Připadám si jako Civattovo tělísko

Civattova tělíska jsou bezjaderné nekrotické keratinocyty vyskytující se v lézích u onemocnění lichen ruber planus.

No... jak začít. :-D

UPDATE: TŘEBA TAK, ŽE BYCH TO NEJRADŠI SMAZALA. ALE NEUDĚLÁM TO, ABYSTE VIDĚLI, JAK SE CHOVÁM, KDYŽ JSEM NERVNÍ. Jako nasranej ratl.

Jsem psychicky vyfluslá, a to jsem ještě nezakončila zkouškové. Ještě ani nezačal svaťák přes absolutoriem, a už hystericky brečím. Kde se stala chyba? :-D

Už dva týdny se učím na jeden předmět. Ten předmět je absolutorní a na konci letňáku z něj máme zkoušku. Ta zkouška je fakt těžká. Ne ani tak kvůli obsahu (i když Mikyn mi po shlédnutí materiálů s hrůzou v očích naznačil, že z nás zbytečně dělají půldoktory), ale spíš kvůli formě toho zkoušení. Bez přípravy, někoho tam drží deset minut a někoho třicet. Ptá se občas tak šikovně, že vůbec nevíte, co chce po vás slyšet (případně vás v něčem přeslechla, a vy marně tápete, co jste neřekli). To mě stresuje víc než samotný fakt, že do sebe musím natlouct 160 stran učiva... anatomie, histologie, mikračky, patologie, farmakologie a techniky v jednom. Jakože peklo, ale ten objem není zase tak strašný. Obsah taky ne. To zkoušení jo. 

Takže už dva týdny do sebe drtím patologické stavy v dutině ústní, a hádejte. Já si jeden přivodila. Vlevo dole mi roste osmička trochu vybočeně z oblouku, navíc má teď antagonistu, takže si teď v tom místě s železnou pravidelností přikusuju tvář. Původně to bylo ani nevím co, ale jak jsem si to přikusovala konstantně, přivodila jsem si ukázkový dekubitální vřed. Zní to hrozně, ale vřed je cokoliv, co se vám dostane pod bazální membránu - nemusí to být klasická dutina vyplněná hnisem. Dekubitální vřed je vlastně proleženina. No, takže přesně to mám. V puse. :-D Zůstala mi tam parádní jizva. Věčná připomínka toho, že mám moc malou hubu.

Jinak mi připadá, že se celým tím zkouškovým divně protloukám. A jak mě ten stres a to učení duševně vysává, začíná ze mě být právě to Civattovo tělísko. Chudák buňka bez organel, bez jádra, odumřelá. Tak přesně tak si teď připadám. Civattovo tělísko mi zní jako parádní přezdívka někam na net, podobně jako exkochlerační lžička, paropatogen nebo indolentní bubo.

Duševní degradace toto.

Update: Duševní i osobnostní degradace je odstavec níže, fuj.

Omluvou mi buď, že jsme byli porafaní kvůli polovině dovolené, kterou měl Mikule včas naplánovat. A nenaplánoval.

Jsem tak down, že už se navíc chovám jako kráva. Mikyn byl dnes protekčně natlačen na očkování (ačkoli nespadá ani do jedné "nárokové" skupiny), a ve mně to nějak probudilo vztek. Nevím proč, ale vůbec mu to nepřeju. Mám toho kluka ráda, ale hrozně se to ve mně pere a nejradši bych mu řekla, aby za mnou zítra nejezdil (protože vím, že budu naježená). Asi mu nepokrytě závidím, to zcela jistě, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že já se na první dávku dostanu možná za dva měsíce.

Sere mě to, protože prodloužená ochranná lhůta je v nejistotě, očkovaná budu kompletně možná někdy v září, a nechat si šťourat v nose každej tejden se mi nechce, abych mohla někam jít, někam si sednout. Jakože, já s tím nemám problém obecně, ale dělat to furt mě bude asi unavovat. Takže jsem prostě trochu nasraná a s tím chudákem teď nemluvím (ne teatrálně. Prostě jsem si zobrazila jeho poslední zprávu a už čtyři hodiny zhluboka dýchám). Nejsem nasraná na něj, jsem nasraná obecně, že bude mít celý léto výhody, který teda budou plynout z toho, že pro něj otec doslova urval dávku. Kdybych ho neznala, řeknu, že je to protekční synek a že tenhle přístup není v pořádku, protože jsou lidi, co pořád čekají v pořadníku. A trochu mě mate, že ty moje pocity nejsou ani trochu odlišné, když je ten protekční synek můj přítel, a že se o něm vůbec nebojím mluvit jako o protekčním synkovi. Mám podezření, že tady už nejde ani tak o mě ve smyslu nepokryté závisti, jako spíš o to, že já bych v té situaci byla spíš ten spravedlivý debil a vyžaduju to i po ostatních.

V angličtině se jinak tento jev označuje jako vaccine envy. Nemyslím tím jev Matka Tereza, který jsem popsala na konci předchozího odstavce, ani jev špatná přítelkyně, který vám všem v hlavě asi naskočil.

Pak se chovám kravsky... no, vlastně pořád. Babička po mně chtěla, abych jí k obědu udělala rybí prsty, ale tady jídlo bylo. Navíc jsem do sebe ládovala ještě nějakou dermatologii, takže jsem neměla čas stát u pánve a odrážet útoky prskajícího oleje. Tedy jsem okamžitě vylítla, vypadala jsem u toho jako zubaté monstrum (máme další přezdívku na net) a zahulákala, že nemám čas. Zejtra večer se tomu asi (snad) zasměju a budu se trochu kát, ale dneska tu při každém sebemenším dráždivém podnětu funím jako býk.

Došla jsem k poznání, že jsem cholerik.

Mikynovi jsem říkala, že kolem absolutoria nebudu moc v pohodě a asi budu protivná, ale nečekala jsem, že budu tak moc protivná.

Krok číslo jedna je uvědomit si, že se chováte (nebo že smýšlíte) jako kráva.

Myslím si, že mé rohaté smýšlení je momentálně zapříčiněno více věcmi. Ty věci se nazývají stres a stres. Já vyloženě nenávidím školu, nenávidím studium, dělám to celý jenom proto, že nechci žít z ruky do huby. Když se mě někdo zeptá, jestli vzpomínám na svá studentská léta s nadšením, zeptám se ho já, jestli se posral. :-D Studium je to nejhorší, co mě potkalo. Jsem vděčná, že můžu, a že jsem mohla studovat za pakatel (na VOŠ se vždy platí školné, ale u veřejných většinou jen 3 tisíce ročně), že mě přijali a že budu mít dobrou kvalifikaci. Ale už nechci. :-D Už nemůžu a mám toho dost. Můj život začne, až přestanu studovat. Do teď to byl jen položivot.

Přežila jsem tam pět celých semestrů. Šestý dotahuju. To jsou skoro tři kalendářní roky. Takže snad přežiju ještě tři další týdny. Za čtyři touhle dobou už bude pokoj. Už aby to bylo, protože podle mě se o zkouškovém tak akorát blbne. Právě teď jsem si prohlížela chleba, jestli nemá plíseň, když tu náhle jsem se při pohledu na mouku neubránila spontánní myšlence, že to vypadá jako lichen planus.

Tudum, večer přišel rychleji než jsem doufala. Večer by mi ani tak nevadil, ale po večeru zpravidla přichází noc a po ní ráno, a já mám dopoledne tu zkoušku. Bych oželela klidně. Ale asi se nedá svítit, co? :-D