To vám musím napsat. :-D :-D
Nestává se často, že bych se po běhu začala hystericky smát, ale dneska ten den zrovna nastal. No, hádám, že se dneska večer pobavíme společně.
Na snímku obrazovky můžete vidět, kolik jsem toho uběhla, jak dlouho mi to trvalo, jaké bylo tempo, kolik jsem toho spálila,...
Takže nějaký můj psaný souhrn základních údajů:
- 3,33 km
- 27 minut
- 131 kcal
- 147 bpm
Dále pak:
Srdeční tep. Skákal, protože jsem si dělala pauzičky chůze - očividně. Bohužel byly časté. Ne, že bych měla pětiminutovou pauzu - pět minut jsem v kuse určitě nešla - ale prostě je vidět, jak hrozně mě fyzická aktivita dokáže rozdráždit. Takové skoky v tepu jsem dřív vůbec neměla.
Jen pro představu. Samozřejmě nemám hrudní pás, jen náramek, takže údaje mohou být trochu jiné, ale plus minus to asi sedí. Anaerobní samozřejmě vede, ach jo.
A tohle je už opravdu jen pro představu.
Slovy: hrůza.
To se nedá popsat, to se musí zažít. Ale stejně to prubnu a povím vám, jak můj běh vypadal. Protože si myslím, že to stojí za to, a protože ze sebe nechci dělat nadčlověka a dávat na odiv, jak krásný měl můj covid průběh.
Protože měl, opravdu měl. Jsem za to svému tělu vděčná. Ale covid není jenom ta doba od vstupu infekčního agens do konce příznaků. Covid je boj. Moc toho o něm pořád nevíme, a nemůžeme říct, že dobrý průběh (kromě jednoho dne zvýšené teploty u mě týdenní lehká rýma a kašílek) nezanechá následky. Je to virové onemocnění, tělo bojuje, boj vysiluje. Post-covid syndrom je u osob s lehkými průběhy (ba i těmi bezpříznakovými) zcela běžný.
To, že vyběhnu, bylo rozhodnutí podporované mnoha faktory. Dva týdny v malém bytě jsou pro seriózně hyperaktivního člověka jako jsem já hotová muka. Navíc nám začala blbout babička, která sice covid nechytila, ale nastydla, když máma nutně musela umýt okno v jejím pokoji, takže to celé nějak vyeskalovalo a jsem doma upíchlá opět, tentokrát ale simuluji pečovatelku. Nu což, nestěžuji si, tentokrát ven alespoň mohu bez toho, abych páchala delikty.
Nejdřív to vypadalo, že bude pršet. Máma už přišla z práce, takže jsem měla relativní volno. Jenže mělo pršet! Přiznám se, že zvládnu třeskutou zimu, zvládnu s mírou vedro, ale déšť ne. Při dešti je riziko prochladnutí a to teď zase zrovna nepotřebuji... Nakonec ale počasí bylo milosrdné a krátký déšť se spustil až v sedm večer. To už jsem byla dávno doma.
Běžela jsem zhruba tři minuty než jsem poznala, že tohle bude boj. Ačkoli jsem podle mého názoru nikterak nepřepínala, za dva týdny nečinnosti jako kdyby ze mě všechno vyprchalo. Bylo to daleko horší než mé první letošní vyběhnutí, které se odehrálo po třech měsících. Bylo to horší než mé první vyběhnutí vůbec.
Dala jsem si předem za cíl - jako kdybych snad tušila, že to bude tak špatné - že se zkrátka nebudu přepínat. Nepoběžím dlouhou trasu, ale jen tu nejkratší, kterou jsem byla schopná vymyslet. Nepoběžím ze všech sil naráz, nebudu se bát pauz, které vyplním pouze chůzí. Nebudu ve stresu z toho, když to nepůjde. A ono to fakt moc nešlo.
Poslední třetinu běhu jsem už prokládala chůzí zhruba v poměru 1:1. Neberu to jako selhání, byl to první běh, ale je znát, že covid ublížil a bude to zase cesta. Štve mě to, neříkám, že neštve, ale když se tím budu stresovat a trápit, bude to jenom horší. To ví i člověk s horkou hlavou a tendencemi k trudomyslnosti, jako jsem já. Nezastírám, že mi ego za poslední rok v tomhle ohledu trošku narostlo, tak to asi bývá, ale holt nejde přímo o život a nějak to překoušu.
Tak jsem jenom chtěla říct, že to moje běhání taky není úplně zalité sluncem. Nebyla to úplná pecka ani předtím - ani jsem se o to tedy moc nesnažila - ale teď je to bída. Taková bída, že jsem se po doběhnutí začala opravdu ze srdce smát. Navíc jsem zrovna dneska, kdy mi to vůbec nešlo, potkala bývalou spolužačku ze základky s její mamkou. Byly očividně nadšené, že mě vidí. Já už byla nadšená míň (že mě vidí), protože jsem byla rudá jako prasátko.
A taky jsem našla putovní kámen (a nestydím se za to)! Byla to velká náhoda, přebíhala jsem výjimečně trávník, protože přes chodník jezdily na kole nějaké malé děti, a malé děti na kole jsou nebezpečné (mohla bych vám vyprávět. Když jsem se učila jezdit, nabrala jsem na širokém rovném chodníku pouliční lampu). A na tom trávníku ležel putovní kamínek. Musela jsem ho vzít a přesunout o kousek dál, na nedalekou chráněnku. Běžel se mnou tedy asi půlku cesty, možná třetinu.
Pampeliška?
Kdo za poslední rok nabral sedm kilo? Inu, já. Kdo potřebuje zase nějakou fyzickou aktivitu? Opět já. Achich, hloupý covid. Hloupý covid! Ale to nevadí, ono to běhání zase půjde, musí. Jenom pomalu a nesmí mě přemoct taková ta beznaděj, že už to dobrý nebude, protože to je u mě docela běžné. Protože bude, ale asi to půjde pomaleji, než kdybych začínala ze zdravé startovní čáry.
Noste respirátory, nedružte se, jinak dopadnete jako já.