23. prosince 2018 to bylo poprvé, co jsem sama sedla do vlaku a skutečně jela... dál než k babičce na chatu. I když k babičce na chatu jsem vlakem nikdy nejela, natož pak sama, když tam vlak ani nejezdí. Bylo to do Pardubic a od té doby jsem tu cestu zopakovala snad... milionkrát. A abych mluvila pravdu, i když je to v podstatě pendlování bez přestupů, troufám si říct, že jsem se mnohému užitečnému naučila. Je to možná blbost, ale pro někoho jako jsem já (kdo jel před loňským prosincem vlakem možná tak deset cest za život) byl toto... životní krok. Objevila jsem na sobě spoustu vlastností, které, chuděrky, neměly možnost projevit se. Až do teď, přátelé moji. Až do teď. Jestli se mnou jednou něco podobného provede i mateřství, pak se ho přestávám bát. Jestli mě naopak degeneruje... No, pak si současný stav musím užít, dokud trvá. Jestli ona to nebude ta nechvalně známá špice.
A) Překonala jsem cestovní horečku
Nutno říci, že do jisté míry. Bývaly doby, kdy jsem byla nervózní i v rámci cestování po Praze. Vy podotknete, že cestovat po Praze je někdy těžší a více stresující než cestovat Praha - Pardubice, ale sakryš. Nekažte mi tu iluzi. Pardubice jsou sto kilometrů daleko, je to skoro neznámé město, no a tak. Teď jsem nervózní jen při cestování do míst, kde jsem nikdy nebyla - což považuji za normální. I když tam jede přímý vlak... Důkazem budiž cesta Pardubice - Přerov, přičemž jsem v posledním voze ze strany na stranu kymácejícího se Slováckého expresu zvládla jít na toaletu, a to i přesto, že zadní dveře, které mi poskytovaly kouzelně znepokojivý výhled na ubíhající trať, sebou nebezpečně třískaly. Příliš mne neuklidňoval ani fakt, že se tam prostě nedalo kde chytit, ale zvládla jsem to, a dokonce jsem i vystoupila ve správné stanici.
Mein Hobby ist zur U-Bahnstation laufen.
Etwas für die Gesundheit machen... Sehr wichtig.
B) Naučila jsem se být punková
Dělat něco na blind? Na poslední chvíli? Bez důkladného plánování, stresování týden předem a nočních můr noc předem? Dříve nemyslitelné. Nyní? No zkuste si cestovat vlakem mezi většími městy. Nebo jinak - zkuste si cestovat vlakem.
Přiznávám se bez mučení, že bez místenky jedu málokdy, ale to je proto, že do Pardubic cestuji v době, kdy se náplava plaví z Prahy ven, a naopak se vracím, když se naplavuje zpět. Ale zrovna dnes (což je jindy než článek vyjde) jsem cestovala z Pardubic i do Pardubic punkově... tedy bez místenky. Dnes je pátek. Z mé strany dle mého uvážení odvážný krok. A co víc, jednu z jízdenek jsem si koupila až u pokladny, tedy necelou půlhodinu před odjezdem mého naplánovaného vlaku. Jestli se ptáte - tak ano, místo jsem v obou případech našla, shodou okolností v obou případech u okýnka. Chce to umět vychytat správné vlaky a časy. Čímž se dostávám k dalšímu bodu.
C) Mám zmapované vlaky Českých drah
Je fakt, že spíš na svojí trase, ale přeci jen už si umím najít vhodný vlak i mimo. Vhodný co se týče předpokládané obsazenosti, předpokládaného zpoždění,... Když se řekne Vindobona, Brněnský drak nebo Slovenská strela, tak vám přesně řeknu, že to může být railjet (ale taky nemusí!), že když z Prahy na Pardubice a dál pojedete v 19:50, tak si sednete i bez místenky (ač v pátek buďte obezřetní - teď sedím ve Slovenské strele a poloprázdné to tedy není), Varsovia na Prahu v pátek bude mít sice kurňa zpoždění, ale má mrtě vagonů, takže si sednete bez místenky, Svitava v neděli v sedm ráno (z Pardubic) bude ještě víceméně prázdná, a tak. Jo a berte na vědomí, že o prázdninách jsou vlaky nevyzpytatelné - turisti můžou jet ráno, v poledne i večer, v pátek, v pondělí i ve středu,...
