Atraktivnistrasilka | Jak válčím aneb report z půle cesty

Naposledy jsem se ozvala, když jsem začínala svoje praxe v  Pardubicích.

Pardubice... ach ty Pardubice. Důležitý železniční uzel. Devadesátitisícové město perníku, Semtexu a cyklistiky. Ach, jak se mě natrápily, Pardubice jedny... Jak ty se mě natrápily.

Nebudu vám lhát, první týden soužití s Mikynem v pro mě stále ještě neznámém městě nebyl vůbec synonymem procházky růžovou zahradou. V minulém článku jsem cosi naznačovala, ale skutečná krize přišla asi o den nebo dva později. A nemohl za to jen ten bordel, byt na mě začal padat celkově. Stejně jako celé město i praxe.

Praxi jsem vám už nastiňovala. Ale kromě toho, že toho kvůli mlčenlivosti o moc víc říct nemůžu, není ani úplně co povídat. Prostě lítám kolem hygienistky, koukám, vybírám a zakládám karty, podávám nějaké nástroje, dneska jsem i objednávala a přebírala platbu za ošetření. Do pusy mě pacientům logicky ještě úplně nepustí, vzhledem k tomu, že jsme ve škole zatím pracovali jen na sobě a jsem takový pomalý neumětel. Ale před týdnem si ode mě hygienistka sama nechala pískovat zuby a dobrý, akorát tam má takové na mě polní podmínky. Už chápu to, co říkaly loňské třeťačky u absolutorií, kde jsem pomáhala, a sice že si ve škole rychle zvykneme na luxus. Ordinace, kde jsem, nemá autokláv, ale jen sterilizátor, což v praxi znamená, že nemá kde sterilizovat velké savky (jsou z plastu, ten do sterilizátoru nesmí) a některé nástroje se v něm rychle ničí (vlastně skoro všechny nástroje - zvlášť, když je před sterilizačním procesem špatně utřete, potom totiž zreznou). U pískování, při kterém obyčejně používáte velkou savku, abyste pacienta nedusili a zároveň netraumatizovali měkké tkáně, v té ordinaci tak jedou pouze se savkou malou, což nestačí a pacient musí každou chvíli vyplachovat, a to je značně nekomfortní pro obě strany. Navíc jsem poprvé pracovala s práškem standardní hrubosti - ve škole máme jen jemné (protože se to učíme, tak abychom nezraňovali sebe a okolí). Takže jsem se trochu bála... Ale nakonec snad dobrý.

Jinak je to stále to samé, ale alespoň mám obrázek o tom, jak vypadá normální ošetření. Asi se shodneme na tom, že to, co člověka učí ve škole, je ideální stav, který má od reality nějaký ten kus cesty... Takže alespoň v praxi vidím, že při pískování sodou bikarbonou fakt nemusím pacientovu dutinu ústní vykládat pelotkama až po mandle, že depurační kartáčky na jedno použití jsou na použití čtyři, a roušky (lidovým názvem bryndáky) taky zvládnou víc než jednoho pacienta (záleží)... Krve jsem viděla a měla ve vlasech, že bych si v životě netroufala představovat, zubů jsem viděla nepočítaně, už desátý den posmrkávám a pokašlávám, jak se o mě pokouší celý repertoár stále nových a nových bacilů... A trochu mě teda štve, že mě nenechá třeba ani nasondovat paro chobot, ale zase mě učila nanášet fluoridový lak, o což jsme ve škole ani nezavadili, i když to od února máme dělat... Asi si nemám právo úplně stěžovat, varovali nás, že první praxe je jen koukací. :-D Jenom je to pro mě hodně monotónní a už opravdu tápu, co se nového ještě mám za příští dva týdny naučit...

A jestli se ptáte, zda jsme se s Mikynem ještě nezakousli, tak ne, nezakousli. Ale jestli se ptáte, kolik kompromisů to stálo, tak vám s čistým svědomím můžu odpovědět, že skutečně hodně.

Ne, že bych s tím nepočítala. Jak moc s tím počítal Mikuláš nevím, to už je teď asi jedno. Každopádně vám můžu říct, že každé ráno stojí hrozného úsilí nás oba, neb drahý vstává chvilku po páté a dělá randál. Byt je hodně malý, uměle vytvořené 2+1 s tím, že ložnice vlastně není ložnice ale bývalá spíž a nejsou tam dveře. Takže když si drahý ráno rozsvítí, svítí to přímo mně do obličeje. Kdyby mě tak náhodou neprobudil jeho budík, probudilo by mě světlo. Asi by to taky bylo jiné, kdyby si nepotřeboval svítit zvlášť v kuchyni, obýváku a předsíni, když je v podstatě všechno spojené a světlo tudy projde. Ale věřte mi, to je jen malý problém a nic proti tomu, co se stalo minulý týden zhruba v půl šesté ráno.

Mikuláš: *dělá randál a svítí jako na hradě*
Já: *spím i přes světlo a randál*
Mikuláš: *přistoupí k mé posteli* "Módní policie.*
Já: *spím už jen napůl*
Mikuláš: "Módní policie."
Já: *už nespím, otáčím se k němu*
Mikuláš: "Spíš?"
Já: *rozespale, chraplavě* "Ne."
Mikuláš: "Můžu jít do práce v tomhle svetru?"
(autentický přepis)

Jestli vás zajímá, co jsem mu na to řekla, tak že v tom svetru jít může. A jestli vás zajímá, jak v tom svetru vypadal... tak jako méďa béďa.

