Pár drobností...
Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/
Článek Já, Mikyn a naše rodičovské schopnosti
Komentáře k článku: Já, Mikyn a naše rodičovské schopnosti
eithne: Já jako první mimino držela Sargovic Jášu, když mu byly čtyři měsíce. Mám z toho fotku a ano, je na ní velmi vidět, že vůbec netuším, co se s tou panenkou dělá 
O rok později mi ho začali půjčovat, a když jsem s ním zůstávala u něj doma poprvé, přišla jsem ve chvíli, kdy se rodiče obouvali, takže jsem měla asi minutu na rozkoukání. Pak už tam byly zavřené dveře, já koukala na Jášu, Jáša na mě... tenhle prvotní hlídací zážitek ve mně zůstane vyrytý do smrti 
Takže... živě vás na té ulici vidím
atraktivnistrasilka: Jsi dobrá, protože já bych se zbláznila, mít za úkol pohlídat tak malé dítko. 
Já ani nevím, kdy děti začínají jíst normální jídlo, kdy začínají chodit, kdy začínají odvykat od plen,... Dostat já se do té situace, tak jsem vnitřně trochu hysterická, což ty děti samozřejmě většinou vycítí.
Musím říct, že jsem u toho kočárku fakt měla echt nepříjemné pocity, ještě když jsem ani neznala Štěpánkovy rodiče. Bylo to hustý.
milli: Já bych to neviděla tak černě.
Já tedy mám opačný problém. Děti bych chtěla, podmínky by taky byly (s trochou dobrý vůle), ale kde vzít sperma a nekrást.
Ale byly doby, kdy jsem to měla podobně. S věkem se to trochu zlepšuje - alespoň u mě.
Kdysi (to mi bylo cca 16/17) jsem cca dvakrát hlídala děti jedné máminé známé. V podstatě sousedka na vesnici, měla dva cvrčky cca ve věku 2 a 5 let. O nic nešlo, jen je večer uložit a počkat, než se rodičovstvo vrátí z plesu. Byla jsem orosená až na zadku! Zvlášť ten malý, to bylo éro jak Brno.
V rodině jsem taky v podstatě žádného mladšího sourozence/bratrance neměla, taky jsem se to neměla kde naučit. Pak mi najednou bylo dvacet, moje drahá polovička se nechala zbouchnout a zbytek přišel tak nějak sám.
Ale pár nepříjemných momentů bylo.
Fajn je, ž dneska už děti ve finále mít nemusíš. A víceméně nikdo na tebe nekouká jak na vyvrhela, když si je nepořídíš.
atraktivnistrasilka: Pokud se mi v životě poštěstí mít děti, budu šťastná. Ale dokud je nemám, necítím tak nějak potřebu mít na starosti děti cizí... Jsou ženské, které na to mají tak nějak přirozený talent, a pak ženské jako jsem já.
Nicméně, myslím si, že s cizími dětmi je to těžší i proto, že si na ně člověk nemůže tak dovolit. Když je dítě, jak píšeš, éro, tak vlastní si do latě srovnám, cizí úplně ne. Tam jde asi o to najít cestu nejmenšího odporu, ale to neumím.
Ano, navzdory všemu si taky myslím, že společnost dnes už bezdětné osoby (byť například žijící v nějakém svazku) přijímá dobře, což je fajn. Horší je to dle mě u té blízké rodiny, kde se často naráží na nepochopení.
hroznetajne: Budeš zase jiná mamka, než všechny ty ťutinky ňuninky, což je... super . Mně zase naopak děsí bezdětné holky, kterým se spouští mlíko, jakmile jim někdo půjčí svou ratolest . Takový to přehnaný rozplývání nad cizími dětmi, eee...
Taky mi miminka nic neříkají, s dětmi si sice hraju ráda, ale odvíjí se to od toho, jestli je nevyděsí moje vlasy a brýle . Mě odpuzuje zase, je to povrchní, vím, dětský blinkání . Ale věřím, že až budu mít svoje dítě, tak ho prostě budu milovat a nebudu řešit, jestli jsem dost máma, prostě budu. Podobně to budeš mít jistě i ty 
. Cizí děti mě zase tolik neberou (myšleno mimina, žáky ve třídě z toho vynecháme, to je práce) a nejsem nijak nadšená, když mi je podávají na pohoupání 
.
atraktivnistrasilka: Mě taky děsí. Samozřejmě je to hezké, například když máš takovou kamarádku. Máš šanci na hlídací tetu.
Blinkání se bojím taky, to je hlavně u těch hodně malých mimin taková časovaná bomba. Ale ještě víc se děsím toho, že budu mít syna a budu ho muset přebalovat. Jako kdyby nestačilo přebalování samo o sobě, u těch kluků je tam ještě bonus momentu překvapení.
Jenom doufám, že moje děti jednou nenarazí na tenhle blog, případně komentář. 
myfantasyworld: "určitě jsem si definitivně uvědomila, že se s tím mateřským talentem nerodíme všechny, a že je to asi úplně normální." Pod tohle se podepisuju.
Chápu tě, je to něco jiného chovat cizí dítě, hlavně nevíš, jak se v takovém případě zachovat a co můžeš/nemůžeš, abys to ještě nezhoršila. 
