Speciální antikoncepce

 Je to oficiální, no. Moji prarodiče seznali, že už začínám být divná.

Jelikož mi brzy bude osmnáct, babička z otcovy strany (facebook! svařák!) začíná pojímat podezření, že jim něco neříkám.

Začalo to někdy před rokem. To se mě babička poprvé zeptala, jak to jako vidím do budoucna. Jestli jim ho teda někdy představim, nebo budu tajit dál. Zmohla jsem se tehdá jen na nějaké cože. Nějak jsem jako nechápala, koho bych jim měla představovat, nebo jestli jsem jenom pitomá a zas mi něco nedocvaklo.
Nakonec jsem se tedy zeptala bratrance, jestli neví, o čem to jako babička povídala.
Inu, mé zjištění bylo více než zajímavé...

Tak se podržte. Moje babička si už rok myslí, že někoho mám a usilovně ho tajím.

Já. Já. Já. Já! :D Zralá na klášter. Zkušeností asi tolik co moje nebohé zesnulé morče (čti: nula nula nic), vyhlídky taky žádný. Prostě jsem dokonalá dcera, která nepije, nekouří, nedroguje, nelítá za klukama, učí se, zkrátka čistá jako lilie... A babička mi to nevěří. Nic mi nevěří.

Áčkoli tedy... Je fakt, že jsem si zavařila sama.
Svěřila jsem se totiž babičce, že mě jeden spolužák kdysi pozval na rande. Ve druháku, no. Napsal mi tehdy mail, kde mi sliboval super kulturní zážitek v Divadle v Dlouhé.
Odmítla jsem ho.

Respektive jsem nad tím mailem seděla bez přehánění asi půl hodiny a vymejšlela, co odpovědět, abych mu dala najevo, že nic nebude. Ale zároveň jsem mu nechtěla ublížit. Ač ho jen těžko můžu nazvat svým kamarádem, dopadlo to tak, že jsem po zbytek dne byla z toho všeho celá taková špatná.
No, on ale ublíženě nevypadal. Samozřejmě nevím, co se mu honilo hlavou, každopádně se dodnes tak jako bavíme dál...
A proboha. Nečekal na mě teď v prosinci před školou? A proboha.
Co já si při psaní článku všechno neuvědomim.
Tehdá mi řekl, či spíše napsal, že jsem jiná než moje spolužačky. Že narozdíl od nich si se mnou dokáže povídat na úrovni, a vůbec jsem mentálně někde jinde.
Tohle všechno je děsně lichotivý a tak, ale bohužel jsem mu tu chválu nemohla vrátit. Necítila jsem to tak. Ten kluk mi prostě vůbec neseděl (a nesedí). Neustále má tendence povyšovat se nad ostatní spolužáky. Dělá ze sebe něco víc, než je. Připadala bych si vedle něho jako malá holka. Neustále usměrňována, okřikována, a nechci domýšlet co všechno ještě.
Tak jako abyste si nemysleli, že jsem nějakej případ, že mě nikdo nechce.
On by chtěl.
A já před ním utíkám.

Tak přesně s tím jsem se svěřila babičce.
No a babička si pak nějakou dobu myslela, že s ním chodím.
Bylo velice těžké vysvětlit jí, že ne. No, ale povedlo se mi to.
Protože od té doby babička trpí chorobnou představou, že teda nechodím s tím spolužákem, ale s někým jiným.

Došlo to tak daleko, že mi před pár dny půjčila takovou