Nápad, že začnu běhat, překvapivě začal v sekáči.
Co pobývám v Pardubicích, dějí se hrozné věci. Třeba to, že přibírám. Troufám si říct, že za to až tolik nemůžu já, protože pokud je vaření v mé či Mikynově režii, spoléháme se na saláty v různých podobách. Snídáme ovesné vločky a svačíme ovoce a zeleninu. Z toho se nedá přibrat - tedy alespoň já po takovém jídelníčku nikdy nepřibrala.
Jenže potom jsou tu Mikynovi rodiče s širokými vesnickými konexemi. Ty široké vesnické konexe v poslední době nedělají nic jiného než zabíjačky, a jako na potvoru jsou všechny ty konexe neskonale štědré. Co Mikynovi rodiče dostanou, to rozdají dál. A my s Mikynem jsme první na ráně. Vy byste mohli namítnout, že stačí říct ne. Já odvětím, že ne v případě Mikynových rodičů neznamená ne - to je asi jako když jedete k babičce. Však to asi znáte. Odmítnete a dostanete dvakrát tolik.
Mohla bych vám povyprávět příběh o tom, jak jsem se na Mikyna loni v srpnu naštvala, když si vzal od maminky dvanáct kilo borůvek, které koupila v akci, jenže pak je neměla kam dát. Mohla bych vám povyprávět o tom, jak jsem Mikynovi říkala, že to bude žrát rok, a on se naštval nazpět, že to rok rozhodně žrát nebude. Mohla bych vám vyprávět, jak už rok nemá v mrazáku místo, protože tam má krabičky se zmraženými borůvkami. Místo toho vám ale budu vyprávět, jak jsem se byla jednoho nudného odpoledne podívat v sekáči a odnesla jsem si běhací kalhoty a funkční tílko.
Já tedy popravdě nevím, jestli jsou ty kalhoty běhací. Vím ale, že jsou na sport, v pase mají tkaničku na utáhnutí a na nohavicích zipy. Mají barevný vzor, který byl moderní spíš před pár lety (ne, galaxie ani nic takového to není), ale mně to úplně nevadí. Stály mě 120 korun a vzbudily ve mně nápad, že začnu běhat.
Když jsem přišla domů, Mikyn na mě významně zastřihal obočím, abych mu ukázala, co jsem zase přitáhla. Aniž bych musela cokoli říkat, vznesl myšlenku, že bychom si tedy mohli jít zaběhat, když už mám v čem. Dělal, jako kdyby fakt, že neběháme, byl zcela mojí vinou. Vinou toho, že nemám oblečení na běhání. Jako kdyby to nebylo tím, že nás to ani jednoho nenapadlo, nebo že poslední pokus o aktivnější pohyb (nepočítaje chůzi) jednoho z nás skončil větou: "Mám nějaký natažený lýtko, dneska kliky dělat nebudu."
O den později. Dopoledne to sice vypadalo, že má Mikyn zápal pro věc, po obědě si ale sednul k počítači a začal pařit nějakou hru, kterou jsem sice neznala, ale hrozně se v ní střílelo, tak jsem se ani nepokoušela o seznamování. Někdy ve čtyři nebo v pět hodin mi ale došla trpělivost. Když jsem se Mikyna otázala, zda půjdeme, odpověděl jen nějaké "hm". Tohle "hm" já dobře znám, značí to absolutní nezájem o věc. A tak jsem se rozhodla - zcela nevinně a bezelstně - že půjdu sama. Převlékla jsem se, učesala se, odepla klíče z kroužku a oznámila drahému, že jdu ven a tam mě taky najde. Trochu se naštval, protože to byl přece jeho nápad a stačilo mu nakázat, aby vypnul hru a začal se oblékat (protože pokud mu něco nepřikážete, jeho míra vůle je velmi... velmi nízko). Dokonce se mě, evidentně opravdu trochu naštvaný, otázal, zda poběžíme spolu či každý sám. Tak jsem odpověděla, že spolu, neb by to jinak vypadalo, že jsme na sebe naštvaní.
Takhle to dopadlo. Bohužel jsme začali měřit o kousek později než jsme vyběhli, protože si Mikyn na tu aplikaci vzpomněl až trochu později. Nebojte se tedy - na mapě není vyznačeno místo bydliště ani konce jakožto výchozího či konečného bodu. :-D
Začali jsme někde v Tyršových sadech, a jak vidíte (spíš nevidíte...), chvilku jsme běželi kolem Labe. Samotný výběh byl trochu trapný. Jakožto oba neběžci jsme se na sebe podívali a Mikyn se mě otázal: "Tak běžíme?" A bylo vidět, jak je rozpačitý a neví, jak začít. Takže jsem místo odpovědi sebevědomě vyběhla, protože s tím profi sportovním oblečením nevypadám jako běžec amatér, takže nikdo nepozná, že jsem v životě uběhla možná tak dohromady kilometr - na autobus.
Řekli jsme si, že dvě minuty poběžíme a minutu půjdeme rychlochůzí. Rozhodla jsem to já, a trochu alibisticky, protože mě asi po půl minutě běhu začalo děsně pálit na plicích. Obecně je v tom ale asi trochu víc důvodů - samotný fakt, že nejsme zvyklí, takže jsem to nechtěla přepalovat. Tepovka. A potom taky trochu Mikynových sto kilo v kombinaci s jeho klouby, které byly roky huntované americkým fotbalem. A moje chronicky zanícená achilovka. Prostě hezky postupně a raději málo než moc.
