Advent. Ach, advent... Klid, mír, v kuchyni je tlumené světlo. Uprostřed adventního věnce hoří hřbitovní svíčka, naštěstí bez víčka (rýmuje se to! rýmuje!). V okně visí anděl na kometě, taky žádný mladíček. Už celých dvacet adventů tady straší kolemjdoucí. Dvacet Štědrých dnů tady pozoruje, jak se Strašilka rve jídlem co nejvíc, víc a víc, až je to ošklivý. A teď nemluvím o štědrovečerní večeři, proboha ne! Komu jde v dnešní době o zlatý prase? A i kdyby ne, my máme celoročeně figurku zlatýho prasete vystavenou na poličce. Takže já se strachovat nemusím.
Obyčejně to začíná nenápadně. Matka vytáhne adventní věnec, záhy do něj přinese svíčky, a jednu rozsvítí. Nic se neděje, správně? Zatím jde jen o jednu svíčku.
Jenomže následující pondělí začnou ty drobnosti přibývat. Po věnci přijde betlém, kde Josef vypadá, že místo lucerny nese půllitra. Navíc to celé budí dojem, že jsou s Maruškou od sebe maximálně deset let, což je teda trochu zavádějící. Ehm.
Nebo jsem jenom divná, že mi to přijde trochu jak půllitr?
Cukroví. Už týden předem po sobě s matkou házíme kyselé obličeje, když si vzpomeneme. Tři dny předem se hádáme, co všechno upečeme, den předem, čeho dvojitou dávku, a když to nastane, házíme po sobě válem, kdo bude válet, vykrajovátky, kdo bude vykrajovat, a na mlýnek na ořechy se radši ani nedíváme.
Takže válím, vykrajuju a lepím marmeládou. To s tou marmeládou je úplně nejhorší. Letos máma koupila nový vykrajovátka, a to ve tvaru rybičky, zvonečku, houbičky a tuším i hvězdičky. No a samozřejmě je musela hned všechny zkusit. Takže zatímco dopoledne jsem se flákala na Schole Pragensis, stejně jako moje hlasivky, které z toho flákání byly po zbytek dne vyřazeny z provozu, večer (16:30 - 23:50) jsem se pro změnu flákala u lineckého, které jsem slepovala. Nejblbější byly ty ryby, protože se jim neustále lámaly ploutve.
Končila jsem, a od marmelády jsem měla ruce zapatlaný až po lokty. Odnesly to i nohy, což nechápu, a z telefonu to odlupuji ještě dnes.
Další rána nastává, když mícháme náplň do jednoho přísně tajného typu cukroví, do které se dává cukr, vejce,.. Jo. Prostě se to děsně dlouho míchá na páře, asi tak hodinu a půl, dvě. U čehož samozřejmě už léta musím otročit já. A že se nízkotlaké Strašilce motá hlava? Že se jí klepou kolena, jen se na ten kastrůlek podívá? To je jedno, žiši. Hodinu a půl u toho každoročně stojím, fialově vidím, a při pomyšlení, že se to cukroví stejně sežere, je mi do breku.
Když náhodou přežiju až do Štědrého dne, přijde na řadu zdobení stromečku, což je za trest. Jsme kdysi mívali takovej krásnej, metr sedmdesát velkej, to jste prostě vzali, rozložili stojánek, dali k sobě dvě části, roztahali větve, tuhle omotali stříbrnym řetězem, naházeli na to socialistické ozdobičky, a bylo. Teď? Matka koupila takovej malej smeták, protože náš starej stromek "pelichal". Smeták pelichá asi tak o 200 % víc. O to víc práce to pak je. Ta potvora u zdobení padá, a horní "větev" neudrží špičku. Takže to člověk musí neustále narovnánvat, přidržovat, a když je hotovo, musí dát do vysavače extra pytel, aby to všechny ty rádoby jehličky pobralo.
Zatímco zdobím, je mým rituálem poslouchání Evropy 2 a sledování těch Velikonoc za okny. Teda pardon. Vánoc, jsem chtěla říct.
No a pak to přijde. Večer. Strašilka se převleče do slušnýho oblečení, vezme do ruky kameru, a ujme se natáčení. Začne u babičky, která ji, jako každoročně, z pokoje vyhodí, protože z nějakého důvodu brečí. Pokračuje k matce, která mlátí do řízků jako smyslů zbavená. Nebo kuchá chudáka kapra. Prostě tyhle úžasné činnosti, na kterých se nepodílím, neboť mě k nim nikdo nepustí. Do svého pokoje nemůžu, protože je tam právě ten stromek. A už tam jsou dárky. A protože pro mou matku jsem stále ta pětiletá holčička co věří na Ježíška, prostě tam nemůžu a basta. A musím se jít schovat k babičce do pokoje, zatímco tam ty dárky nosí. Ježíšek samozřejmě.
Večeře. Všichni sedíme u stolu a žereme polívku. Tu vždycky sním nejrychleji, protože se děsně moc těším na ty řízky. Pod talířem pak najdu prachy, což je pozitivní. Řízky si pak přidávám asi ještě 10x, když už je matka po jídle. Dělám to schválně, protože čím déle babička jí, tím víc můžu jíst já. A babička jí sakra dlouho.
No a nakonec příchod ke stromečku. Matka mi laskavě dovolí otevřít dveře od mého pokoje. Zpívat už mě nikdo nenutí, to fakt neumím, a neboť jsem nejmladší otloukánek rodiny, musím rozdávat dárky. A že to nemám moc těžký. Babička, máma, já. A když je tady mámy přítel, tak i ten. Ale vzhledem k tomu rozchodu před rokem bych to neviděla.
Máma se u rozbalování dárků netváří vůbec nijak, protože nerozbaluje. Fotí mě, jak rozbaluju. A já nerozbaluju, protože pozoruju babičku, která taky nerozbaluje. A brečí. Pořád jenom brečí.
Když odklidíme ten balící papír, vynadáme si za špatné velikosti oblečení a hádáme se, kdo neumyje nádobí, nadšení a veškerá nálada je pryč. Cukroví už nikdo nežere, protože
1) už není.
2) ještě ho zbejvá hrozně moc, což je deprimující.
Když jsem ale byla malá, věci byly úplně jinak. Ale to je asi normální.
Nakonec mám tady konečně nějaké svoje fotky (ano, fotkY)! Ano ano, to je přesně to, co chtěl každý vidět. Tříletou Strašilku na Vánoce. A po Vánocích.
Zde můžete vidět fotky nejlepší kvality, kterou naše fotoalbum nabízí. Na první fotografii jsem já a moje dárky. A matčiny dárky. A babičky křeslo. A stromeček.
Druhá fotografie vyobrazuje Strašilku, její babičku a hodinku večerního předčítání. Strašilka studuje televizní program. Rok 2000 - 21 měsíců života Strašilčina. Všimněte si té Večerní Prahy v rukou babiččiných, a v neposlední řadě toho luxu tam vzadu, který před pěti lety vyhodil pojistky v celém vchodě. Když jsem já luxovala.
Březen 2002. Tříletá Strašilka si na chatě v babiččině posteli čte baiččin vánoční dárek. V babiččině chatě. S Vánoci to až na tu knihu nemá moc co společného, ale prostě se musim pochlubit, že už tehdá jsem měla buňky pro vážnou četbu. Ehmmm. Když tak koukám na ten interiér, nezměnilo se tam vůbec nic.
Tak jo. Doufám, že si tu vánoční atmosféru užváte krapet víc, než jí trpím já. Přeji krásnou druhou adventní neděli.