Balada o hormonech: O rok později

Dnes je čtvrtek, což je ideální k tomu, abych vám rozjasnila den trochou toho svého životního bláta.

Inu, osud tomu chtěl, že ke mně měl Mikyn po práci přijít na večeři. Neboť je u nás v bytě nemožné nechat ho přespat, když je doma i máma (důvod je zkrátka v nedostatku lůžek a místností), dohodl se se svojí tetičkou, která se před dávnými časy z Pardubic odstěhovala do protějšího domu, že si u ní roztáhne gauč.

Osud však chtěl i tomu, že dnes tetička volala: je nemocná. Mikyn to může risknout, ale nechce ho nakazit, je to na něm. Mikyn se samozřejmě (a zcela pochopitelně) rozhodl, že nic riskovat nebude (co když má koronavirus?) a pojede večer domů. Plán zněl sice tak, že přespí u tetičky i z pátka na sobotu, neboť v pátek večer mají firemní mecheche, ale nedá se svítit. Musí si dojet.

Ráno, když mi ty změny hlásil, jsem se ptala, jestli chce nakonec přijet, nebo to necháme být. Mikyn odepsal, že určitě přijede, ale chtěl byl stihnout vlak ve tři čtvrtě na osm, proti čemuž se samozřejmě nedalo protestovat, když si člověk spočítal, kdy přijede na nádraží v kolik hodin se reálně dostane domů.

A tak jsem začala vařit. Mikyn se dal v poslední době na zdravější stravu, takže jsem si s výběrem receptu dala opravdu záležet: dhal ze žluté čočky. A jako dezertík odlehčenou variantu míša řezů (i když samozřejmě pořád žádná dietka). Brzo jsem kvůli tomu vstala, a víte co? Včera večer jsem šla koupit suroviny! Abych ráno neobtěžovala svou nebohou matičku.

Ta čočka je zlo. Slečna v receptu píše, že to máte zalít několika šálky vody, ale sakra, šálek je hrozně relativní pojem. Jenže to mi došlo pozdě, takže jsem to zalila několika hrnky vody, čímž jsem z dhalu udělala polévku. Myslela jsem, že se voda vyvaří, ale opak byl pravdou - čím déle jsem dhal vařila, tím víc byla čočka na kaši, a ano, i když dhal má být na kaši, tak tímhle tempem by to byla kašička pro malé dětičky. Tudíž jsem se musela začít řídit tím, co mi vždy vtlouká do hlavy má matka: Blbá můžeš být, ale musíš si umět poradit. A vodu jsem z části slila. To se čočce ale příliš nelíbilo, takže začala prskat na všechny povrchy v dosahu, což bylo nemilé, a nejen proto, že to prskalo i na mě, což bolelo. Ono to totiž bylo ještě ke všemu i žluté, protože kurkuma, takže jsem byla žlutá já a byla žlutá i celá kuchyň.

Chuťově to bylo dobré, jenže se v receptu skrývala další zrada: bylo toho příliš málo. Podle množství čočky, které jsem původně odvažovala, jsem si říkala, že toho bude až až, ale protože jsem dhal dělala úplně poprvé, nevěděla jsem, jak moc rozvaření s objemem zamává.

Takže jsem během jezení oběda cmudila ještě druhou várku.

Když do kuchyně přišla máma, myslela jsem, že bude po mně a Mikyn bude muset znovu aktivovat svůj profil na seznamce. Jenom, co její možná až příliš bystré oko zaznamenalo, že kuchyň krapet změnila odstín, celá zrudla. "Co jsi tu dělala," optala se hlasem tlumeným a tak hrozivým, že ztichly snad i děti od souseda.

"Čočku,", zahuhlala jsem nazpět, ačkoli jsem věděla, že máma na moji odpověď ale absolutně nečeká. Odpovědí mi bylo překvapivé: "A proto je žlutej i strop?!" A já se pak zmohla jen na: "Ale ne ne, strop není!" Po mé odpovědi máma začala lamentovat, že je chudák, ó takový chudák, a utekla do pokoje, což bylo jediné moje štěstí, protože jinak by máma asi zešílela a já skončila na nudličky v té čočce.

Potom, když se máma uklidnila, jsem šla na míša řezy. Míša řezy jsem dělala už snad tisíckrát, takže jsem si v přípravě byla úplně jistá. Ale jak to tak chodí, známe to jistě všichni, věci se kazí v momentech, kdy by se kazit neměly. A ano, to přesně se stalo i s mými míša řezy.

