Atraktivnistrasilka | Přijímačky jinak

Tak se to stalo. Po víc jak třech měsících randění, mých víkendových cest do jeho rodného města, schůzek nad pizzou, utíkání před jeho bratry, tajného venčení jejich psa, oklepávání mého oblečení od psích chlupů po každé cestě jeho dva roky neluxovaným autem, hledání mých naušnic pod gaučem, praní se o místenky ve vlaku, všetečných otázek našich maminek a vyhýbání se tématu, kdy to tak nějak zoficiálníme, jsem se setkala s jeho rodinou. 

Celou. 

Přátelé... neexistuje věta, která by vystihla ten sociální šok, jakého se mi dostalo.

V pátek jsem ale vůbec neměla radost z toho, že je pátek. Vlastně jsem už od minulého pondělka jančila a stresovala, a čím víc se blížila sobota, tím to bylo horší. V noci se mi o tom zdálo a ve dne jsem nad tím přemýšlela. Začala jsem jíst menší porce, při pomyšlení na tu událost se mi vždy kompletně zpotily ruce, a s Mikynem jsem vlastně nedokázala debatovat o ničem jiném. Jen jsem ventilovala svůj strach, a to s vědomím, že to beztak zkazím, a je jen otázka, jak moc. Jeho zprávy o dvou slovech typu "v klidu" mi moc nepomáhaly, kamarádky už jsem kvůli nekorespondujícím časovým rozvrhům neviděla několik měsíců, takže jsem lidem plakala do messengerů, esemesek a whatsappů. Srdce mi předvádělo maratony, na nízký tlak jsem si v posledních dnech opravdu ztěžovat nemohla. 

A pak najednou byla sobota ráno a já seděla v railjetu. Na klíně krabička s mrkvovým koláčem, v hlavě zaječí nápad, že v Pce nevystoupím a pojedu až do Vídně. Asi tak třikrát jsem si ve vlaku musela odskočit, protože když jsem ve stresu, chovám se, jak to Mikyn správně definoval, jako průtokáč. Vůz 22 a místo 16 si budu dodnes pamatovat - pomalu tam umíraly moje nervy. Padesát minut. Se zpožděním padesát devět. Pro přesnost. 
Už od Kolína jsem pak byla rozklepaná jako ratl, a když pomalu přicházely Chvaletice, věděla jsem, že smrt je blízko. 
Dojeli jsme do Pce a já už z okýnka viděla Mikynův výraz. Usmíval se jako měsíček na hnoji. Měla jsem chuť ho umlátit tou krabičkou s mrkváčem. 

Překvapení číslo jedna - vyluxoval si auto. Překvapení číslo dva - když jsme dojeli před jeho dům, už tam stáli jeho bratři. Zmerčili Mikynovo auto už dávno, bylo velmi zábavné sledovat, jak už z dálky vyhlíží a čučí do auta, jak se snažili vykoukat tu bráchovo novou. Teda, zábavné to je až teď. Zpětně. 
Otevřela jsem dveře od auta, a hned se ke mně vydal, jestli si vzpomínáte, Bertík. Uslyšela jsem větu: "On jí zná?"

Jak už jsem řekla, psalo se 23. prosince 2018. Stála jsem před domem, kde má byt jeho bratr, a neúspěšně se schovávala v křoví. Marně - má bunda s okolním prostředím příliš nekorespondovala. Modlila jsem se proto alespoň, aby jeho bratr nevyhlédl z okna. Naskytl by se mu pohled na vehementně utajovanou dvoutýdenní známost mladšího bratra. 
M. se otočil od zvonků, a ještě, než stihl najít příslušné tlačítko, se napůl zamračil a napůl zasmál. Nic mi ale neřekl a otočil se zase zpět. 
"Jdu si pro Bertíka," řekl do zvoku poněkud lhostejně, tak moc lhostejně, jako by snad bratrovi chtěl vší silou naznačit, že vůbec nic netají a neschovává. Zaplula jsem ještě hlouběji do suchých větví. 
Co řekl bratr, to jsem (možná naštěstí) neslyšela, ale co jsem poznala bezpečně, to byl bzučák. Ovlivněna třeskutou zimou, okamžitě jsem se chopila příležitosti, a dveře, které M. otvíral původně jen pro sebe, jsem zachytila, proklouzla dovnitř, a snažila se ingnorovat jeho náhle vyděšený pohled, který naznačoval, že jednou z věcí, na které ještě není připraven, je seznamování mě se svým starším bratrem. 
"Zima," pokrčila jsem rameny a otočila se k informační nástěnce místního bytového družstva, aby M. pochopil, že se k jeho bratrovi opravdu sáčkovat neplánuji. Zcela evidentně se mu ulevilo.

Tak to řekl přesně ten bratr, před kterým jsem se tehdá schovávala. 

A pak se Mikyn omluvil, že ještě musí pro něco na poštu. A nechal mě tam napospas osudu. Nebo spíš své rodině... 

S bratry jsme se představili, pak s přítelkyní mladšího bratra, no a pak se z domu vyřítila maminka. Instinktivně jsem ustoupila. Maminku to ale nezastavilo a doslova se na mě vrhla. Doslova. Rukou mi sotva potřásla, ale okamžitě mě objala, že jsem zapomněla dýchat. 
Byla jsem v šoku a připadala jsem si podvedená. Podvedená, že mě tam Mikyn nechal, a podvedená, že mě tam nechal se svojí rodinou. S částí rodiny! Jelo se totiž na oslavu babiččiných narozenin. A tam byl ten zbytek. 

Ten zbytek o osmi lidech. 

