Na kole ne!

Zavzpomínala jsem si takhle na dobu, kdy moje matka ještě nebyla single. Doba to byla pěkná, P. měl auto (neměl - auto to bylo služební - ale bylo čím jezdit!), a jeho práce u potravinářské firmy taky měla svoje výhody. Hlavně v podobě velkých slev v Nestlé krámku, ehm. Kolikrát se člověk dostal k něčemu, co se v Česku ještě či vůbec neprodávalo.

Nutno tedy podotknout, že jsem tím jejich vztahem nezískala jen šoféra a zdroj levných, leč neobvyklých sladkostí, ale i jednoho takového nevlastního bratra, dalo by se říct.

Můj nevlastní bratr mi nebyl přítěží. Já pražská, on táborský. Viděli jsme se jen na letních, a když se zadařilo, tak i na zimních dovolených. To jsou dva týdny v roce. Jak by to tak mé o deset let mladší já řeklo, přežitelné. Rozhodně přežitelné.

Jenže když mi bylo osm, svého nevlastního bratra jsem ještě neznala. Naštěstí.

Abyste lépe pochopili následující řádky, měla bych vás obeznámit se skutečností, že se syn matčina bývalého narodil během sedmého měsíce těhotenství kvůli preeklampsii. To je onemocnění, které postihuje určité procento těhotných, má různé stupně závažnosti. Je to v podstatě porucha průtoku krve v placentě, tím dochází k poruše růstu plodu. Bývá to doprovázeno velmi vysokým tlakem (mimo jiné), což je život ohrožjící. Přesně z toho důvodu musel můj nevlastní bratr ven tak brzy.
Mělo to docela velké následky, se kterými se nepracovalo tak, jak by mělo. Tím, jak se J. narodil brzy, odnesl si všechny možné poruchy učení, hyperaktivitu, poruchu řeči a menší opoždění co se týče mentality (cca dvouleté, tříleté, v dospělosti se to má srovnat).
Nebudu tady nikoho obhajovat - to, jaké má dnes J. (nejen) s učením problémy, není dílem jen té preeklampsie, ale také laxního přístupu, který k němu jeho rodiče měli. Dětem se má číst. Dětem se má věnovat. Má se s nimi chodit ven, dívat se třeba na zvířata - jenže já s čistým svědomím musím konstatovat, že nevlastní bratr byl v tomto směru vážně chudák. Protože on od rána do večera seděl u televize.
P. se mi přiznal, že mu nikdy nečetli, protože to J. nebavilo. Na zvířata s ním nechodili, protože se báli, aby se neumazal. Nerozvíjeli s ním slovní komunikaci, protože toho prý to dítě "nebylo schopné".
No ale proč toho nebylo schopné. Protože s ním tu komunikaci nikdo nerozvíjel.

Nikdo by za takových podmínek od nevlastního bratra nečekal zázraky. Kdyby ale nešlo o ty základní věci.
Nelezu ostatním lidem do věcí.
Netykám cizím.
Před obědem se nervu sladkým.
Ani před večeří.
Nekřičím v obchodě na plný pecky, že už mě nebaví stát ve frontě.
Neberu svým rodičům peníze.

Ať si říká kdo chce co chce, ať má ten kluk jaké poruchy jen chce, většina z toho, co jsem napsala výše, je ovlivnitelná výchovou. Jenže teď už je pozdě.

Že je pozdě, o tom jsem se od svých jedenácti let přesvědčovala každou dovolenou, a to až do doby, kdy mi bylo šestnáct. Pak už jsme nikam nejezdili.

Nebudu tady kecat o tom, co nám dalo práce, než jsme do něj s mámou dostaly oběd (matčin přítel k tomuto laxní), než jsme ho dostali na výlet (tentorkát všichni), na kolo...