To dostal trochu vynadáno, takže už ví, že kvůli oblečení mě budit nemá. Co už nekomentuju je to svícení a dělání randálu při smrkání (troubení na jeleny hadra) a jiných běžných činnostech, neb jsem si na to za ty dva týdny docela zvykla a den ode dne mě to budí míň. On zase udělal ústupek při budíku, kde odnastavil postupné rozsvěcení světel v pokoji pro méně šokové probuzení, protože bych pak měla větší problém opětovně usnout.

A není to samozřejmě jen s těmi rány, ale i s večery, neb jak Mikulda odchází v šest a vrací se, no... taky v šest, je to takový celý na draka. Ne, že bych na něm visela, ale pořád se nacházím v pro mě cizím městě, kde nemám žádné známé, takže ano, dojdu na nákup, ano, uvařím když je třeba, ano, uklidním byt, ano, všechno ano - ale.
Vyřešili jsme tedy alespoň jeden můj problém, a to ten, že mi v jeho bytě byla neustálá zima.

Jestli o Mikyně potřebujete něco vědět, tak to, že je mu teplo i v deseti stupních pod nulou. Doma si vytápí kotlem a ten ovládá takovým speciálním ovladačem, kterému já nerozumím. On taky moc ne, ale předstírá, že ano. A já ho poprosila, jestli by na té ovladačce místo dvaceti stupňů nenastavil stupňů alespoň dvaadvacet, neb v těch dvaceti prostě mrznu. O to víc, že vedle je perlík, dole v bytě se nevytápí a nahoře je už jen půda. Topící sousedi jsou jen z jedné strany. Sice mu trvalo týden, než mi vyhověl (trochu ho podezírám, že prostě nevěděl, jak teplotu přenastavit), ale vyhověl, takže teď v tom bytě mrznu při dvaadvaceti stupních, ale aspoň mě hřeje vědomí, že došlo k dalšímu kompromisu. :-D

Z mojí strany... přestala jsem uklízet jako divoká. Sice pořád uklízím, ale kdybych z odkladačství mého milého měla šílet celé čtyři týdny, umřu. Takže jsem nějaké uklízení substituovala za vaření chlastu, bloudění po městě (veděli jste, že když půjdete od Zelený brány pořád rovně, dojdete až na vlak?!), luxování sekáčů a pečení štrúdlu (radši se ani neptejte, jak to dopadlo kromě toho, že byl všude bordel...).

Taky jsem někdy v úterý potkala potenciálního tchána. Asi z desetimetrové vzádlenosti jsem na něj zařvala pozdrav, on chudák v první chvíli absolutně netušil, ale pak se usmíval jako měsíček na hnoji, že si s ním někdo povídá. Ale rozhovor trval asi třicet vteřin, neb musel jít vyvenčit psa. Ano - psa.

No a v neposlední řadě prodělal velkou změnu můj počítač. Mám jej již sedm let, a když mi někdy před měsícem vyskočila tabulka, že sedmičky už jaksi ne-e, zmocnila se mě panika, protože jsem ty sedmičky jaksi měla.

Mikyn se mi hrdinsky nabídl, že mi ten systém přehraje a v počítači mi vymění jakousi destičku, ale trochu se mi do toho nechtělo, protože, inu... Znám svoje lidi, a Mikulda je sice inženýrem, ale inženýrem jaksi ekonomicky zaměřeným, a i když nepochybuji o jeho kvalitách co se IT týče, ehe, řekněme, že znám svoje lidi. Takže jsem počítač mrskla ajťákovi z povolání, matčinému kamarádovi, a pak přes týden poslouchala Mikynovo hudrání a pasivně agresivní vrtání se v základní desce jakéhosi starého notebooku přímo před mou osobou. :-D

Ale dobře to dopadlo. Počítač se mi vrátil v novém kabátě, asi tak o 300 % rychlejší (to nepřeháním) a s destíkama uvnitř. Jsem spokojená a počítač očividně taky. Ajťák se trochu bál, že bude pomalý, ale nestalo se, tak prý má dobrý vnitřek. Já tomu moc nerozumím...

Tož tak. Teď jsem doma a za chvilku si jdu přivydělat - po roce a dvou měsících na kickboxový turnaj... Teď večer budeme jen stavět a připravovat, ale zítra si střihnu svoji obvyklou vděčnou práci u počítače, už se nemůžu dočkat...
Mikulda jde zítra do práce taky. Pracuje v jedné velké soukromé společnosti, kde mají před Vánoci frmol, a když jsem mu řekla, že v sobotu pracuju, odfrknul si a jal se pracovat taky. Pak by měl přespávat v Praze u svojí tety, která btw bydlí 5 minut pěšky ode mě, bez přehánění si čučíme do oken, když chceme. Jenže já mám trochu strach, že na tom kickboxu budu do deseti - sice tedy doufám, že při vánočním turnaji a adventu bude účast menší, ale u mlátiček člověk neví. Kdyby to tak každopádně bylo, ta horší varianta, tak se bojím, že by mě Mikyn hnal koštětem, protože v Praze zůstává veskrze kvůli mně.

A příští týden už bude třetí. Zažijeme výročí a cestu do Vídně, ale o tom až v dalším reportu! Jestli railjet nehavaruje a já se ho dožiju...