Pár drobností...
Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/
Článek Polemika o dětech
Komentáře k článku: Polemika o dětech
tipynakazdyden: Ahojky, společné ZÁJMY partnerů jsou NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. Trávíte spolu dost času a spojují vás společné radosti. Dokážete se tak lépe pochopit i v těžších situacích, které život přináší. Co se dětí týká, je jedno, jestli se narodí holčička nebo chlapeček. Každá máma ocení, že jsou na péči o dítě DVA. My jsme si naše syny skutečně UŽILI a potvrzuji větu, že je dobré vědět, s kým děti mít. Když si partner neumí po sobě ani uklidit, jeho žena má jistotu, že bude mít celý život o jedno dítě navíc... Přeji hezkou neděli! Blanka
atraktivnistrasilka: Blanko, díky za komentář.
Já též zastávám názor, že ty zájmy dokážou leckdy poměrně spolehlivě ukázat, jestli je to dlouhodobě udržitelné nebo ne. Plus si myslím, že hodně závisí na ochotě toho druhého zkusit partnerovy zájmy, které původně nepěstoval.
S tím uklízením je pak ještě varianta, že si partner po sobě uklidit umí velmi dobře, ale je na to lenoch a bez pobídek to neudělá - což je můj případ, ale potvrzuji, že je to občas poměrně unavující a skutečně si chvílemi připadám jako něčí matka. Většinou pomáhá, když se sama pustím do domácích prací - třeba začnu žehlit nebo zametat, on většinou pochopí a přidá se. Tuhle si sám od sebe vyšuroval kuchyň, až mi spadla brada, když jsem to viděla. Kdyby ho takové epizody popadaly trochu častěji, asi bych se nezlobila, takže když už ten moment nadejde, chválím a chválím, to taky podněcuje.
kari: I já se tedy podělím o svůj čistě subjektivní názor 
Jak už psala Blanka přede mnou, společné zájmy jsou skutečně důležité. A není to jenom o jednom zájmu - mluvme v množném čísle. Ne všechny zájmy se totiž dají provozovat vždy (např. turistika, lyžování či jiný venkovní sport). Je fakt super, když jsou partneři spolu schopní najít společný zájem kdykoliv, za jakéhokoliv počasí a v jakékoliv situaci. A je třeba taky přihlédnout k tomu, že časem se oba mění a s nimi i jejich okruh zájmů - důležitý je základ takových zájmů.
No... co se týká vedení domácnosti, to ukáže až společné bydlení. Nedá se ale předpokládat, že bordelář začne uklízet. Stejně se nějak radikálně nezmění jeho schopnost vyrážet včas - vždy bude na Tobě, abys ho popoháněla a snažila se udělat vše pro to, abyste vyrazili co nejméně pozdě. Možná se naučí Ti více naslouchat, ale pravděpodobně budeš muset být výstižná a stručná. Opět jsme u základu neduhů - budou tam vždy, jen se může měnit jejich důsledek na základě aktuálních situací.
My se třeba s bývalou partnerkou osm let snažily tak nějak průběžně měnit, vždycky jsme si slíbily, jak se budeme snažit být lepší (resp. vyjít vstříc té druhé), ale postupem času se to zase vrátilo k tomu stejnému. Nejde dodržovat systém, který nepovažuješ za přirozený. Jde o to, jak dlouho (či jestli) budeš schopná tolerovat to, co Tě na tom druhém štve. Protože časem se to určitě nezlepší tak, aby se to úplně ztratilo.
Lajnovat si děti je spíše taková roztomilá partnerská kratochvíle. Časem by se to mělo změnit na trochu reálnější pohled 
---
kari.pise.cz
atraktivnistrasilka: Zájmy opět potvrzuji, ten základ je dobrý poznatek. To zas vychází z nějakého vnitřního nastavení, které by prostě pro oba mělo být podobné.
Mimochodem, nedávno jsem vymyslela super domácí aktivitu při špatném počasí nebo zimě. Do holobytu ideální - stačí dvě karimatky. 