Babička bydlela tři čtvrtě hodiny cesty autem. Za tu dobu jsem pořád tak nějak váhala, jestli mám být nervózní či nikoli. Jestli mě jako čeká ještě něco intenzivnějšího než maminka odepírající mi kyslík. Mikyn se nevyjadřoval a řídil. Přes stovku na devadesátce. Napomenula jsem ho. Povzdechl si, že už to začíná. 

Babička byla taková roztomilá babička (překvapivě) s vysoko posazeným hlasem. Byla na mě moc milá, stejně jako teta, strejda, bratranec se sestřenicí a jejich protějšky, no a v neposlední řadě i tatínek. Teta mi nabídla tykání v podstatě hned, co jsem prokázala znalost ovládání kohoutku na vodu a natočila vodu do kýblu, naopak babičku jsem musela dlouho opravovat, aby mi tykala (já samozřejmě vykala). Na obědě jsem se dozvěděla pár veselých historek a slyšela pár roztomilý žbleptů:

"Když jsem půl roku chodila s dědečkem, dal mi pusu, no a já jsem mu dala facku, a povídám, co si to dovolujete?!" 

Babička: "To kafe, co jsi mi ráno dělala, to bylo jako voda! To se nedalo pít!" 
Teta: "Mami! V restauraci jsi měla kafe silný jako kráva, a taky ti nechutnalo!" 
Babička: "Ale to byl turek! To od tebe se nedalo pít!" 
Teta: "Tak abys věděla, mami, to kafe dělal Míla!" (strejda) 
Babička: *odmlčí se, přemýšlí* "Tak to jo... tak to to kafe bylo moc dobrý."

Babička: (velice frekventovaně) "Proč se smějete? Vy jste všichni blbý! Kromě Tomáška, ten mě vozí do Kauflalandu!" 

(autentické přepisy)

A pak následovalo plno historek o tom, že se Mikynův táta choval jako holčička, když byl malý, že ho zlobil spolužák ze třídy a asi třikrát ho dostal do nemocnice, a jak dostal nafackováno za to, že si v lese na procházce ušpinil bílé sváteční kalhoty. Ona se vlastně tak nějak polovina historek vztahovala k Mikynově tátovi, který byl z toho duševně frustrován, takže si sedl na gauč a nemluvil. 

Pak jsem se dozvěděla, že o mně Mikyn prohlašoval, že jsem zubní laborantka, takže si to všichni mysleli a operovali s tím. Taky se nás ptali, jak jsme se seznámili, načež Mikyn odpověděl, že mi otevřel dveře v městské knihovně, čemuž jeho bratránek uvěřil, rozhlásil to a všichni začali říkat, jak je to krásný. A potom babička řekla, že stejně, jako jí její tatínek řekl, ať si domů přivede teprve toho, kterého si chce vzít, si i její vnuci přivedou domů až tu, kterou si budou chtít vzít. A pak se všichni podívali na nás s Mikynem a oba jsme si přáli tam nebýt. 

Musím se přiznat, že jsem příliš nemluvila. Moje introverze prostě dostala na frak, stejně jako sociální fobie. Navíc jsem tam byla nejmladší - ostatní se pohybovali ve věku 25+. Vím, že někteří ze mě byli trochu rozpačití. Já jsem byla rozpačitá taky, zejména v momentě, kdy mě Mikyn nechal sedět na babiččině gauči a šel se bavit se sestřenkou. Ale jinak to snad dopadlo dobře. Jak jsem řekla - že neoslním, to jsem věděla dobře, ale ze všech sil jsem se snažila nebýt za kravku. Což se mi snad povedlo.

K večeru jsme jeli zpátky do Pce, kde jsme si já, Mikyn, jeho bratři a bratrova přítelkyně dali pivo. Pár piv. Později se k nám připojila i maminka, takže jsme si potykaly, a vedly, dle slov bratrovy přítelkyně, sofistikovaný rozhovor (po čtyřech pivech fakt nevím, ale dobře). To už jsem byla poměrně rozmluvená a konverzovala jsem. Potom jsme se všichni odebrali na byt ke staršímu bratrovi, který mi nalil Jacka Danielse. Nechutnal mi. Ale trochu mě dorazil a byla jsem po něm, v kombinaci s těmi pivy, pěkně zmazaná. Takže jsme já a Mikyn byli maminkou dopraveni na jeho byt. Všichni se tak trochu divili mé alkoholové toleranci, která v podstatě není, a Mikyn mi nadával, proč jsem pila to čtvrté pivo. Problém byl v tom, že jsem vůbec nevěděla, kolikáté mám, ztratila jsem se v rozhovoru, a někdo mi to poslední, tuším, dokonce objednal, když jsem si byla odskočit, takže hlídejte to pak, že jo. 

Pak jsem se ráno probudila a bylo mi špatně. Hodně. Čemuž se vůbec nedivím - po tom stresu, nespánku a nejedení. Příště, jestli ještě někdy půjdeme posedět, Mikynovi asi řeknu, aby mi ty piva hlídal a nad třetí mě nepustil. 

Jeli jsme se ještě v neděli ráno rozloučit s jeho sourozenci a rodiči, a pak jsem chytla railjet a jela domů. Už mi nešla udělat rezervace na vybrané místo, což je prostě vždycky k vzteku, takže jsem musela nechat systém, aby to udělal za mě. 

Rezervoval mi sedačku 16 ve voze číslo 22.

Odjížděla jsem a stále jsem tak trochu v rozpacích, je to pro mě nové. A nejsem si jistá, jaký dojem jsem na jeho rodinu udělala. Dle slov Mikyna: Mají mě (ti, kteří mě nepoznali s hladinkou) za nemluvnou, plachou a vystrašenou, ale jinak snad dobrý. 

Jinak snad dobrý. Ta věta mě sice bude strašit ještě dlouho, ale aspoň mám ty přijímačky už za sebou.