Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: Většina mých pacientů je skutečně taky taková. Ale o to víc je pak člověk na větvi, když mu tam přijde ta ukecaná výjimka. Taky je ukecanost a ukecanost, někteří pacienti hodně konverzují před a po, to je dobrý. Ale někteří prostě melou u ošetření. A melou a melou. Jedna pacientka se dokonce pokoušela mluvit se savkou v puse, to jsem umírala. Je to pořád daleko lepší než kdyby byl pacient nepříjemný a podobně, ale já se ještě nenaučila taktně umlčovat. Měla bych.

Od září dávám do kupy právě ty pacienty, kteří kvůli covidu vynechali. U těch běžných s vyhovující hygienou to až tak nevadí. Ale u těch paro... Jako hrůza.
Jinak riziko, že se člověk jako pacient nakazí na hygieně, je docela malé. Ve větším risku je ten ošetřeující. Ale samozřejmě chápu, opatrnost je na místě. On ani ten rok ještě není taková bída, je to hraniční. Soudě podle toho, co jsem viděla. U každého je to jiné.

Díky, ale myslím, že na mojí práci není obdivuhodného moc nic. Špatně se to vysvětluje, ale když člověk vidí těch tlam deset denně, prostě otupí. Mně osobně je to jedno, je to práce. To, co má pacient v puse, se mě až tak netýká, i když to zní asi zvláštně. Tak či tak, já si ani nevzpomínám, že by mi někdy vadilo hrabat se někomu v puse natolik, že bych pak neměla chuť k jídlu. A to jsem na křesle měla, řekněme, osoby nedbající na ústní hygienu. Odešel, a já na něj pak ani nepomyslela. Bude to vnitřní nastavení, a asi teda i povaha (každý by mohl a nemohl dělat něco jiného). Dává to smysl?