Pilates. Netušila jsem, že na světě existuje chlap, kterého by to facinovalo natolik, že by se chtěl přidat. Většinou se u toho spíš nasmějeme, než že bychom něco efektivně odcvičili, ale o tom to asi je.
Nad domácností přemýšlím už docela dlouho. Nepočítám s tím, že by zázračně začal uklízet, efektivně hospodařit s časem nebo denně zametat. A ano, tohle skutečně vnímám jako pár z problémů, a jsem si vědoma toho, že to z mojí strany bude něco stát. Proto jsem moc zvědavá, jak spolu zvládneme ten prosinec, kdy bude normálně chodit do práce a já docházet na praxi. Bude to zkouška ohněm, nedělám si iluze. A nejen pro mě, ono i pro něj, protože jsem trochu pozapomněla na výčet vlastností, které štvou jeho na mně. Po tom měsíci každopádně už budu o stupínek dál v představě, jaké by to asi mohlo být... Na čemž jsme se shodli oba dva. Na tuhle zatěžkávací zkoušku se i docela těším.
Myslím si, že jedinec se nikdy není schopný v jádru změnit. Lidé se formují, ale spíš nemění. Ano, opravdu je to dle mého spíš o té toleranci. A když už se chci nějak zformovat, mělo by to být proto, že chci já, ne proto, že to po mně chce ten druhý (i když i to může fungovat jako určitá forma motivace - na vztahu mi záleží, jsem si vědoma nějaké své špatné vlastnosti, a nejen že vadí partnerovi nebo partnerce, ale vadí i mně, takže se na tom pokusím zapracovat, protože pak bude líp i mně). Když se tak nad tím, co jsi napsala, zamýšlím, tak z toho v podstatě i vyplývá, proč je důležitý i nějaký ten faktor času - nejen proto, abych druhého poznala, ale i proto, abych poznala sama sebe a to, jak na určité věci budu schopná nebo ochotná reagovat po nějaké době.
Kari, díky za inteligentní komentář i Tobě. To je přesně to, co jsem doufala, že si tady pod článkem přečtu.
kari: Pak přeji, ať vám pilates vydrží co nejdéle a případně se přetvoří v něco obdobně naplňujícího pro oba
Společnou domácnost zkus posoudit až na základě toho prosince. Uvidíš - třeba se začne snažit, případně si na jeho binec zvykneš. A nebo začneš uklízet, ale vnitřně Tě to štvát nebude. Ta nejhorší kombinace přijde ve chvíli, kdy jeho binec kolem sebe nemůžeš bytostně vystát a přitom Tě nebaví to neustále dokola uklízet. Pak musíš sama posoudit, jestli budeš ochotná tohle dělat pořád.
Samozřejmě záleží na tom, co v onom jádru vězí. Změnit Tě mohou okolnosti kolem - jak píše třeba Meč - finanční gramotnost. Mám kamarádku, která se na čas rozešla s přítelem, který si najednou musel začít vařit sám, i když před tím rozchodem pro něho byl vrchol kulinářské tvorby míchaná vajíčka. A v tu chvíli si to vaření začal užívat, protože jinak by asi umřel hladem. Když se k němu po pár měsících vrátila, zjistila, že vaří lépe než ona. Jenže tam šlo o existenční podmínku (stejně jako ona finanční gramotnost). Ke změnám kvůli zachování vztahu jsem skeptická (byť to vychází z mých čistě subjektivních zkušeností). Prostě pokud Ti dá partner nůž na krk (nebo Ty jemu) s tím, že chce(š), aby se něco změnilo, ale ten druhý to bude dělat jenom kvůli němu (nebo oboum), ale ne kvůli sobě, obávám se, že je to prostě jen dočasný stav, který se dříve nebo později vrátí do starých kolejí. Nemůžeš dělat nic proti své vůli (či přirozenost), aniž by Tě to vnitřně neubíjelo. Ale třeba je někdo jiného názoru a má s tím jiné zkušenosti.
