Z deníčku covid chcíplotiny

Vůle se vyplácí. Asi těmito slovy bych uvedla dnešní článek.

Když jsem zakládala rubriku Běhy a skřeky, netušila jsem, že ty skřeky budou v určité fázi mého života oproti běhům dominovat. Je pro mne docela příznačné, že s každou tou překonávanou překážkou tak trochu kvičím, ale ve finále jsem v pohodě. Zdá se mi ale, že po prodělání moribundu jsem na tom poměrově trochu hůře. Že víc kuňkám než běhám. A to mám pocit, že vzhledem ke svým časovým možnostem běhám docela dost.

Nejsem si jistá, zda jsem od začátku udělala dobře. Jestli jsem náhodou neměla začít delšími procházkami, a až potom navázat během. Nevím ani, co je tabulkově dobře, ale podle mě žádná taková tabulka s jednotným návodem, případně odpovídajícím řešením, neexistuje. Já to vidím tak, že by každý měl poslouchat buď svého lékaře, nebo tedy sám sebe, ideálně oboje.

Můj praktik mě viděl naposledy v říjnu na preventivce, kde mi cvaknul sice Pfizer, leč proti klíšťovce, neb jsem se svěřila, že jsem párkrát byla běhat v Kunratickém lese. Od té doby o mně neví, snad jsem s výjimkou toho, že jsem mu psala o svém covidu a on mi vystavoval žádanku na PCR. Nemá tušení o tom, jak můj covid probíhal, ani o tom, zda mi přetrvaly nějaké následky.

Považuji nicméně za vhodné zmínit tady v souvislosti s tím svým běháním, že nemusím sloužit jako úplně dobrý vzor. Když jsem nad tím přemýšlela, vlastně jsem se do toho vrhla po hlavě i přesto, že jsem na sobě cítila jisté známky fyzického vyčerpání po nemoci, a o následcích, které zůstaly kvůli covidu, ani nemluvím. Přestože jsem říkala, že se plánuji šetřit - což si mimochodem myslím, že jsem docela i dělala - nebyl to úplně ukázkový start. Kdyby se mě někdo zeptal, co má po covidu dělat, rozhodně bych mu neřekla: "Hele, hned první den, jak ti skončí izolace, seber se a jdi běhat! Jako já!"

Nerada bych se vymlouvala na to, že se znám, a proto vím, co dělám. Znám se, ale mám sebedestruktivní sklony a jsem nepoučitelný nezmar. Rychle se otřepu a opakuji stále ty samé chyby dokola. A dokola. Dost možná, kdybych doktorovi řekla, že jsem se i přes fyzickou únavu chodila mučit na naši kopcovitou chráněnku, by mě z ordinace hnal koštětem.

Přesto musím konstatovat, že po třech týdnech občasného vyběhnutí vidím pokrok. Upřímně nedokážu rozlišit, co zhojil čas, co se zrehabilitovalo během a co se dá přičíst klasickému zvýšení výdrže po pravidelné fyzické aktivitě, ale očividně to nějakým způsobem funguje, ba co víc, ještě se to i sune kupředu. Sice slimáčí rychlostí, neb tu délku trasy nechci natahovat příliš na sílu, ale něco tam vidím.

Nechci tu rozebírat jednotlivé běhy - to je asi zbytečné - dám sem ale jen pro představu malé srovnání.

Toto je trasa z 20.

4. Klasická vzdálenost a oběhnutý barák navíc oproti standardu, jako oťuk, zda ještě po klasické trase budu moct.

Trasa z 21.4. Můj první pokus o menší prodloužení. Oběhla jsem sídliště zase trochu jinak, vyšlo z toho pár desítek metrů navíc a více kopečků.

Upřímně to bylo docela punkové rozhodnutí. Na poslední chvíli jsem u chráněnky zatočila jinam. A nebudu ze sebe ani dělat frajerku, stálo mě to dost. A i když byl z toho zas jazyk na vestě, tři týdny zpět bych toto neuběla, neb to už by nebyl jazyk na vestě, nýbrž plíce na vestě.

Přistihla jsem se, že se k běhání musím trochu dokopávat, ale to je tím, že mi to jde prostě o něco hůř než před covídkem. Dokonce se mi i špatně vybíhá, celá má nechuť se láme v okamžiku, kdy překonám určité místo v lese. V přepočtu zhruba před prvním kilometrem, paradoxně v bodě, kdy vybíhám opravdu strmý kopeček nahoru. Pokud to místo chcete najít na mapkách, je to ten úsek před zatáčkou, kde je označená jedinička.

Dneska jsem taky při běhu přemýšlela, a došlo mi, že se bojím malých dětí a psů (samozřejmě při běhu). Někteří psi, kteří by na vás normálně ani nezareagovali, běh berou v lepším případě jako výzvu ke hře a začnou běhat s vámi a skákat po vás. Někteří zas začnou štěkat, a čekám na den, kdy se mi nějaká čivava zakousne do kotníku (zase tak rychle neběhám). Malých dětí se bojím hlavně v případech, kdy mají odrážedla, protože to jsou malé neřízené střely, které jsou schopné znenadání změnit směr jízdy bez upozornění směrovým světlem či odpovídající končetinou a vlítnout vám pod nohy. Ale nejvíc, úplně nejvíc se jich bojím, protože se cítím provinile vždy, když nějaký rozumbrada svým rodičům řekne: "A mamiii, a tatiii, proč ta paní neběhá?"

Protože už nemůže, dítě. Protože už uběhla dva kilometry a bylo to hrozně náročné.

:-D Ne, to byl samozřejmě tak trochu fór. Nicméně už se mi to stalo.

A že je momentálně těch psů a mamin s dětmi na odrážedlech v našem lese teď požehnaně. Zvlášť od doby, kdy ztrouchnivělou ohrádku s genetickými mutacemi koz vyměnili za jakýsi slušně vyhlížející zookoutek s různými jinými druhy koz, které podle mě odchytli někde v Krčáku (skálu jim tam simuluje takový vysoký špalek). A taky od doby, co se vlastně moc nikam jinam nemůže.

No, takže tolik k tomu, jak mi to jde. Mikyna začal zase běhat taky - podle mě jsem ho nakopla - a na té pardubické placce uběhne třeba 7,5 km, čímž se náležitě chlubí, tak mu na to říkám, že to já jsem, když jsem ještě byla zdravá a moribundem nepolíbená, uběhla tady u nás, kde máme reálné kopce. Ale samozřejmě jsem ráda, že běhá, má sedavé zaměstnání a potřebuje se trochu hýbat. Navíc pobyb podporuje spermatogenezi, a to mu zdůrazňuju, neb jsem se už několikrát v souvislosti s jeho celodenním sezením u kompu nechala slyšet, že bych byla nerada, aby jednoho krásného dne mé vajíčko muselo vyjít z dělohy ven, aby tu druhou buňku vzalo za ocas a odtáhlo si ji dovnitř samo. Chápete, ne? Ne teda, že bych teď prahla po neřízené střele na odrážedle, ale člověk musí myslet trochu dopředu, protože později je už většinou pozdě.

:-D To jsou zase rozumy, co? Přísahám ale, že jsem nepožila.

A jak večery trávíte vy?