Ale věřím, že to bude jiné, až budeš mít vlastní.
Já mám ráda děti, postarala jsem se i o malé od sester, pochovám si je, hraju si s nimi, ale neumím si představit mít své vlastní.
atraktivnistrasilka: Přesně tak, každé dítě je jiné, a když ho neznáš (což třeba u dítěte nějaké kamarádky asi úplně nemáš šanci), vůbec nevíš, co si můžeš vůbec dovolit, co na něj platí,...
Je fajn, že v dnešní době už nejsi tlačena do dětí (společeností myslím), takže si můžeš svobodně vybrat, kdy děti budeš mít a jestli vůbec, což dřív taky úplně nebývalo.
tlapka: Úplně se v tom vidím. Jedináček, po sourozenci lehce zatoužím občas až tak od vysoké, když se mi rozutekly kamarádky po ČR i Evropě a parťák občas chybí... První dítě, co jsem si vzala na ruce, byla Aťka. A tak nějak... to jde. Zezačátku jsem si říkala, dobrý, dožily jsme se spolu oběda, večera, dalšího týdne... a najednou má rok. 
Klišé, ale s vlastním je to prostě jiné. Kdybych hlídala kočárek s cizím řvoucím miminem, jsem stejně bezradná jako vy. Maximálně bych zkusila více druhů houpání kočárkem.
atraktivnistrasilka: S tím sourozencem to mám dost podobně. Iracionální složka mě si říká, že by to bylo fajn. Na druhou stranu zbytek mozku naštěstí funguje bez poruchy (doufám ), a ve finále je tomu, že jsem jedináček, jedině dobře. Ale asi o to víc mě to táhne k tomu ty děti mít, zřejmě to souvisí s nějakým strachem, že jednou zůstanu sama.
Myslím, že první dítě, které si na ruku vezmu já, bude právě moje vlastní, jestli ho nepředběhne Štěpánek. Jak říkám, mně děti opravdu nevadí, nevadí mi ani v mé blízkosti, ale interagovat spolu nemusíme.
zlomenymec: Taky nemám rád děti. Mám rozepsaný článek, kde shrnuju důvody, proč je nemám rád a proč se bojím, že budu jednou (?) příšerný otec. Ale ještě jsem neměl odvahu ho publikovat
Mikyn je proti mě vychovatel v mateřské školce
atraktivnistrasilka: Klidně ho publikuj, já myslím, že zrovna za toho tě opravdu nikdo odsuzovat nebude. Zvlášť jako chlapa. Mě by to upřímně docela i zajímalo, zajímala by mě perspektiva někoho jiného na stejnou věc. Mít děti není sranda, stojí to hodně peněz (co si budem), odříkání, nervů,... Takže obavy, že jeden bude špatný rodič, jsou podle mě oprávněné.
Mikyn je vychovatel v mateřské školce i proti mně. Jednou jsme na vycházce se psem potkali asi sedmileté děvče s malým štěnětem, které si s obstarožním Melounem chtělo hrát. Holčička se s námi (spíš s Mikynem teda) dala do řeči. On s ní vedl docela dobrou konverzaci na úrovni, no být tam já o samotě, tak ji odeženu koštětem jako havěť, protože nevím, co mám dělat.
boudicca: To je asi normální, že člověk neví, co s tím, když má mimino půjčené poprvé. Vytahovat z kočáru? Zkusit udrndat? Dát dudlík? Vždyť ani netušíme, proč křičí...
Nevím, jak je Štěpánek starý, ale i když mám děti ráda, tak si půjčuji (jakože do náruče) až tak od půl roku výše. S těmi už je docela sranda, dají se zabavit různými opičkami, sledují se zájmem okolí.
Jednou budeš skvělá máma!
atraktivnistrasilka: No právě. Houpání kočárkem absolutně nefungovalo, dudlík jsem mu dávat nechtěla kvůli sahání do kočáru (kdybych byla kamarádka, ještě neřeknu. Ale já jsem pro Štěpánkovy rodiče cizí člověk), co dál? Houpat řvoucím kočárkem a čekat na záchranu v podobě rodičů.
Štěpánkovy jsou čtyři měsíce, teď mu jde na pátý. I na mě je hodně malý, bála jsem se na něj i podívat... Věř, že já nezabavím ani to příčetnější dítě, v jejich blízkosti úplně ztuhnu, zvlášť když hrozí, že budu chovat... Z toho jsem se naštěstí vždy vyvlíkla. Myslím si, že děti to vycítí a podle toho pak na člověka reagují, takže je to v mém případě asi uzavřený kruh.
tetka: "Štěpánku, nebreč. No nebreč, ti říkám."
-Mikyn ke kojenci, 2021
Děkuju, strašně jsem se nad tímhle článkem pobavila. Dětský křik mi rve uši a nevím co budu dělat, až ho (jestli ho) vůbec budu někdy muset v budoucnu řešit. Ale věřím, že v každé matce se něco přepne..hormony a tak...a bude vůči dětskému křiku odolnější.
Ty budeš skvělá, to jsem si jistá. 
Jedináčkům zdar. 