Všechny suroviny si vždycky vyndám z ledničky ven, aby měly pokojovou teplotu. A ani dnes tomu nebylo jinak. Všechno jsem začala zpracovávat tak, jak jsem zvyklá, jenže ouha: ten bílek nedělá sníh. Mám na něj super moderní rychlošlehač z roku 1988, ve kterém ten sníh vždy jde, ale dnes ne. Po neuvěřitelných dvaceti minutách vytrvalého šlehání jsem měla v dóze stále jen polotekuté cosi. Inu, nakonec jsem to vzdala. Obě ruce mi skoro padaly, a to jsem byla jen u přípravy piškotu! Bílek, s trochou fantazie sníh (takový ten jarní, který taje a kape ze střechy), jsem tedy do těsta přidala v takové podobě, v jaké jsem ho měla.

Potom jsem šla šlehat samotné těsto, což je pro mě otázka tří minut: všechny přísady k sobě, šlehám. Jenže! Přísahám, že jsem se té matky, která se za mnou najednou objevila, tak strašně lekla, že jsem zmáčkla tlačítko na šlehači, a... kakao bylo všude. Prostě všude. Obyčejně šlehačem nejprve zapracuji přísady k sobě, aby nevyletěl prášek, a až potom ho zapnu. Jenže dnes... dnes je asi nějaká divná konstelace hvězd. Vysvětlujte to ovšem vaší již načaté matce. Vysvětlujte jí, že je to vlastně její vina, že je teď kuchyň pro změnu od kaka...

Upekla jsem piškot, a ve zbytku pokračovala až v momentě, kdy maminka přestala halekat, že chce vidět, jak já jednou budu mít děti, protože to budou zanedbaní špinaví chudáčci, kterým bude muset vařit Mikyn, protože při mém zásahu by kuchyň shořela. Což bylo v momentě, kdy odešla do práce.

Šla jsem tedy na krém. Po prvotním nezdaru se sněhem a kakaem jsem se uchlácholila, že katastrofy byly pro dnešní den vybrány. Jak už jsem řekla, všechno bylo v pokojové teplotě, postup jsem měla v ruce, takže nebyl důvod, proč by se mělo něco pokazit. Takže prostě nebyl žádný důvod k tomu, aby mi máslo udělalo hrudky. Nebyl. A přesto tam ty hrudky byly.

To už jsem myslela, že mě vomejou. Začala jsem krém zahřívat a zuřivě šlehat šlehačem, z úrovní pěti na pětku. Po krásných dvaceti minutách byl krém sice nikoli hladký, ale alespoň ty hrudky už nebyly tak velké, takže jsem ho začala vrstvit na již třikrát vychladlý piškot.

Nechala jsem všechno tuhnout v lednici a šla si umýt vlasy.

Čokoládová poleva byla zcela překvapivě bez problémů. Kromě toho, že jsem měla čokoládu i na lokti, se zvláštního nestalo nic.

Když jsem všechno dokončila, byly čtyři hodiny, což je přesně ten čas, kdy Mikyn končí v práci. V rámci lepší orientace v čase jsem se přes aplikaci Najdi iPhone podívala, kde se Mikyn právě nachází. Abyste rozuměli, Mikyn mě přidal do Apple rodinky, abych měla přístup k jeho knihovně filmů, i když se na filmy nedívám. Jak šlechetné... Zároveň však vypočítavé, neboť Mikýnek tak trochu doufal, že se budu dívat na Star Wars. V mometně, kdy jsem se však reálně chtěla podívat, mi okamžitě napsal, ať to okamžitě vypnu, že trojku chce vidět se mnou, takže jsem to ve finále dostala zakázáno. Zrovna totiž s bratry šli sledovat jiný film, když si všimli, že něco jiného běží. K Mikynově neskonalé hrůze.

A pak bylo půl páté a Mikyn byl pořád v práci. Šla jsem tedy zamést.

Ve tři čtvrtě na pět byl Mikyn pořád v práci. Šla jsem si hledat účes, který si učešu na svatbu, kam v červnu jdeme.

Ve čtvrt na šest jsem účes už uměla a Mikyn byl pořád v práci.

V půl šesté mi Mikyn napsal, že už si jede hodit věci ke kamarádům na byt. Což pro mě byla zcela nová informace.

V šest hodin mi Mikyn napsal, že si musí jít koupit tkaničky, protože mu při vehementním zavazování jedna rupla.

Nyní je tři čtvrtě na sedm a Mikyn už jede.

Když jsem mu tedy napsala, že mě také mohl o čase trochu informovat, jinak bych nelítala jako fretka, odepsal: "Sorry. :*"

Sorry. :*

A potom: "Mám hlad." A jestli dostane jídlo.

Dostane. Ale měl by si dát pozor, aby ho nedostal někam, kam ho dostat nechce. Kulišák!

Toto budiž pokračováním jisté balady.

Jdu svého vyvoleného vyzvednout dolů ke dveřím. Přejte mu štěstí.