Mohu vás všechny ubezpečit, že po přečtení tohoto článku o mně všichni ztratíte iluze, pokud jste tedy nějaké měli.
Karanténa je nuda. Co si budeme povídat. S uvolňováním restriktivních opatření je to trochu lepší, ale pořád je to nuda. Vlastně jsem si říkala, že se pravděpodobně jedná spíš o psychologický stav, kdy musím být doma, a mně se nelíbí, když něco musím. Že se můj životní styl před karanténou karanténě podobal, to je už vedlejší.
Karanténu trávím napůl v Praze a napůl v Pardubicích. Momentálně se nacházím doma, protože hlídám babičku, která by tu jinak byla sama. Minulý týden jsem ale byla v Pardubicích, kde funguji zcela klasicky - dopoledne a kousek odpoledne dělám školu, Mikyn práci. A pozdní odpoledne a večer jsme někde vypadlí, většinou na procházce po okolí a případně se psem Mikynových rodičů, kterému se nyní přezdívá Meloun.
Meloun bere prášky na epilepsii, tak zvané barbituráty. U lidí se tato antiepileptika příliš nepoužívají, protože mají nepříznivé účinky na organizmus. Dnes navíc známe lepší antiepileptika, nejčastěji jejich kombinace. U psů se ale barbituráty používají. Pojí se to samozřejmě i s těmi nedobrými účinky, takže náš Melounek pil jako o závod, zavodnil se, přibral. Prvních pár týdnů na barbiturátech vypadal mírně zfetovaně, to už se zlepšilo. Co mu zůstalo, to je vyšší váha a celková těžkopádnost. Jinak je to poměrně veselý pejsek, jen je to prostě... Meloun.
Venčit Melouna, řeknu vám, to je zážitek. Schválně mi povězte, vy, co máte psa, jestli je to u vás stejné. Meloun, lačný po dlouhé procházce, dokáže dobře odhadnout, kdy už se vracíme k domovu. A přesně v tom momentě se jeho rychlost sníží o dobrou polovinu. Nutno dodat, že Melounova normální rychlost se blíží kilometru za hodinu... Je to poměrně frustrující. Celý den sedíte na zadku a mlátíte do počítače, chcete se pořádně projít, ale místo toho postáváte, klepete si do stehna jako divocí a snažíte se ten chlupatý a ještě ke všemu hluchý zpomalený film různými posunky přinutit, aby setsakra přestal očuchávat tu pochcanou kopřivu a šel k noze. A to, prosím pěkně, s ním neobcházíme blok. Procházíme park a potom uličky mezi domy, obyčejná procházka trvá okolo hodiny.
Minulý víkend mě Mikyn vzal na cyklistický výlet se svými kamarády. Bylo nás pět - já a čtyři chlapi, z nichž tři jsem viděla poprvé. Dámy, dám vám radu: Takové věci si dobře rozmyslete. Čtyři chlapi na silničních kolech a jedna ženská na pánském nesilničním kole je kombinace, která zpravidla nedopadá dobře. Přičtěte k tomu fakt, že mé kolo bylo určené do terénu a jeli jsme po silnici.
Jeden z chlapců vymyslel trasu, která měla být jednoduchá. Píši měla být, protože jsme se během jízdy stihli asi desetkrát ztratit. Ztratit tak, že jsme jeli z prudkého kopce po šutratém přírodním terénu a následně po úzké hojně kořenovité cestičce hned vedle potoka, který se necházel v několikametrové hloubce z kopečka. Jeli jsme také suchou polní cestou, kde to neskutečně drncalo, a kde Mikyn ztratil pár součástek ze svého prastarého kola se dvěma převody, tudíž se mu přední kolo začalo kymácet ze strany na stranu. Zazvonil na nějaké lidi, kteří poblíž měli domek, a vyptal si nějakou matku a kovovou destičku, neptejte se mě na co. Společně s pánem to tam nějak utahovali. Říkám společně s pánem, ale ve skutečnosti utahoval Mikyn, zatímco pán po něm přes plot hodil šroubovák a odstoupil pět metrů dozadu. Když se Mikyn vrátil, zjistil, že to utáhl moc a nebrzdí mu přední brzda.
