K móři, akorát dráž než za peníze

V pondělí jsem zase začala cvičit.

Zase? Jak jako zase? Tak mi tedy dovolte, abych vám odpověděla.

Tento článek jsem vydala v listopadu. Bohužel jsem neutušila, že si cvičení dva celé další měsíce už neužiju.

Důvod byl prostý. Můj pobyt v Pardubicích u Mikyna. Měla jsem tolik práce a programu okolo, že jsem se toho nakonec vzdala. Přes Vánoce to doma nešlo kvůli stromečku, no a pak přišlo zkouškové, kdy jsem se učila skutečně od rána do večera. Podtrženo sečteno, vychází mi z toho dvě věci:

1) Neumím si uspořádat čas, pokud se vyskytuji mimo domov. Mám pocit, že doma v Praze čas utíká hrozně pomalu, stihnu všechno. V Pardubicích jsem měla pocit, že nestíhám nic.

2) Rozkydla jsem se.

Nemyslím si, že bych přes Vánoce nabrala tuk. Skutečně ne. Od září do listopadu jsem poctivě cvičila, takže metabolismus všechny ty přežíračky dokázal utáhnout. A dokázal utáhnout i mé zkouškové, kdy jsem naopak jedla méně než by asi bylo dobré. Dle orientačního měření jsem sice přes boky dala dva centimetry nahoru, ale jsem si skoro jistá, že je to povoleným svalstvem. Jestli je mé tělo chytré a svalová paměť není mýtus, hádám, že by to koncem února nebo začátkem března mohlo být zrhuba tam, kde jsem to zanechala v listopadu.

Ale proč to všechno píšu, že jo.

V sobotu jsme s Mikynem jeli do kina. Autobusem. Zatímco já se křečovitě držela tyče, abych nespadla (seděla jsem totiž na vyvýšeném místě směrem do uličky), Mikyn se dramaticky díval z okna, kde neviděl nic než svůj odraz, protože byla tma. A v jednu chvíli se ke mně otočil.

Mikyn: "No, tak jsem si říkal..."
Já: *sedím, snažím se v zatáčce nespadnout, čekám*
Mikyn: "Nemyslím si, že by se mezi náma do prázdnin něco stalo..."
Já: ?
Mikyn: "Tak jsem si říkal..."
Já: *nechápu*
Mikyn: "... že bychom jeli do Chorvatska s našima, teda ne s našima, jenom za našima... V červenci..."
Já: *vzpomenu si na momentální stav své postavy, poleje mě horko*
(autentický přepis)

Abych vás trochu uvedla do situace, Mikynovi rodiče si rok co rok pronajímají stejný apartmán v Turanji. Mikyn tam se mnou chtěl jet na pár dnů už loni, jenže zaprvé si to rozmyslel pozdě, takže už byly omezené možnosti dopravy, a zadruhé šel na zákrok do nemocnice, takže by to ani nešlo. Letos však svou matku uvědomil víc než půl roku dopředu, a to ještě v době, kdy jsem o tomto plánu neměla zdání, takže se s námi jakože počítá. Sice ne na celý pobyt, protože tři týdny tam opravdu nebudeme, ale počítá.

A to mě sakryš donutilo začít opět makat. :-D

Potom mě ještě napadlo, že bych si asi měla koupit plavky. Jó jó jó, Strašilka nemá dvoudílný plavky, protože Strašilka se hrozně stydí a nechodí se v létě koupat. A u móře jsem byla poprvé a naposledy před deseti lety.

Jenže nákupy plavek jsou taky za trest, protože člověku nic nesluší, jak nemá prsa, nic mu nepasuje, jak má velkej zadek, no prostě děs. Pak se ještě musíte prohlédnout v tom neúprosném zrcadle, které vám, správně podsvícené, ukáže, co přesně je na vás špatně (třeba celulitida... nevím, jak mě to napadlo). Až si ty plavky nakonec ani nemáte chuť koupit. :-D Ale tak, na plavky je ještě čas. Do července můžu klidně přibrat deset kilo. :-D

Včera jsem sebrala odvahu a prohlídla se v zrcadle, načež jsem zjistila, že mě čeká hodně práce. Postěžovala jsem si Mikynovi, že mám šílenou hrušku, že se jí do léta nezbavím a budu mu dělat ostudu. :-D Načež mi odepsal, že on má hrušku ještě větší. Tak jsem mu napsala, že jsem momentálně v takové psychické fázi, že bych do plavek nevlezla ani za poplatek, a můj milý odvětil, že on by se na mě za poplatek podíval rád. Akorát je to celý takový nějaký divný, protože jsme si nestanovili, kdo by komu platil. :-D Než mě tu ukřižujete, že takové hovory s chlapem vůbec nemám vést, protože se před ním akorát shazuju, tak věřte, že je to nadsázka a oba to dobře víme.

A potom přišla ta zábavnější část - jak se do Turanje dostat.

Možná by se vám mohlo zdát, že to řešíme moc brzy, ale opak je pravdou. Turanj je se nachází poměrně blízko Zadaru, sousedí v podstatě s oblastí Sveti Filip i Jakov a je blízko Biogradu na Moru. Když se ale podíváte na možnosti dopravy, tak vám toho zbyde hrozně málo.

