Chtěla jsem původně psát článek o zkouškovém, ale události, které se vynořily v posledních hodinách, mě donutily přemýšlet nad něčím jiným.
Asi jsme to zaznamenali všichni. Instapolitik sexu/... Předně bych ráda řekla, že si netroufám odhadovat, nakolik jsou získané výpovědi pravdivé, nakolik přikrášlené, nakolik vymyšlené. Nebyla jsem u toho, nepřísluší mi hodnotit to. Dávám za pravdu tweetu Jakuba Železného:
Nejsou-li obvinění @DominikFeri pravdivá, trest pro ty, co s tím přišli (vč. novinářů), by měl být exemplární. Nebudou-li obvinění @DominikFeri spolehlivě vyvrácena, ztratí @SpoluKoalice hodně voličů. Jsou-li ale obvinění @DominikFeri pravdivá, pak má ten člověk být ve vězení. J.
Nevím, nakolik sledujete komentáře veřejnosti. Osobně jsem určité diskuze zaznamenala už o víkendu, a aniž bych chtěla hodnotit kauzu samotnou, zaujal mě jeden fenomén:
Za znásilnění si ženská může sama, protože chlapa provokuje. Protože měla moc krátkou sukni. Pozvala chlapa do bytu. Šla v noci sama. Přece se nebránila. Měla to říct včas.
Tak si to shrňme. Znásilnění je nedobrovolná, vynucená sexuální aktivita. Případně sexuální aktivita páchaná na člověku, který nemá dostatečné rozumové schopnosti, má zastřené vědomí omamnými látkami, nemocí, jiným krátkodobým či dlouhodobým stavem. Využívání mladých, méně zkušených jedinců, kteří se bojí ozvat a neumí tolik čelit psychickému nátlaku. Znásilnění se nemusí týkat jen žen. A zároveň linka mezi tím, co znásilnění je nebo není, občas může být velmi tenká. Já ale nerada škatulkuju, proto podle mě stačí říct, že cokoli, co dělám či jsem nucena dělat (vykřičník), a o čem mám pochyby, už je prostě špatně. A pokud druhý na můj nesouhlas nereaguje (jsem-li toho nesouhlasu vůbec schopná... další vykřičník), o znásilnění už se můžeme bavit zcela jistě.
Nejen samotné znásilnění, celkově sexuální nátlak obecně je špatně. Ať už jsou to choulostivé poznámky, opakované nevhodné návrhy, obtěžování. Jsem v mnoha ohledech konzervativní a opravdu mě nelze označit za hyperkorektního člověka, ale jestli mám společnosti něco za zlé, je to bagatelizace sexuálního obtěžování. Protože chlapi jsou přece takoví, ne?
Ne, všichni chlapi opravdu nejsou takoví, stejně jako všechny ženy nemají ohledně sexuálního nátlaku čistý štít.
Před třema lety jsem měla rande. Zvolila jsem místo mezi lidmi, protože ctím bezpečnost. To dotyčnému nebránilo ohrabávat mě na opravdu velmi nevhodných místech, neustále jsem se proti tomu musela bránit. Ne pro něj neznamenalo ne - už přece nejsme děti. Tehdy jsem neměla v podstatě žádnou sexuální zkušenost. Cítila jsem se zvláštně špinavě, že na mě sahal, i když jsem nechtěla. Připadala jsem si vyloženě zneužitá. S chlapcem jsem se pak - dnes se tluču do hlavy - viděla ještě dvakrát, třikrát. Protože mi říkal, že to je úplně normální chování a musím se jen uvolnit. Naše poslední schůzka proběhla v kině, neb jsem si naivně říkala, že jsou tam lidi a nic se stát nemůže. Avšak nikoli. Chlapec využil tmy a jal se znovu osahávat (a ne, nedošlo mi to tehdy). Po té schůzce jsem si pobrečela... a už ho nikdy neviděla. K ničemu horšímu už nemělo šanci dojít. Možná to byl přecitlivělý přístup, možná řeknete, že jsem byla hloupá a měla to utnout hned. Ale co se tady stalo a bylo to špatně? Že chlapec svých činů nezanechal, když jsem ho žádala. Takže to už, bez omluvy, sexuální nátlak byl.
Pokud si někdo pomyslel, že jsem byla hloupá a měla to utnout hned, jak jsem už psala, měl by se lehce zamyslet... To je přesně ta bagatelizace, o které hovořím. I vlastní kamarádky mi tehdy řekly, že to moc prožívám, a to i přesto, že jsem jasně vyjádřila svou nelibost (samozřejmě i před tím dotyčným). Jasně! Nebyl nikdo, kdo by mi tehdy řekl, že mé pocity jsou zcela v pořádku a ten chlapec se chová nevhodně. Já byla mladá, naivní, nezkušená. A uvěřila jsem tomu, že to prostě jenom moc prožívám.
Přesuňme se zhruba o půl roku dál, kdy jsem poznala Mikyna. Pátá schůzka, jela jsem se podívat do Pardubic. Třeskutá zima, navíc jsem na něj čekala hodinu na nádraží, protože nestíhal... Procházka se psem, horká čokoláda u Bajera, vzal mě na byt. Jasně jsem mu řekla, že se ode mě ničeho nedočká - prý jasně, ale vlak mi měl jet až za víc než tři hodiny a venku byla fakt zima. Šla jsem. Spoiler alert, na bytě se nic závadného neodehrálo. Dostala jsem čaj, pustili jsme si vánoční písničky. Mikyn mne políbil, vyjádřil preferenci, já řekla ne, Mikyn dal ruce pryč (ne teda zcela doslova, ale o sexu již nepadlo ani slovo, ani náznak a vše bylo počestné a dobrovolné), a za tři hodiny jsem neznásilněná odjela vlakem do Prahy.
Co z toho plyne? Ne, to, že někoho pozvu na byt, není pozvánka k sexu. To, že s někým do bytu vlezu (samozřejmě tady hraje roli obezřetnost, to bez debat! Nelézt tomu naproti), taky není souhlas k sexu. Tak mi řekněte, co je špatně s jedinci, kteří to nejsou schopni respektovat? To je tak moc ovládají hormony, že se nezvládnou udržet?
Máme k sobě jako lidi ještě nějakou úctu?
A máme opravdu takovou potřebu bagatelizovat výpovědi cizích lidí na základě toho, že nepřišly dost včas? Na základě toho, že se nám nezdají? Nebo na základě čeho? Proč je pro někoho tak strašně málo pochopitelné, že oběti mají strach o těch věcech mluvit? Proč prostě nemůžeme nechat pracovat příslušné orgány a počkat si na šetření, na to, co se zjistí? Vyklápíme soudy strašně rychle. Aniž bychom se zamysleli nad tím, jak kvůli našim uvědomělým, odsuzujícím štěkům může být těm druhým.