Největší křivda v dějinách

Ráda bych vám dnes povyprávěla příběh, který se skutečně stal, a to přesně před šesti lety. Příběh o křivdě, zradě a lžích.

Příběh o tom, jak mi v deváté třídě ukradli třídní knihu. 

Psalo se 11. prosince 2013. Ti z vás, kteří mají paměť jako já, by si jistě ještě vzpomněli, co ten den dělali. Pokud ne, tak nevadí - alespoň vám řeknu já, co jsem ten den zrovna dělala. Ale popořadě! 

Toho roku a dne jsem byla v deváté třídě na základní škole. Jak všichni víme, druhý stupeň s sebou přináší přidanou odpovědnost, z nichž jednou je jakási správa třídní knihy. Tehdy to bylo všechno ještě striktně hmotné a papírové. A neboť o tuto funkci nikdo nejevil přílišný zájem, byla jsem to já, čí ruka tehdy v září vyletěla nahoru. A chca nechca, šlo to se mnou až do konce mé povinné školní docházky. 

Nikdy mě to neotravovalo. V kolektivu jsem nebyla úplně oblíbená - ať už byl důvod jakýkoli - takže aspoň něco, čemu jsem se mohla věnovat a byla jsem užitečná. Když už ne pro koletiv, tak alespoň pro školu. 
Samozřejmě jsem často nadávala jako špaček. Učitelé mají vysokou oblibu nezapisovat, případně zápisy všemožnými výmluvami oddalovat ("Udělám to příště" je jednou z největších učitelských lží, jak jsem se naučila! Zde vyskytující se kantoři mi jistě prominou). Takže většinou lepicí papírky plné restů, což kolikrát bylo k vzteku. Přestávky zkrácené o výlety po kabinetech, domluvy, připomínání probíraného učiva, kyselé obličeje učitelů. A stejně mi to za to stálo, protože odjakživa potřebuji mít pocit, že jsem něčím užitečná. Měla jsem mezi učiteli sice pověst dvorního buzeranta, na druhou stranu byla naše třídní kniha vždycky v pořádku. 

Už to samo o sobě mělo značit blížící se katastrofu. Jak se vám něco moc vede, tak se to zákonitě posere, to je prostě realita. A taky jo. 

Bylo to pár dnů po tom, co jsem si začala myslet, že to v tom kolektivu doklepu ve zdraví. Začátkem prosince jsme ve škole mladším udělali kvalitního Mikuláše. Jako anděl s největšíma křídlama a nejpreciznějším homemade kostýmem jsem chodila po boku spolužáka převlečeného za samotného největšího, a blbé srandy typu hahaha Tereza chodí s Mikulášem hahaha jsem si brala všechno, jen ne špatně a nebo dokonce osobně, protože jsem byla v euforii z toho, jak se ten můj kostým všem líbil, a že na mě ty děti bojící se spolužáka - čerta (který byl opravdu strašidelný a i se tak choval) pohlížely jako na svou životní spásu. Bylo to celý takový povedený, takže jsem se v těch svých naivních čtrnácti letech nechala uklimbat a věřila, že to fakt bude dobrý. 

A pak bylo toho 11. prosince. Nešla jsem na poslední hodinu, což byl tělák. Takže jsem odcházela po zeměpisu. Byla jsem totiž v divadelním kroužku, a představení začínalo tak blbě, že bychom ho jinak nestihli. Takže jsem po té předposlední hodině ještě s jednou spolužačkou odešla. Třídnice ležela na stole, pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Tak co by se mohlo stát, že jo? Ani mě to nenapadlo! Kluci měli třídní knihu odnést k tělocvičnám, kde potom učitelé (zvlášť pro kluky a pro holky) zapisovali. 
Ten den navíc ve škole byla filmová noc - přespávání. Takže jsem se po divadle do školy vrátila se spacákem. Jenže v noci jsem nemohla spát, a když už, budila jsem se. Napsala jsem tak dvě hodiny? Jako kdybych měla tušáka. Já vím, že teď zpětně si to můžu spíš nalhávat, ale já opravdu vnitřně tušila, že je něco špatně. Ráno mi bylo docela zle, ale domů jsem nešla, zůstala jsem. 

První hodinu byl přírodopis, který učila ta stejná učitelka, co zeměpis, po kterém jsem předchozí den odcházela. Ještě před začátkem hodiny ke mně ve třídě zamířila a podělila se se mnou o nemilou skutečnost: Třídnice jaksi není ve sborovně. Takže jsem se vydala dolů k tělocvičnám, které jsem obě prohlédla - nic. Potom jsem se dívala i kolem tělocvičen, za topení, na které se třídnice pokládala. Ale ani stopa. To už jsem začala být taková nervózní - a začalo mi pomalu docházet, že tohle je důvod, proč je mi tak blbě a proč jsem měla ten blbej pocit! Takže jsem se poněkud zkroušená vrátila k učitelce, abych ji obeznámila s tím, že jsem třídní knihu prostě nenašla. 

A pak začalo rodeo. Dozvěděl se to třídní a po něm zástupce ředitele. Průšvih celé situace byl v tom, že po hodině, kdy byla třídní kniha spatřena naposledy (a sice zeměpis), jsme odcházeli oba dva se službou na třídnici, a taky třídní učitel, který divadelní kroužek vedl... Takže jsme vlastně nevěděl nikdo nic. 

