Atraktivnistrasilka | Polemika o dětech

Když jsem byla mladší, někde jsem slyšela, že jakmile vedle sebe máte chlapa, se kterým si neumíte představit mít dítě, je strašně zle.

Ono to asi tak úplně neplatí v případě, že někdo nechce nebo neplánuje děti, ale rozumíte tomu principu? Představte si pod tím nějaký jiný velký závazek, třeba hypotéku. Ale co se mě týká, když mám s někým hypotéku a ono to nakonec nedopadne, vidím v tom hodně stresu a papírování, ale když mám s někým dítě, už je to prostě jiný, protože jde o samostatnýho jedince, za kterýho mám odpovědnost, kterýho jsem přivedla na svět a který jednoho krásného dne bude muset žít sám se sebou a s tím, jakou rodinnou zátěž ode mě jako od rodiče dostal. 

Protože když prostě s někým máte dítě, tak v případě, že s tím daným partnerem nezůstanete, existuje nebezpečí, že se to dítě vyskytne v rozkolu dvou odlišných názorů na výchovu, z čehož pak plynou neshody mezi rodiči, dítě to odnáší, a aniž bych chtěla vytahovat detaily z vlastního dětství, toto mne upřímně děsí, a budu se snažit udělat všechno proto, aby tohle moje děti nemusely zažít. Jasně, stát se může v podstatě cokoli, ale já myslím, že pokud je v tom rozmysl a člověk toho partnera (jakožto potenciálního rodiče svých dětí) vybírá podle nejlepšího vědomí a svědomí, dá se to riziko dost minimalizovat... Už vůbec nechci říct, že pokud je dítě z rozvedenýho partnerství, tak je to nezodpovědnost rodičů a takový jedinec má zkažený život, to ne. Pokud jsou ti dva rozumní a umí fungovat jako dobří rodiče i v případě, že vztah z nějakého důvodu krachne, pak jsem pevně přesvědčená o tom, že si dítě těch ran do života (z tohoto ohledu) odnese minimum. Ale co si budeme povídat, nejlépe je tomu dítěti ve zdravém rodinném základu. A tím rozvedené manželství, případně rozejitý vztah, prostě není. 

A proč to všechno píšu? Protože zjišťuju, že v onom moudru je neskonalá pravda. 

Před nějakým rokem a kus zpět jsem měla něco jako známost. Když se zpětně ohlédnu, jsem vlastně ráda, že nedošla nikterak daleko. Byl mezi námi takový nesoulad v životních názorech, že to nešlo. Ale co pro mě byla definitivní konečná, to byla až zmínka, že by ke svým postojům jednou chtěl vést svoje děti. A to už mi bylo jasný, že je to ztráta času pro oba dva. Kdyby mi tohle neřekl, možná bych se ještě chvilku posnažila, ale takhle ne. Což je teda dobře, protože jinak bych teď pravděpodobně neměla Mikyna. 

Mikyn. Vysoce racionální polovička našeho vztahu, chladná hlava, mozek na nožičkách. Růžové brýle jsem nechala někde v loňském prosinci, kdy mě v třeskuté zimě přišel na nádraží v Pardubicích vyzvednout o celých 40 minut později než měl, protože nestíhal. Taky je to takový slon v porcelánu, občas tak trochu pokrytec, věčně nestíhá, zapomíná, odvolává plány, má v bytě bordel, rve za knoflíky, empatie asi tolik co brambora z Kauflandu,... Přesto: tak stálého, pracovitého a zodpovědného člověka aby jeden pohledal. Jeho stinné stránky vidím dobře, u někteýrch z nich si pěstuju parádní bruxismus, ale idealistickou představu prince na bílém koni jsem neměla nikdy, takže pro mě není až tak těžké to překousnout. A jakkoli je asi blbé po deseti měsících vztahu napsat něco takového - zatím nemám pocit, že by to byl přešlap. Koneckonců, ono se to ukáže v pravých barvách během prosince, kdy budu mít v Pardubicích praxi a měsíc spolu budeme žít. Potom třeba napíšu, že je to úplně strašný, a ať už se ke mně nikdy neodvažuje přiblížit bez toho, abych předtím vypila koktejl měsíční dávky hormální antikoncepce. 

Je mi dvacet, studuju druhý ročník ze tří, odpracováno mám nula nic, a přesto si myslím, že ohledně dětí to mám v hlavě srovnaný víc než šestadvacetiletý ekonom s pěti lety vysoké školy Mikyn, který má stabilní práci a hypotéku. On si to představuje trochu jako Hurvínek válku: Bude mít tři děti, všechno synové, nejstarší po něm Mikulášek. Všichni budou hrát americký fotbal a chodit do sboru. A samozřejmě už se narodí na mentální úrovni alespoň dvacetiletých, přebalovat se budou sami a sbírat listí na výtvarku a kaštany na pracovky s nimi bude jejich maminka. To víš, já ti dám listí...