Tolerance je samozřejmě rovněž klíčová vlastnost. Ale ne vše se dá tolerovat dlouhodobě, i když se to na začátku zdá jako naprosto nepodstatné. Vše ukáže až čas.
Hodně štěstí 
---
kari.pise.cz
tipynakazdyden: Skutečnou pravdu o budoucím životním partnerovi vystihuje tahle věta: Když si slečna bere kluka, atˇ se dívá, jak se chová ke své mamince, tak se bude chovat ke své ženě. To je moje i léty ověřená zkušenost z mého okolí! Pro ženichy platí tahle věta: Když si bereš slečnu, podívej se na její mámu - taková bude tvoje žena. Ani nevíte, jaká je to pravda... Přeji všem hezkou pohodovou neděli! Blanka
iva: Hele, tomuhle já naprosto přesně rozumím.
Ani nevíš, jak jsem holčičkám vděčná, že se rozhodly narodit, až když jsem poznala Chotě. Protože, na rovinu, pánové před ním nebyli úplně to, co bych si pro svoje děti představovala jako tatínky.
Pravda je taková, že po pár letech dost často vášně vyšumí a ty buď bojuješ o životní prostor s někým, s kým nejsi schopná domluvit na životních podmínkách a pak nastupujou rozvody, nebo zjistíš, že tvůj životní partner je zároveň tvůj nejlepší kamarád a pak je to to ono. Společné zájmy a koníčky, případně ochota je vzájemně akceptovat, jsou jedněmi ze stavebních pilířů kvalitního vztahu
PS: Mikulášek je krásný jméno. Akorát pro holčičku dost naprd 
atraktivnistrasilka: No právě. Dost slýchám a čtu, že čas nikomu nezaručí, že ten vztah vyjde, což je teda asi pravda, ale taky dokáže trochu srazit to riziko, že nejsme kompatibilní - protože kdybychom nebyli, ukáže se to. A taky je čas a čas - je rozdíl, když spolu dva jsou dejme tomu dva roky a bydlí spolu, něco zažili, řešili nějaké problémy, znají se v různých situacích... a pak dva roky třeba víkendového vztahu, kdy dotyčného pořádně neznám v normálním zápřahu (což je mimo jiné i důvod, proč jsem k dlouhodobějším vztahům na dálku, kdy je frekvence vídání jednou za čtvrt roku a podobně, trochu skeptická). Rozdíl je pak v čase, ve kterém ty určité věci vyšumí. Na druhou stranu, přechozený vztah, který se dlouho nikam neposouvá, je taky o ničem. Můj pohled... Rozepsané to zní docela jako věda.
Mikulášek bylo vždy jedno z mých nejnenáviděnějších jmen. Že by se tak mohl jmenovat můj syn bych ještě překousla, ale ta dcera je moc i na mě, nemysli si.
zlomenymec: Myslím že to máš srovnané docela dobře takže tam asi není moc co dodat 
I když já si myslím, že se lidé mění, záleží teda jak kdo a jak v čem, ale trvalá změna vnitřního nastavení je možná. Viz moje mamka, ta byla v době, kdy byla s tátou, hrozně rozazovačná co se týče peněz, a to jakože dost (táta na tehdejší poměry vydělával docela slušně, taky byl pořád pryč a ona byla s dětmi sama).
No a před rozvodem jí každý strašil, jak nebude schopna z jiného (nižšího) platu vyjít a ať si to dobře rozmyslí atd.
A z ní se stal naprosto hospodárný člověk, který je schopný finance naplánovat a vyjít s nima a ještě něco ušetřit, ba co víc, koupit nakonec domek se zahradou...