Vyšlo z toho rozpačitých šest kilometrů. Cestou nás stihla zastavit asi čtyřletá holčička, která se z dálky deseti metrů zamračila, skočila doprostřed cesty a zakřičela: "Stůjte! Zastávka!" My oba, zkušení rodiče, jsme se milou holčičku snažili oběhnout, ale nedala se. Byla čím dál agresivnější, až jsem se bála, že vytáhne nějakou zbraň, he. Takže jsme zastavili. Dovolila jsem se otázat, že na jaké zastávce to teda stojíme, jak se ta zastávka jmenuje, načež se děvčátko zamračilo ještě více a chraplákem na mě zakřičelo: "Řekla jsem, že zastávka!" Měla jsem chuť dát té malé trochu po čuni, ale neudělala jsem to, protože nejsem její matka (naštěstí). Takže když nás pustila, běžela jsem, co mi nohy stačily. Myslím si, že ta malá je trochu frustrovaná z nepozornosti rodičů, případně kopíruje jejich styl komunikace. :-D
Běželi (a šli) jsme tedy asi tu hodinu, to mi na začátek stačilo. Každopádně vidím, že jak jsem byla levá na všechny kolektivní sporty, tohle nebylo tak zlé. Sice tepovka byla asi jinde, než kde by být měla, ale věřím, že se to vychytá.
Jestli mi ovšem na tom běhu něco vadilo... byl to můj nespolupracující Buzerant. Po dvou a půl letech se bohužel začalo stávat, že údaje na displeji byly za denního světla nečitelné. Denním světlem myslím zcela běžné denní světlo, nikoli přímý sluneční svit, u kterého je známé, že čitelnost displejů zhoršuje. Během běhu jsem tak nemohla koukat na hodiny, oznámení, srdeční tep ani uběhlou vzdálenost. Začalo mi být pomalu jasné, co musí přijít. No, takže to přišlo.
Je mi to, upřímně, líto. Ne těch peněz, spíš mého Buzeranta. :-( Rozhodně si ho nechám, kdyby se s tím novým zázrakem něco chtělo stát, bůh a moje nešikovná ruka nedopusť. Ale abych se venku ani nepodívala, kolik je hodin - to už rovnou hodinky nemusím mít.
Trochu jsem se bála, aby mi náramek nebyl velký. Říká se sice, že Xiaomi náramky jsou na malé ruce jako dělané, ale teda nevím. Když rychle rozkliknete starý článek, uvidíte tam moji ruku i Mi Band 2, který je ještě o něco menší než Mi Band 4, který mám teď. Koukala jsem na Mi Band 4 předevčírem u stánku, a pán mi tvrdil, že tyhle náramky lidi kupují pro své desetileté potomky. Pak ale viděl mojí ruku a nabídl mi, jestli si raději nechci nějaký zkusit. :-D Zkusila jsem si, jenže mi tam dost vadil bezpečnostní čip, tak to nemělo moc efekt. Mikyn tedy včera objednal čtyřku z internetového obchodu - byla rozbalená. Mikyn říkal, že kdyby mi to sedělo, objedná mi náramek úplně nový (... nevím, neptejte se, prosím). Rozbalené zboží ale úplně vždy neznamená, že ho už někdo použil, takže se stalo přesně to, co jsem očekávala - náramek byl levnější než nový, ale jediná jeho vada přitom byla rozlepená ochranná nálepka na krabičce. Ten člověk očividně ani nevytáhl nabíječku, jen se na náramek podíval a vrátil. A tak jsem si ho - ve vlaku do Prahy - zkusila, jak mi na té ruce sedí. No, a už mi zůstal, protože kupodivu docela seděl, a nic lepšího už asi nenajdu, pokud nechci Apple Watch, které jsou stejně děsně velké i drahé, he.
Zatím je to teda trochu boj, protože se sžíváme. Úplně stejně jsem se sžívala kdysi s Buzerantem. Zatím zkoumám, jak se náramek bude dát využít u běhu, a už jsem asi nalezla. Má dokonce stopky a časovač! Monitorování aktivity nemusím zapínat skrze telefon, nabízí to sám náramek. Takže u běhání nebudem muset zapínat časovač na intervaly běhu a chůze, tedy asi. Což je praktické, protože držet při běhu telefon v ruce je tak akorát nebezpečné a nepohodlné.
Taky jsem zjistila, že se mi lépe běhá v Pardubicích než tu. Mají tam Tyršáky a tak, tady mi přijde, že mám jen přilehlý les se zelenou retenční nádrží, a cyklostezku kolem Vltavy, která je desně daleko. :-D Asi jsem si zvykla na polní cestičky a tak... Teda, myslím, že třeba Eithné by mě vyvedla z omylu a řekla mi, jak se tu dá hezky zaběhat, ale já to za ty roky, co tu žiju, už asi nevidím. V Pardubicích to vidím, protože je to neokoukaný, ale tam to pro změnu nevidí zas Mikyn. :-D
Je mi jasný, že jsou moje sportovní výkony vtipný, ale jak já posledních pár dnů říkám - pořád lepší uběhnout tři kilometry než se ládovat zabíjačkou. Nebo pořád lepší ládovat se zabíjačkou a uběhnout šest kilometrů než ládovat se zabíjačkou a neuběhnout nic. :-D A už fakt doufám, že za zabíjačkovej boom ustane. Nevím, co to najednou všechny napadlo.