Někdy v léte jsme byli posedět s Mikynovým dobrým kamarádem, který dostal dokonalý nápad, že založí něco jako expedici Apaluchu, tedy že složí partu kluků, a že budou s dětmi jezdit na chalupu, vždy na nějaký ten týden v létě a týden v zimě. Už si začali vybírat kámoše, které vezmou, i chalupu, kterou si pronajmou, a vůbec jim nedošlo, že je to jaksi trochu mimo, protože žádné děti nemají, ale bylo hezké je sledovat. 

Na druhou stranu, kdyby bylo podle mé vysoce racionální polovičky, malej Mikulášek bude až někdy v jeho čtyřiceti, což jsem ho ubezpečila, že dá-li bůh a konstelace hvězd a časem se nepřetrhneme, tak opravdu ne. 

Ale co já vím, že jo. Třeba se za rok rozejdeme. Nicméně takhle negativně odmítám přemýšlet, dokud k tomu nebudu mít nějaký důvod. Jedna věc je být realistický a druhá je být pesimistický. To první leccos zachraňuje a to druhé spíš ničí. 

Tady bych ukončila vážný soudek. 

Já děti hodně dlouho nechtěla. Myslím, že prvopočátek byl v mých osmi letech, kdy mi na chatě šoupli do houpačky roční mimino, který jsem pak prázdniny co prázdniny na chatě hlídala, zatímco jeho maminka si vedle na zahradě popíjela kafíčko. To nebyly prázdniny, to byla vojna. To dítě mě ve svejch třech letech budilo v osm ráno a nechalo spát v jedenáct večer! Tenhle postoj se mě držel asi do šestnácti. Potom jsem nad tím přestala přemýšlet. Probudilo se to ve mně až někdy kolem maturity. 

Sranda je to i s Mikynem. Ten s dětma jednat umí - podle mě na tohle mají chlapi nějaký přirozený talent, paradoxně. Ze mě to třeba přirozeně nejde. Myslím, že pokud budu mít někdy nějaké dítě (to zní, jako kdybych mluvila o autě...), přijde to samo, ale zatím se to nějak nedostavilo. Momentálně nejsem moc dobrá hlídací teta. A neumím ani odhadnout schopnosti dětí, takže se třeba u šestiletého dítěte strašně divím: "Jééé, ten váš Pepíček je tak šikovnej, on dal dohromady souvislou větu!" Zatímco Mikyn dokázal vést duchlaplný rozhovor na úrovni s asi sedmiletou holčičkou venčící pejska. 

Taky jsme s Mikynem dali jméno našemu potenciálnímu dítěti. Eda. Eda je takové jemné označení pro náhodně vzniklé dítě, o jehož existenci jsem byla pár měsíců nazpět bytostně přesvědčená, protože jsem děsně nezodpovědná a nezobu hormon. Díky tomuto týdnu hrůzy vzniklo několik mých poznatků: 

1. Mikyn nemůže mít dceru, protože kdyby byla po něm, byla by ošklivá. 
2. Jediné, na co se netěší, je přebalování. A venčení, protože venčit dítě je nuda. 
3. Jeho syn se bude jmenovat Mikulášek. 
4. Jeho syn se bude jmenovat Mikulášek. 
5. Jeho syn se bude jmenovat Mikulášek. 
6. Jeho syn se bude jmenovat Mikulášek. 
7. Jeho dcera bude syn a bude se jmenovat Mikulášek. 

Moc tomu onehdy nepomohla ani Mikynova maminka, která mi v autě cestou na návštěvu za Mikynem (když byl v nemocnici) vyprávěla, jak ho rodila hrozně moc dlouho a bolestivě, protože měl strašně velkou hlavu. A že si myslí, že je to dědičné, protože Mikynův tatínek měl podle bábinky taky velkou hlavu. Hned se mi na tu návštěvu jelo líp...  

Možná je moje noční polemika nad dětmi hrozně zcestná, já to nepopírám. Když se kouknu kolem sebe, tak jsem na takový myšlenky ještě patrně mladá. A to víte, že si během následujících ideálně alespoň dvou let dítě upíchnout neplánuju. Už jen kvůli jemu samotnýmu, he. Ani nad tím nijak intenzivně nepřemýšlím, i když to teď asi vypadá přesně opačně. Spíš mě takhle v noci chytla taková myšlenka... A kam jinam to ventilovat než sem? No?

Kamení na mě, jestli vám přijde, že říkám blbosti. Ale dost by mě zajímal píšácký postoj k tomu, co jsem tu vyprodukovala. Hlavně pak k části úvodní. 

A teď už dobrou.

Ať vaše děti nemají velkou hlavu.