Nutnost dokáže člověka změnit, ale jde o to, co člověk za nutné považuje
atraktivnistrasilka: Ano, taky si myslím, že změna vyvolaná nějakou nouzí nebo nutností možná je, to ano. Protože sami vědí, že něco změnit musí. Měla jsem to na mysli spíš v tom vztahovém kontextu. Vím na 100 %, že kdyby mě třeba partner, nevím, plácnu, "nutil" brambory před uvařením loupat, když já to nedělám, tak bych se třeba nějakou dobu snažila, ale kdybych nevařila pro něj, stejně bych to nedělala, a postupem času by mě to začalo štvát, protože tu činnost třeba nepovažuju za důležitou, proč bych měla loupat brambory, je to čas navíc, který bych mohla věnovat něčemu jinému, takže u vaření brambor už budu automaticky protivná, on bude protivný, protože jsem protivná já, plus ještě problém s bramborama. Takže partner, který do teď z mého donucení vyklepával prádlo před tím, než ho hodí do pračky, to dělat přestane, protože když já teda neloupu ty brambory, tak proč on by měl dělat činnost, která je dle něho taky naprosto zbytečná? Jasně, jsou to přehnané příklady, a navíc vymyšlené... teda napůl, no, já brambory loupu. A to chování má po nějaké době (kdy teda spadnou ty růžové brýle) tendence přesně do tohohle sklouzávat, já už to trochu vidím teď. Konkrétně partnerství je podle mého i dost o ústupcích, i když to leckteří neradi slyší, protože právě mezi těmito rozdílnými postoji je nutné najít společnou cestičku. Koresponduje to s tím nemění - formují.
Ale samozřejmě, pokud ti partneři procházejí nějakou těžší situací - ztráta zaměstnání jednoho z nich, tedy změnšení finančních prostředků, nějaká jiné nenadálá událost,... Potom s těmi změnami souhlasím, protože to je právě ta nutnost. Máme jeden plat - nebudu holt nějaký čas nakupovat nové hadry a odpustíme si návštěvu pizzérky. Takže máš pravdu, ale přesto si myslím, že v těch vztazích je to prostě leckdy trochu o něčem jiném a touha měnit se primárně nevychází z jedince, který se měnit "má".
zlomenymec: To je pravda, ale to se pak nebavíme o změně člověka (rozhazovač = šetřílek), ale o věcech, které jsme zvyklí jak dělat A je pravda, že v tom se prostě ti lidi musí nějak dohodnout a shodnout. Jsou to sice maličkosti, ale stokrát nic umořilo osla, nebo jak se to říká (Angličani mají nějaké rčení o tisíci malých seků ).
Takže to je pak o té schopnosti vyjít si vstříc a dělat nějaké ústupky, vo tom žádná. Ale myslím, že když se člověk zamyslí, co je pro něj důležitější, jestli to, jak loupe brambory, nebo partner, tak v sobě najde dost odvahy se v něčem podřídit Nikdy nepotkáš nikoho, kdo dělá tyhle "maličkosti" naprosto stejně jako ty.
myfantasyworld: Mít společné zájmy je dle mého pro vztah důležitý, aspoň nějaký ten společný mít. Ale řekla bych, že je i důležitý mít své vlastní zájmy.
A co se týká dětí, řekla bych, že tam je potřeba, že s tím dotyčným si tu výchovu dětí umíš představit. Ale člověk si kolikrát něco říká a pak je vše jinak.
atraktivnistrasilka: Dobrý poznatek s těmi vlastními zájmy! Neměli bychom být na partnerovi ve všem závislí, je důležité mít něco vlastního pro radost. Když si partner ten zájem oblíbí, tak fajn, ale taky je fajn mít nějaký ten čas pro sebe.
A v poslední větě je taky velká pravda - u mě to platí dvojnásob, tohle. Je fajn mít v hlavě plán nebo si něco malovat, ale většinou je realita trochu jinde...
hroznetajne: Mně to přijde při nejmenší děsně roztomilé .