Potom jsme vyjížděli kopec, a to byl moment, kdy jsem poznala svou slabost. Pánské kolo je trochu těžší než dámské, navíc s širokými koly jezdí po silnici hůře než s koly úzkými. Takže zatímco chlapci zdatně vyjížděli... já zůstávala jaksi pozadu. Jaksi hodně pozadu. Tak pozadu, že mi jednou ujeli tak šikovně, že se mi ztratili z dohledu. Kdyby mi Mikyn předchozího dne přímo tento úsek neukazoval, že tudy pojedeme, byla bych pěkně namydlená. Chvílemi jsem měla chuť dát Mikynovi přes držku, do čeho mě to zase zatáhl. I tak ale musím říct, že většinu kopců jsem vyjela, jen dva jsem musela z kola sesednout, protože se to opravdu nedalo. Zjistila jsem navíc, že kolo, na kterém jsem jela (Mikynovo, které si koupil jako rezervní - Mikyn je víc než o deset čísel vyšší než já, ale kolo kupoval v rychlosti a musel sáhnout po menším. Sedlo jsem měla až dole), špatně přehazuje - z kopce a do kopce vůbec, na rovince buď po několika desítkách ujetých metrů nebo po vjetí do díry. Jsem si skoro úplně jistá, že to, jak špatně se mi jelo, bylo kolem. Většinu z té trasy jsem už někdy jela, a nikdy jsem v určitých úsecích neměla takový problém. Kluci si pak moje kolo těžkali a říkali, že váží dost.
Cílem cesty byla vesnička, kde vaří vlastní pivo a kde je hospoda. V té hospodě jsme si chtěli dát pivo do plastu. Tedy, alespoň to říkal náš navigátor... Který si ale neověřil, zda do plastu čepují. Nebo spíše do jakého plastu. Abych to nenatahovala - čepovali pouze do zákazníky přinesených dvoulitrovek. A ty jsme s sebou samozřejmě neměli. :-) Tuhle informaci jsem věděla už asi dvacet minut před Medlešicemi, protože mi ji řekl jeden z kluků, se kterým jsem se za jízdy bavila a který si to kontroloval na internetu pár chvil předtím. Chlapcům to ale říkat nechtěl, protože nechtěl, aby byli zklamaní. A měl recht, zklamaní v cíli naší cesty byli. :-D Takže jsme chvíli poseděli, v kruhu s náležitými dvoumetrovými odstupy... A vydali jsme se zpět do Pardubic, kde jsme si to pivo do plastu nakonec dali a opět jsme si sedli do kruhu s dvoumetrovými odstupy. Ten den to bylo kolem pětačtyřiceti najetých kilometrů, což je na to kolo, kterém jsem měla, a na moji neexistující fyzičku, docela slušné.
Výlet se mi líbil, jen jsem Mikynovi doporučila, aby dal to kolo do servisu, protože ta přehazovačka byla děs. Do servisu ale samozřejmě musí kola obě...
Taky jsem po deseti letech (bez nadsázky) vytáhla kytaru, abych zjistila, že umím zahrát akorát Anděla od Kryla a Dajánu, což je úplně to stejné jako Anděl, akorát s jednou menší nuancí. Taky se mi moje kytara zdála taková zvláštní. Naladěná, v pořádku, ale prostě mi nezněla. Takže jsem si půjčila kytaru od Mikynova kamaráda. Já i on máme kytaru velikosti 3/4, takže jsem to srovnání vzala jako bernou minci, a hle. Je to asi mými nylonovými strunami! Potom se nabídl další Mikynův kamarád, že nám půjčí kytaru velikosti klasické, ať si to srovnám. A potom nám půjčil ještě jednu chuděru, která měla akorát tři vytahané struny, ať si ji spravíme, jestli si na ni chceme zahrát. Mikyn předstírá, že se to ta kytara netýká, protože na ni hrát neumí. Když jsem se ho pokoušela naučit alespoň akordy na Anděla, bušil do strun jako smyslů zbavený, takže tím to skončilo.
Takhle ta chuděra vypadá.
Sympatická vrstva prachu a Mikynova konvička na výplach rypáku v pozadí.
17.XII.1976
Pokoušela jsem se té kytaře vyměnit struny, ale zatím jsem tomu nepřišla na kloub. :-( Na kytaru jsem se učila v deseti až jedenácti letech, což o mně málo kdo ví. Kroužek to byl ale špatný - první učitel s námi hrál jenom Had leze z díry a potom až do konce školního roku Anděla. Jak jsme se spolužačkou později zjistily, se svojí skupinou vydal remake této písně. No, posuďte sami... Který z nich náš učitel byl, to vám neřeknu, ale jestli si to tu čte, tak zdravím. Nápověda: hraje tam na kytaru, ale frontman to není.
Stanislav to řekl jasně.
Druhý učitel nás zas učil vybrnkávat. Takže k táboráku si kromě Anděla zahraju maximálně Had leze z díry a Ptáčata - brnkáním. Obecně jsem díky tomu všemu ztratila chuť se na kytaru učit - pokud jsem ji někdy měla. Asi spíš ne. Máma si do mě kdysi dávno promítla své sny umět hrát na kytaru, takže mě veskrze "nutila" učit se to. A u mě to bohužel nepadlo na takovou tu typickou dneska jsem za to vděčná půdu.
