezky, protože zatímco nahoře jsou "ulízlé" u hlavy, zbytek je vesele zvlněný a nadýchaný a zelektizovaný, jako by se nechumelilo. Moje kadeřnice je taková dušička opatrná, stříhá moc hezky, je šikovná, ale neřekne vám naplno, co by vám slušelo nejvíc, protože se bojí. Když řeknete, že chcete ustřihnout čtyři centimetry, tak fakt ustřihne jen čtyři, občas ji podezřívám, že jen tři. Ona fakt udělá to, co si řeknete. A občas mi na těch vlasech ukáže ty čtyři, a když řeknu, že může klidně víc, tak vidím ten její rozzářený výraz a je mi jasné, že by to fakt chtělo víc. Takže když se zeptám, jestli si myslí, že by mi sedly krátší, ona mi to na plnou pusu neřekne. Ale před těma dvěma lety, když jsem si právě na ty vlasy postěžovala, mi vlastně řekla, že je mám sice kvalitní, ale hodně těžký, a moje dlouhý vlasy prostě takový budou s jakýmkoli dlouhým střihem. Což je podle mě to nejradikálnější, co kdy komu řekla.
Pak jsem byla rozhodnutá, že je po maturitním plese shodím, ale to mě zase nahlodala kadeřnice, co mě česala, že ne, že je to škoda. Takže jsem to zase neudělala. A když jsem byla na stříhání teď v květnu, tak jsem byla fakt moc moc odhodlaná, že řeknu ta tři slova ("ke klíční kosti"), ale neřekla jsem je a místo toho jsem řekla slova dvě ("čtyři centimetry").
To, co vidíte na fotce výše, jsou moje vlasy po třech dnech nemytí. Potíž je v tom, že tohle je stádium, kdy ty vlasy vypadají objektivně nejlépe v délkách, jenže objektivně nejhůře u hlavy, logicky. První a i druhý den po umytí vlasy lítají všude kolem, nevzhledně elektrizují, dělají nepravidelné vlnky, působí vysušeným dojmem, i když nejsou - jsou to prostě jen takové vlasy. Nebudu ani mluvit o tom, jaké to je přiskřípávat si je do zipů, zamotávat do šály, nebo, a to se mi fakt stalo, přilehávat si je v noci v posteli. Nemluvě o tom, že jsou všude. To se jaksi rozumí samo sebou.
Tenhle článek je těžká psychohygiena, nic víc. Zítra jsem objednaná ke kadeřnici, a já už přes týden přemýšlím nad tím, co se sebou. Ptala jsem se několika lidí, co si myslí o mých vlasech, jestli stříhat nebo nestříhat:
1. Kamarádovu reakci vidíte výše. Pak ještě dodal, že jestli se nechám ostříhat, tak si za mnou do tý Prahy dojede a ty vlasy mi nalepí zpátky, ať si říkám co chci.
2. Kamarádka mi řekla, že to mám udělat, protože když jsem ty vlasy měla kratší v minulosti, tak mi to slušelo, a že ona taky váhala, a nakonec ty vlasy shodila a nelituje, tak se toho nemám bát.
3. Máma zatla zuby a vypla emoce a řekla mi, že si mám dělat, co chci. Nicméně v průběhu týdne mi několikrát připomenula skutečnost, že ona nemá vlasy jako já a co by za ně dala.
4. Kamarádka mi řekla, že si nemyslí, že bych si nějak vzhledově pohoršila.
5. Když jsem nedávno potkala bývalou spolužačku ze základky, tak si posteskla, jak strašně mi to slušelo, když jsem měla vlasy na "lob" (long bob - jakoby dlouhé mikádo, já to měla zhruba po tu klíční kost v nejdelší délce, není to mikádo, ale prostě se tomu tak říká).
6. Kamarád mi ještě jednou napsal, že jestli se ostříhám, budu děsně litovat, protože je možné, že pak budu vypadat zle.
No není to tak, že by mě kratší vlasy spasily, ale faktem je, že jsou prostě lepší na úpravu - co se mých střihů v minulosti a vlasů celkově týkalo, na tom hodně záleží. Nikdy jsem neměla vlasy kratší než ten "lob". A hlavně nejsou tolik těžké a plihnou značně pomaleji. Na druhou stranu mě to mrzí, dlouhé vlasy jsem teď měla fakt dlouho a objektivně vzato je to pravda - jsou zdravý a hezký a co by za ně jiní dali. :-D
No, mám dilema. Nebo spíš... musím to překonat, překonat tu lítost a prostě to nechat ustřihnout a doufat, že nebudu vypadat špatně. Zle, pokud bych použila kamarádův výraz. Protože jinak vážně budu po zbytek života bojovat s tím, že vždycky po poledni už budu vypadat jako hastrman.
Tak mi držte palce. Vlastně ani nevím kvůli čemu, ale držte je. Ať se odhodlám, ať nevypadám jako pitomec, ať... já nevím, ať to dopadne jak má, i když jsou to jen vlasy. A vlasy rostou. Vlasy rostou, vlasy rostou, vlasy rostou... rostou... A když si to budu opakovat, možná tomu i uvěřím.
PS: Moji milí. Jsem poslední dva měsíce těžce neaktivní. Nezapomněla jsem na vás, neodešla jsem, ale škola mi takřka nedovoluje žít. Což je na samostatný článek, který pravděpodobně vznikne záhy. Ale chtěla jsem, abyste věděli, že jsem pořád tady. A budu. Mě se nezbavíte. Ha ha... ha.