A od jistý doby si zakazuji komentovat rozhodnutí o dítěti u jiných, protože je to prostě jejich věc. Jediný, co je podle mě rozumný, si vyzkoušet společný život, protože pak by mohlo být trošku bolestivé zjistit, že dotyčný, se kterým mám dítě, je absolutně k nevydržení. Líbí se mi, jak uvažuješ, máš to v hlavě srovnaný! 
atraktivnistrasilka: Roztomilé je všechno, jen ne tchyně, která ti barvitě popisuje porod tvého milého.
Vyzkoušet si to společné žití... Myslím si, že to byl z části důvod, proč mi Mikyn navrhnul, ať si tu praxi teda najdu tam. Jednak se tam hledala líp - co si budeme, v Praze je to vybrané - a jednak taková zatěžkávací zkouška, no. Beru to trochu jako vykoupení za to, že se vidíme poměrně málo... Možná dost drahý vykoupení nakonec, uvidíme. Uvidíme.
boudicca: Já měla skvělého, rodinně založeného přítele, který chtěl brzy děti (stejně jako já), a stejně jsme se rozešli. Teď s M. si naopak nejsem dětmi úplně jistá, protože ještě sám neví, co chce, ale zase si rozumíme v jiných ohledech. Někdy prostě život nabere nepředvídatelný směr a nemá smysl si jej moc lajnovat. Pravidlo nespat s nikým, koho si nedokážu představit jako otce svých dětí, však považuji za vysoce funkční.
Společné koníčky bych nebrala jako prioritu, to spíše základní životní nastavení (lenoch, sportovec, party animal, umělecká duše?). Já třeba plno koníčků přejala od M. a stejně tak se on zapálil do mých, našli jsme i nové společné. Tím, že máme podobný přístup k životu, to šlo úplně přirozeně.
a.: V ideálním případě by se prostě rozdílný postoje měly projevit ještě dřív, než si pořídíte to mrně. Pokud nemáte shodný názor na práci, bydlení, vedení domácnosti, finance, těžko se shodnete na výchově. Hodně ukáže to společný bydlení, protože musíte vyřešit, kdo se bude o co starat, kdo čemu věnuje čas a kolik a kdo na to kolik přispěje ze svého výdělku.
A v ideálním případě by si ženská neměla malovat, že se její drahoušek změní, až... s ním začne bydlet, pořídí si s ním děti atd. Pokud je to lempl, co není schopen doma na nic sáhnout a nevoní mu práce, otec roku se z něj přes noc taky nestane. K tomu my holky míváme pod rouškou zamilovanosti silný sklony.
O společných zájmech to imho není. Mě drahý bere za sportem, já jeho za kulturou a oba bychom sami asi nešli... A ty brambory doma řešíme taky, samozřejmě si do vztahu každý neseme vlastní rituály a návyky. A je to o to "horší", že je starší než já a svoje zvyky má zažitý hodně.
tlapka: Můžu potvrdit. Troufám si tvrdit, že s mým drahým nás právě to, že jsme si spolu uměli představit rodinu, jednu dobu udrželo pohromadě. Jinak bychom šli asi od sebe, ale říkali jsme si, že to přece jen zkusíme dát dohromady, protože kde bychom pak sháněli takového druhého rodiče? A dneska jsem hrozně ráda, že jsme to překonali, krize odezněla a teď už jsou na pořadí dne pomalu i ty děti.
Mikyn má jasno a půjde si za tím. Můj drahý měl taky jasnou preferenci, jaké pohlaví chce jako nejstaršího potomka... a podle všeho mu to vyšlo. Kdyby ne, tak vždycky mu můžeš říct, že o pohlaví vlastně rozhodl sám, protože to záleží na té dané spermii, že jo. A tvůj drahý je popředu, že už máte jméno, u nás to ještě bude na dlouhé lokte.
P.S. Šoupnout dítě na hlídání jinému dítěti, pokud se toho přímo nedožaduje, mi smrdí průserem. Kamarádka takhle hlídala svou malou sestru pravidelně na úkor svého volného času v podobném věku, jako píšeš ty, a byla z toho akorát skrytě bublající zlá krev... taky děti dlouho nechtěla. 