Tak či tak, umím zahrát Anděla. A chtěla bych umět zahrát Anděla i na té kytaře, kterou renovuji, akorát tedy nevím, jestli se mi vůbec povede natáhnout ty struny.
Taky jsem objevila taje a kouzlo chytání Pokémonů. Když ta hra vyšla (ano, hovořím o hře Pokémon Go, vy informací nenasytní! :-D), začala jsem s kamarádkou hned hrát, ale houby jsme uměly a houby jsme tomu rozuměly, takže to pak v paměti mého telefonu několik měsíců leželo ladem. Čas od času jsem si z nudy něco chytila, až jsem se nějakým způsobem, zázrakem, nevím... vyšplhala do levelu 21.
Kdo neví, v čem ta hra tkvní, tak ho můžu uklidnit: Hrála jsem až do levelu 21, aniž bych věděla, o čem ta hra je.
Samozřejmě tam chodíte a chytáte Pokémony, necháváte líhnout vejce v inkubátorech podle nachozených kilometrů, roztáčíte pokéstopy.
Ale já jsem až do loňského srpna absolutně nevěděla, že si můžete roztáčet i gymy, do těch gymů že si můžete dávat pokémony, a že ti pokémoni vám za každých 10 minut v gymu přinesou jeden Pokécoin, denně maximálně padesát. Že si gymy jiných týmů můžete obsadit. Že pokémoni mají nějaké vlastnosti a předpoklady, že se ty předpoklady dají přepočítat na procenta. Taky jsem se naučila, co jsou raidy a jak se jich účastnit, jak obsadit gym,... Za tohle celé může můj drahý, který byl o prázdninách na operaci s nádorem v antru. Když jsme šli jednou na zdravotní procházku, uviděl v mém telefonu ikonku téhle hry a zasvítila mu očka: "Ty hraješ pokémony?" A ihned chtěl vidět můj účet a mé pokémony. Ale já jsem tušila, že to asi hraju špatně a že ze mě Mikyn poroste, takže jsem se mu snažila vysvětlit, že příležitostně.
Když procházel můj účet, v jednu chvíli se zarazil: "Ty jsi ani jednou nebattlila?" A já na to: "Co to je?"
A tak mě Mikyn v těchto věcech začal vzdělávat, a víc než měsíc jsme spolu chytali pokémony, obsazovali gymy a chodili na raidy. Mikyn má dva účty dvou různých týmů: Svůj hlavní v týmu Valor (červení) a vedlejší v Mystic (modří). Já jsem od začátku modrá a mám jen jeden účet. Mikyn mi vysvětloval, že ten vedlejší účet měl na vybíjení gymů - například když viděl plný červený gym, vytasil svůj rezervní telefon, kde byl přihlášený na vedlejším modrém účtu, vymlátil jednoho pokémona a se svým hlavním účtem (červeným) to jedno volné místo obsadil. Nemůžete totiž z gymů vyhazovat členy vlastního týmu. Na jednu stranu jsem ho pochválila za snahu, na druhou stranu se netajím tím, že je to forma podvádění a už to pak není žádná sranda. Takže to nedělám.
Osobně si myslím, že se kolem té hry vyskytuje příliš mnoho předsudků. Víte co, je to fajn, ale nesmíte být náchylní k závislostem a musíte si umět říct dost. To třeba Mikyn neumí, co se her týče. Takže Pokémony z nás dvou hraju už jen já - nyní po víc než půlroční pauze. Drahý mi říkal, že ho to nutilo hledat pokéstopy a gymy kudy chodil, zapínal to i v práci. Takže to odinstaloval. To já třeba nemám - dokážu jít s čistou hlavou na procházku, aniž bych pokémony měla zapnuté. I když vím, že bych nachodila kilometry na vejce. I když bych určitě našla nějaký volný nebo snadno získatelný gym. A tak dále. Často to dělám tak, že pokémony zapnu a dám do kabelky, telefon "hlavou vzhůru" - hra se přepne do režimu šetřící tmavé obrazovky a načítají se mi kilometry, nechytám nic. Tím líhnu vajíčka z inkubátorů, vybíjí se mi baterka, ale aktivně se na tom nepodílím. A potom jsou samořejmě procházky, kde cíleně "pokémonuju".
Osobně - kdyby tohle chtělo hrát moje dítě, tak jsem asi radši, než kdyby chtělo pařit tanky. Člověk alespoň chodí ven a má k tomu i nějakou motivaci, protože tohle se z domova prostě nedá. Jenom to chce nenechat se tím sežrat a dávat pozor na okolí.
Chytat jsem začala proto, že jsem se příšerně nudila. Ta nuda se dá zaplňovat lecčím, to jistě, ale po celém dni, kdy děláte školu, si chcete prostě něčím vygumovat mozek.