První možností je jet autem. To ale nepůjde, protože si to Mikynovým stařičkým Renaultem netroufneme. A s jeho rodiči nemůžeme jet, pojedou plní. Navíc se musíme nějak dostat zpět, a jak už jsem psala, tři týdny tam s jeho rodiči rozhodně nebudeme. Takže auto padá.

Další možnost, která se nabízí, je letadlo. Letadlo by nás dostalo do Zadaru, a jsem si jistá, že ze Zadaru už nějaký autobus alespoň do blízkosti Turanje pojede. Pokud by nic nejelo přímo do Turanje, tak určitě někam poblíž, odkud se bude dát pěšky. Jediný problém s tímto plánem je letadlo. Zaprvé se létání bojím jako čert kříže a zadruhé... je to na mě drahé. Ha! Jak prosté. Sedm tisíc (minimálně) za zpátečku, já nevím. Je to na mě moc. To Mikynův důvod, proč letadlo ne, je šlechetnější povahy - emise.

Potom samozřejmě můžeme jet autobusem. Ale to se mně ani Mikynovi moc nechce, i když bychom na to samozřejmě přistoupili, kdyby nebylo zbytí. Oba máme autobusem na dálky už něco najeto, a kdo jste taky někdy jeli autobusem víc než pár hodin, no... Asi víte. Nicméně jsem se dívala na dvě možnosti, které máme, těmi jsou Flixbus a Student Agency. Flixbus je v našem termínu už veskrze vyprodaný (nebo to alespoň tvrdí) a Student Agency ještě pro jistotu ani neví, co vůbec vypraví. Tyto autobusy by nás odvezly do Zadaru, odkud, jak už jsem psala, předpokládám nějaký spoj do blízkosti Turanje (během psaní zkontrolováno - jede i přímý autobus!). Případně by se dalo do Splitu. Problém je, že ty spoje prostě ještě nejsou stanovené. Takže velmi těžko říct.

A poslední variantou je vlak. Přímý vlak z Prahy do Splitu nejede, do Zadaru už vůbec ne, protože tam není železnice. Je potřeba přestoupit v Budapešti nebo Grazu, kam obecně není problém se dostat, protože do Budapešti jede Metropolitan a do Grazu railjet. Problém je tu ale opět. Přímý z Grazu do Splitu nejede určitě, tady je jedinou možností dostat se do Záhřebu a ze Záhřebu autobusem do Zadaru, odkud se dá jet autobusem. :-D Pokud bychom chtěli do Splitu, opět se přestupuje v Záhřebu. ÖBB mi plivou naprosto neskutečný spoje. :-D

:-D
Datum je pouze demonstrativní, aby seděly termíny prázdninových spojů.

No a z Budapešti už to vypadá lépe, ale bohužel není možné momentálně zakoupit jízdenky, a to platí jak pro ČD tak pro MÁV.

Tož takto.

Ze Splitu pak jede autobus (Flixbus...) do Biogradu. Respektive, přes Biograd do Zadaru.

Zatím je to takové předběžné rozvržení plánů, nebo spíš toho, co půjde a co nepůjde. V Chorvatsku jsem nikdy nebyla, stejně jako jsem nikdy necestovala takhle daleko (jakkoli debilně to zní, když je to v podstatě tady za rohem). Tak proč to plánuju, ptáte se? Proč to nenechám na muži, ptáte se? Tak já vám to řeknu. Muž mě pověřil, abych to naplánovala! Mě! A nebyl mi zatím schopný říct ani přesné datum, což zdánlivě není takový problém, ale ve skutečnosti to problém je, protože je potřeba pravidelně monitorovat stav jízdenek (zda se dají koupit či nikoli).

Během následujících dnů bych chtěla vytvořit provizorní plán s cesty, pravděpodobně s přespáním v nějakém městě. Mikulda bude čubrnět! Protože podle mě rozhodně nečekal, že něco kloudného vymyslím. Jestli se mě ptáte na můj názor, tak to byl úkol typu zabav dítě. A možná tak trochu zkouška, jestli jsem k něčemu, ale já mu dám. Já mu dám, kulišákovi.

Takže pro letošek zatím platí:

Stát se expertem na dopravdu do Chorvatska - check

UPDATE 21:30

Seznámila jsem Mikyna s výše uvedenými poznatky. Nevěřil mi, že se tam dostává tak blbě, takže si to po mně chtěl ověřit. Inu, podívejte se sami, jak to dopadlo po půl hodině, co se zcela odmlčel...

UPDATE 22:10

Zdá se, že jsme situaci společnými silami vyřešili. Mikyna napadl trajekt z Itálie a mě zase cesta skrze Mnichov.

Jestli tohle klapne, tak to bude dost hustej vejlet. :-D

UPDATE 22:35

O tom trajektu si ještě promluvíme. Pravila Strašilka po ohledání ceníku. :-D Letadlo má sice emise, ale ve finále bude levnější, nebo co...