Já, Mikyn a naše rodičovské schopnosti

Jsem jedináček. A děti jsem neměla ráda už jako dítě.

Je pravda, že ve mně žijí jakési pedagogické talenty, ale absolutně se to neslučuje s mou neschopností komunikovat s dětmi. S dětmi to neumím, a i když se na to vaše mimino ráda podívám a zhodnotím jeho kvality (ha, ha), rozhodně mi ho nedávejte do ruky, já se ho bojím.

Nemyslím si o sobě, že bych byla rozmazlený jedináček, faktem však zůstává, že by mě sourozenec asi jen obtěžoval. Vy, kteří sourozence máte, po mně teď začnete házet kamení, nebo přinejmenším řeknete, že je to přesně to, co by rozmazlený jedináček řekl. Já si ale moc nedokážu představit, že v podmínkách, které u nás doma panují, bude žít ještě jeden člověk. O pokojíček se už dělím s maminkou, takže další člověk? Ne! Díky.

Je mi skoro dvaadvacet. Za čtyři měsíce mám absolutorium. Začínám řešit životní pojistku, shánění práce, pronájem nějakého bytu, šetření na hypotéku. Nedojímám se, že mi končí dětství. To vzalo roha už hodně dávno.

Nevím, jestli to, že s dětmi neumím a nemám nějak zájem umět je dílem toho, že jsem jedináček, a nebo toho, že jsem... prostě Tereza Strašilků. Má neschopnost být v přítomnosti dětí je o mně docela známá.

Mikyn jedináček není. Ten je všechno, jen ne jedináček. A přesto bych vám přála ho vidět.

Přála bych vám vidět nás oba. S kočárkem. Minulý týden.

Mikyn má kamaráda, a ten má několikaměsíční dítě. Měli jsme zrovna cestu kolem, a tak Mikyn vydržkoval, že společně všichni půjdeme na procházku, neb malého - říkejme mu třeba Štěpánek - ještě neviděl. Pro mě to byl dvojnásobný adrenalin, neb jsem neznala ani Štěpánka ani jeho rodiče.

Zkouška ohňem nastala v momentě, kdy nám Mikynův kamarád strčil kočárek za vrata, se slovy, že se ještě se ženou musí přezout, tak ať Štěpánka povozíme.

:-D

Štěpánek vydržel v relativním klidu zhruba deset vteřin. Jakmile byl jeho otec v dostatečné vzdálenosti, spustil.

Nemyslím si, že spustil z důvodu, že jsme pro něj byli cizí, ale z důvodu, že nechtěl ležet. Když se předtím choval, byl v klidu, a jen co ho položili do kočárku, začal vrkat. Nejsem teda žádná matka, jo, takže co já vím. Jen mám dojem, že chtěl prostě vidět na svět kolem sebe. Nebo tam byl jinej problém, ale prostě nechtěl ležet.

Když Štěpánek spustil, s Mikynem nás oba polilo horko.

Jeho otec byl kdesi v domě, my kdesi dvacet metrů od domu, dítě nebylo naše. Cítila jsem se jako únosce. Mikyn, který na sobě nedával nic znát, kočárkem pohupoval tam a zpět, jak nám to novopečený otec několik desítek vteřin předtím ukázal. Jenže to nepomáhalo. Tudíž se Mikyn rozhodl, že zkusí taktiku zcela jinou:

"Štěpánku, nebreč. No nebreč, ti říkám."
-Mikyn ke kojenci, 2021

Štěpánek překvapivě neuposlechl a brečel dál. Chtělo se mi brečet s ním.

Říká se, že dětský pláč v lidech vyvolává nepříjemné emoce, zákonitě. Prý je to evolučně dané, zkrátka příroda chce, abyste na dětský pláč reagovali. No, u mě to funguje tak napůl, protože dětský pláč ve mně sice negativní emoce vyvolává, ale já mám spíš chuť utéct než tomu kojenci nějak pomáhat.

Tedy, je fakt, že kdyby na to přišlo, tak bych pomohla. Jenže vědomí, že jsou Štěpánkovi rodiče pár metrů opodál, mě jaksi nestimulovalo k nějaké větší reakci.

Moji teorii, že Štěpánkův řev nebyl způsoben mnou a Mikynem, potvrdilo mimo jiné to, že nepřestal ani v momentě, kdy k němu přišel tatínek a nabízel mu dudlík. Dudlík mne napadl taky, ale nebudu sahat cizímu dítěti do kočárku, že jo... Nicméně to nepomohlo, takže se pak přistoupilo k vytažení tlumiče - zatažení střechy od korby. To prý obyčejně pomáhá nejlíp, říkal ten Mikynův kamarád.

:-D

Štěpánek je druhé živé dítě, které jsem v životě viděla. Prvním byl můj roční bratranec, když mi bylo osm. Začal řvát v momentě, kdy ho ke mně dali. Tím dnem se ve mně probudilo nějaké trauma, nebo co.

Takže já třeba vůbec nevím, jak se chová mimino.

Každopádně, Štěpánek mne na malou chvíli donutil přemýšlet nad tím, že asi budu hrozná matka, a chuděry moje děti.

A pak jsem se zamyslela podruhé. A začala jsem se smát. Pořád mám v hlavě tu situaci - já a Mikyn, před námi řvoucí kočárek - a ani jeden nevíme, co máme dělat. Chlapci si dělali legraci, že je to antikoncepční výlet.

Antikoncepční asi ne, ale určitě jsem si definitivně uvědomila, že se s tím mateřským talentem nerodíme všechny, a že je to asi úplně normální.

Není to o strachu, že bych jednou selhala jako matka, protože já si myslím, že jestli moje děti budou aspoň trochu moje (podobně strašný stvoření jako já), tak můj rodičovský zásah ve zdraví přežijí. V tomhle jsem kupodivu docela sebevědomá, respektive počítám s tím, že si zažiju peklíčko na Zemičce, ale ve finále to nebude jiné než u ženských, které se, jak se říká, matkami už narodily.

Já se děsím chvíle, až se to začne rodit i v mém okruhu, a děsím se, že příště půjdeme ke Štěpánkovi domů a já si ho pravděpodobně budu muset pochovat.

:-D

Mně se malé děti líbí a vyvolávají ve mně mateřské pudy, o tom žádná. Jenže z nejlíp z bezpečné vzdálenosti. On je krásnej a roztomilej a všechno, ale jakmile ho dají mně, tak začne řvát - já to vím - a to pak nebudu vědět, co mám dělat. Podle mého děti vycítí strach. Vycítí váš rodičovský talent a podle toho vás trápí. Já to vím.

Také jsem byla dítě.

Ne, že bych si to pamatovala, ale mé dosavadní bohaté zkušenosti hovoří jasně.

Na konec článku opět přidávám autentický přepis jednoho rozhovoru.

Mikyn: "Já byl v pubertě strašnej."
Já: "Jo, máma vyprávěla, jak o tebe zlomila vařečku."
Mikyn: "A víš, co je nejhorší?"
Já: "Co?"
Mikyn: "Že to bůh na dětech oplatí tobě."
(autentický přepis)

A jaké přirozené talenty chybí vám?