Mikyn bydlí velmi blízko několika gymů. Na gym nebo pokéstop dosáhnete jen z určité vzdálenosti, ale teď, když je epidemiologická situace jaká je, se tvůrci rozhodli vzdálenosti pro gym zdvojnásobit. A z toho důvodu na jeden gym dosáhnu alespoň z balkona. Těsně, ale dosáhnu.
Dům, ve kterém Mikyn bydlí, je do jakéhosi L. Zatímco my se nacházíme ve spodní nožičce, jakýsi hráč s nickem tataamama bydlí někde ve svislé čárce. Vím to tak, že gym, na který teď dosáhnu, je tímto uživatelem neustále obsazen. Byl obsazen už minulý srpen, takže je mi jasné, že ten člověk na gym dosáhne z domova, a aby se mu tohle povedlo, musí bydlet zhruba uprostřed bloku domu, který je na ten náš kolmý. A ano, tataamama je samozřejmě z týmu Valor, tedy konkurenčního červeného. Ten nick mi velmi dobře utkvěl v paměti.
Jenže sranda mu skončila, když jsem zjistila, že na ten gym teď výjimečně dosáhnu taky. A začalo kočkování, které s železnou pravidelností vypadá zhruba takto:
Já: přivlastním si gym v 9:05
Tataamama: přivlastní si gym v 9:35
Já: přivlastním si gym v 10:01
Tataamama: přivlastní si gym v 10:03
Já: přivlastním si gym v 10:05
Tataamama: přivlastní si gym v 10:07
Já: přivlastním si gym v 10:09
(autentický přepis)
Nutno říct, že z tohoto kočkování nemáme ani jeden pomalu nic, protože coiny se dávají až za každých deset minut. Otce s matkou to navíc přestane bavit trochu dřív než mě, takže tuhle přetahovanou většinou vyhrávám. Pokud tedy nepřijde Elenka z Pardubic, Vtipalek, MarekDiesel, Chytacihoven (jo) nebo dokonce Asghanek a jeho dva další účty a nevybijou mi to oni. Asghanek je taková místní celebrita, tedy alespoň co se týká pokémonů. Je to nejvíc hardcore hráč, který jako první odsud dosáhl nejvyššího možného levelu (tehdy), má všechny možné upgrady, v noci chodí po gymech a obsazuje je. A ráno taky. To jsem ostatně zažila na vlastní kůži. Neřeknu k tomu víc než to, že mi trvalo hodně dlouho, než jsem toho člověka z gymu dostala. Mikyn ho zná osobně, před x lety s ním něco lovil - prý tím žije. Nikdo moc neví, čím se ten člověk živí nebo kdy spí. Chudák. :-D
Mikyn se včera smál, jak to prožívám, když z toho gymu někoho vyhazuju, a ještě víc se směje vždy, když jdu k balkonu a cpu telefon co nejvíc k hornímu oknu, nejlépe ven z ventilačky. To byste totiž neuhodli - zrovna teď, když ten balkon nejvíc potřebuju, tam začali dělat fasádu. Fasádu teď dělají na celém domě, takže doufám, že si to tataamama užívá stejně jako já, i když on (podle ikonky tedy spíše ona) k tomu kočkování balkon nepotřebuje.
Moc ráda bych věděla, kdo tataamama je. :-D
Jestli se mě ptáte, jak to mám zrovna já, dentální hygienistka v procesu, se školou, tak vám musím říct, že blbě. :-D Teď bych měla být na praxi, ale nejsem. Plníme ji distanční formou - každé dva týdny místo ní musíme odevzdat nějakou obsáhlejší práci na zadané téma.
Co se týče předmětů obecně, tam jsme museli z hodiny na hodinu leccos vypracovávat, studovat, atd. Je to pro kočku, protože ty praktické hodiny vám nenahradí vůbec nic.
Zkouškové a jeho podobu nikdo nezná. Momentálně se všechny primární snahy soustředí na to, aby se dostaly ven maturitní a absolutorní ročníky. Nejpravděpodobnější variantou je, že se zkoušky a zápočty nahradí nějakými online testy (dvě online písemné mám už za sebou, a povím vám... eeeh. Což nemá nic co do činění s tím, že to bylo distančně, ale s tím, jaké to bylo) a v červnu se to všechno přijde akorát nějak zapsat. Ale celkově houby víme, mění se to ze dne na den.
Jinak vám můžu slíbit, že další článek bude výživnej, protože tenhle týden budu Mikulášovi stříhat vlasy, což jsem nikdy nedělala, teda pokud pominu to, jak jsem si v sedmi letech ostříhala ofinu.
Doufám, že se máte dobře a nemáte koronu. Zatím čahoj.