atraktivnistrasilka: No právě. Houpání kočárkem absolutně nefungovalo, dudlík jsem mu dávat nechtěla kvůli sahání do kočáru (kdybych byla kamarádka, ještě neřeknu. Ale já jsem pro Štěpánkovy rodiče cizí člověk), co dál? Houpat řvoucím kočárkem a čekat na záchranu v podobě rodičů.
Štěpánkovy jsou čtyři měsíce, teď mu jde na pátý. I na mě je hodně malý, bála jsem se na něj i podívat... Věř, že já nezabavím ani to příčetnější dítě, v jejich blízkosti úplně ztuhnu, zvlášť když hrozí, že budu chovat... Z toho jsem se naštěstí vždy vyvlíkla. Myslím si, že děti to vycítí a podle toho pak na člověka reagují, takže je to v mém případě asi uzavřený kruh.