Zjišťovali jsme od zeměpisařky, komu třídní knihu po hodině dala. Spolužák, který to byl, se pak dušoval, že ji odnesl na topení před tělocvičnu - tam, kam se třídnice roky dávala. A tělocvikáři nám už říkali, že na konci hodiny, když chtěli zapsat, neměli do čeho, protože třídnice na topení prostě nebyla. 

Takže jsme hledali. Všichni. Příští dva dny se každá hodina tělocviku druhého stupně věnovala hledání. Jenže nikdo nenašel. A bylo jasné, že to hluché místo mezi položením třídní knihy na topení a koncem hodiny je právě ta doba, kdy třídnice očividně sama nezmizela, ani nedošlo k její sublimaci, ale prostě a jednoduše ji někdo šlohnul. 

Do karet tomu nahrával fakt, že zrovna hodinu před naším tělocvikem v tělocvičnách končil volejbalový turnaj přilehlého gymnázia. Byla jsem bytostně přesvědčená o tom, že to udělal někdo od nich. Od začátku. Vedení gymnázia se bránilo, že bordel v našich provozních záležitostech není jejich problém, ale aby se na to podívali racionálně, a sice že jejich studenti v době zmizení třídní knihy byli u tělocvičen přítomni, to ne. 

Když se třídní kniha prostě nenašla, založil se duplikát. A do toho duplikátu se muselo všechno doplnit - od začátku roku. 

Byli jsme na to sice dva, dva lidi, co měli třídnici na starosti, ale je záhodno říct, že spolužák se na to plazení se za učiteli s prosíkem moc nehodil... Byl ráznější povahy. A nikdo z učitelů pořádně nevěděl, jak to bylo - po škole se roznesl spíš fakt, že je to moje chyba. Nebyla jsem úplně v pozici, abych se obhajovala, takže jsem nikdy nic neřekla a jen mlčky stála u mračících se kantorů, kteří nevrle doplňovali. Jedné učitelce jsem dokonce napsala dopis (!!!), ve kterém jsem se omlouvala za plýtvání jejím časem. Nemělo cenu vysvětlovat každému zvlášť, jak to bylo - neudělal to třídní (což mu mám dodnes trochu za zlé, neb na mě pak učitelé do konce koukali trochu skrze prsty), neudělal to nikdo, tak co s tím. 

Do Vánoc to bylo hotovo, ale stálo mě to hodně plazení se a snižování. Asi nejhorší to bylo u ředitelky, která mě předtím měla dva roky na němčinu a měla mě za příkladnou žákyni... No nic. 
Pak mě naštval ještě třídní učitel, který mi významně řekl, že něco takového se stalo jen jednou v historii školy, a nezapomněl zdůraznit, že jen díky němu, ó sláva mu, jsem nedostala napomenutí. 

Napomenutí za něco, co se stalo, když jsem ve škole nebyla...  No díky moc. 

Ať už to bylo jak chtělo, pořád mi tam něco nesedělo. Spolužáci si ze mě dělali legraci, což nebylo nic moc neobvyklého, ale legrace některých jedinců byly poněkud... zvláštního charakteru. A někteří si mezi sebou vyměňovali významné pohledy, které mi prostě vůbec neseděly. Dušovali se třídnímu na vlastní život, že třídnici nevzali, ale stejně se chovali strašně divně, kdykoli na to přišla řeč. 

Po Vánocích šrumec samozřejmě ustal. Třídnice přestala být tématem dne, školní rok jsme doklepali. 

A pak se na konci června předávalo vysvědčení, a třídní, když přišel do třídy, ještě před tím vším do pléna vznesl otázku: "Tak kluci, kdo z toho gymnázia to byl?" A přesně ti kluci, kteří se vždy tak významně šklebili, celí rudí a vysmátí řekli to jméno nahlas. Asi minutku mi trvalo, než mi došlo, o čem je tady řeč. 

Jak jsem potom zpětně sondovala, zhruba 80 % třídy vědělo, kde třídnice je a kdo to udělal, ale neřekli nic. I když věděli, že mi reálně hrozí napomenutí. I když, čert vem ten kus papíru - ač by to bylo poněkud iracionální (což upřímně byla celá naše škola, ale to už je jiná pohádka) - veškerá ta práce, to snižování se, stresy a horší průběhy zkoušení v některých předmětech... mě do dneška štve. A štve mě, že mě nepodrželi ani lidi, které jsem do té doby považovala za kamarády. 

Žádné drama se nekoná, celou základku, která se mnou náramně bavila, jsem odstřihla. Nebyl pro mě důvod, spíš taková poslední kapka k jiným věcem. A je mi popravdě líp. 

Ale do dneška mě datum 11. prosince straší ve snech. 

A taky mě straší ve snech, že netuším, co se s třídní knihou stalo. S mojí nejoblíběnější knihou! 

Taky jsem se od základy zařekla, že na třídní knihu už nesáhnu. Což... jsem teda nakonec dodržela, služba jsem na střední už nebyla, ale nakonec jsem ji ve čtvrťáku (a taky v prosinci) stejně zachraňovala a hledala po škole, ale tentokrát úspěšně. Ale to deja vu bylo opravdu nepříjemné!

K čemu by to byl život, kdyby v něm nebylo trochu toho dramatu. Že. A můžu vám říct, že mě tenhle incident štve ještě teď! Opravdu, vnitřně, syrově. 

A dodnes mám osypky, když někde slyším o Cimrmanovi a Vyšetřování ztráty třídní knihy. :-D 

Budiž Ti země (možná spíš popelnice) lehká...