A jestli se ptáte, ne, nezanevřela jsem na České dráhy. Nejsou tak hrozné. Mají svoje mouchy, ale vychytávají je. Za celých osm měsíců jsem nesedla do žlutého a ani do Lea. Natož do Arrivy pak. Nemám proč. Zpoždění bylo, blbě označené rezervace taky (všude expresní rezervace - i tam, kde jsem rezervovala týden předem - například), ale zatím mě nic přímo nepodnítilo k tomu, abych přesedlala jinam. Jsou věci, co mi vadí, ale jak říkám. U ČD je lepší variabilita ve vlacích, můžu být punková, to jinde nejde. Možná ale, kdybych jezdila větší plánovanou vzdálenost než hodinovou, mluvím jinak a tolik punková nejsem.
František.
D) Vnímat kulturní zážitky
Jeli jste někdy z Hlavního nádraží v Praze? Pak už asi víte, na co narážím. Je to tamní klavír. Zpříjemňuje mi čekání. Vždycky se totiž najde někdo, kdo se ho ujme s hraje - možná mám štěstí, ale ještě se mi při čekání nestalo, že by bylo v hale ticho. Občas si tam brnkají děti, ale občas k tomu sedne fakt někdo, kdo válí. Někdy klasiku, někdy modernu, hezký to je vždycky.
E) Nebát se... tolik
Ať chci nebo ne, divnolidem se ve vlaku prostě nevyhnu. Čas od času narazíte na opilého pána ucucávajícího plechového Gambrinuse (fuj!) nebo hubeného poďobaného třicátníka v otrhaném oblečení v ruce třímajícího na plné pecky hudbu z Marsu hrající Samsung Galaxy S. Pokud mám vedle nich místo v kupéčku, už se nebojím tak jako dřív, když jsem za sladkých opatrných začátků z Pardubic jezdila sice v šest večer, ale za tmy, protože byl prosinec, potažmo leden. Zkušenost už mě naučila, že ten pán s Gambrinusem mi většinou poví svůj životní příběh (nebo alespoň cestovní příběh), zatímco ten třicátník mě většinou nechá na pokoji a hledí si svého telefonu. Nehledě na to, že s nimi v kupé většinou nejsem sama, takže si připadám o to bezpečněji.
V minulosti pro mě i v těch šest jet vlakem bylo pozdě (natož pak za tmy a sama), dnes zvládnu v pohodě ve čtvrt na deset z Pardubic... To už ale příliš nejezdím, protože přespávám. I do školy už jsem to jednou takhle zvládla, když jsme měli od devíti. Dá se to.
Paradoxně jsou pro mě nejhorší přechytralé ukecané babičky nadávající na kapitalismus, jiné rasy a dnešní mládež, kterým jede tlamka snad celou trasu Praha - Brno, což nevím na 100 %, protože do Brna jsem takhle nikdy nejela, ale jsem o tom skálopevně přesvědčená.
F) Jazykově se vzdělat
Hlavně v raijletech.
Trocha toho německého počteníčka
nikdy nekomu neuškodí.
Viděli jste výše,
kterak šprechtím, haha.
G) Uvědomit si...
... že když vám na někom sejde, tak fakt překonáváte všechno možný. To mi asi potvrdíte.
Nebudu kecat, že je víkendovej vztah něco, po čem jsem vždycky prahla, protože není. Naopak. Mamka má přítele z Kolína, a když jsem ještě neznala Mikyna, netajila jsem se názorem, že takhle víkend co víkend pendlovat by mě fakt nebavilo. A teď? Teď pendluju i mimo víkend.
Připadá mi, že jsem za tři čtvrtě roku tak nějak divně dospěla. A uznávám, že je možná divné spojovat to s cestováním vlakem, ale jsem si jistá, že kdybych toho chlapa měla v Praze přímo u nosu, nikdy bych se nevystavila tolika posilujícím situacím.
Z Pardubic na Prahu vždy ze 3.
Pozor, teď něco kutají v Přelouči,
takže to dost jezdí i ze 2.
Mohla bych vám napsat,
jak mi takhle ujel Slovácký expres,
a já musela půl hodiny čekat.
Dívejte se na informační tabule.
Nebuďte jako Strašilka.