Přiznám se, že když naše třídní dostala ten senzační nápad s cyklistickým výletem na konci třetího ročníku, jakožto takové rozloučení, trochu jsem se lekla. Ne, že bych na kole neuměla jezdit, naopak - jenže přesně vím, jak dopadá takové kolektivní ježdění. Ve třiceti lidech, to bych upřímně chtěla vidět. Navíc nemám kolo. Respektive, mám. Teoreticky bych kolo měla. Jenže prakticky to vypadá tak, že jsem na něm v životě nejela. Vlastně jsem ho ani nikdy neviděla. Leží nám ve sklepě a čeká na dalšího zloděje.
Jo, když jsem měla vlastní kolo, to byla jiná. Kopce jsem vyjížděla a sjížděla s grácií sobě vlastní. Měla-li bych však jet na kole, které má matka zdědila po komsi, nejsem si jistá, jak by to dopadlo. A to ani za předpokladu, že bych to vzala od našeho krásného lesa, pak kolem kostela, parčíku kde řádil spartakiádní vrah, až k nám domů. Ono by to dohromady takových pět kilometrů udělalo. Ale stejně je to málo.
Navíc je to kolo na 170 cm. Já nemůžu mít kolo na 170 cm. To jsem měla půjčené před rokem a půl, byla jsem tehdy stejně vysoká jako teď, a lézt jsem na něj musela z vysokého obrubníku. Radši nechtějte vědět, jak jsem z něj slézala. Musela jsem brzdit o matčina přítele, který mi pomáhal slézt.

No, a dostáváme se k jádru pudla.

Protože znám to kolektivní ježdění na kole, pevně doufám, že to padne.

Jak se ukázalo, na našich letních dovolených bylo největší výzvou naučit nevlastního bratra jezdit.

Představte si Strašilku, kterak stojí na vrcholu mírného asfaltového kopečku. Po jejím boku matka se svým přítelem. J. šlape kopec, nejde mu to. Funí u toho, sprostě nadává. Vysokým hlasem. Celý obraz působí vtipně, ale Strašilka se rozhodně nesměje.
Strašilka: "Můžeš?"
J.: "Néééé!"
Strašilka: "Tak proč jedeš... Vždyť jedeš na trojku. Přeřaď si. Ale ne. Teď sis přeřadil na čty-"
J.: "Já vim!" *má sešlápnutou šlapku, v tu chvíli přeřadí*
*vypadne mu řetěz*
*rozhlas se připravuje na hlášení, začne hrát Zagorka*
Strašilka: "Musíš u toho šlapat."
J.: *nadává*

To se stalo.

Když mi bylo patnáct, jeli jsme na dovču do Hlohovce. Samozřejmě jsme s sebou měli kola.
Protože to bylo asi rok od doby, co jsem na tom seděla naposled, jela jsem si udělat takovou okružní jízdu. Narvali mi s sebou i nevlastního bratra. Což je fakt za trest, protože on je nezmar. Toho neuhlídáte. Moje vlastní matka riskovala, že budu mít doživotní výčitky svědomí.
Jedu, jedu. Nechvávám J. vepředu, abych se nemusela pořád ohlížet. Snažím se nechávat dostatečnou mezeru, ale přesně ve chvíli, kdy mi začíná být divné, že je všechno v klidu, nevlastní bratr nějak zrychluje. O vteřinu později se převrací do kopřiv.
Jsem rozjetá, takže rychle brzdím, z kola seskakuji skoro za jízdy. A začínám litovat, že jsem si nechávala ty šaty. To na procházku v kopřivách není zrovna ideální.
No, nakonec se mi podařilo to přerostlé řvoucí dítě dostat zpátky "domů". Cestou jsem si připadala jako jeho naštvaná matka. Zatímco on mluvil a mluvil a brečel a brečel, já vedle něho vedla kolo, oči permanentně protočené, nálada pod psa. Ujeli jsme dohromady asi dvě stě metrů.

Vesměs každý ten náš cyklovýlet vypadal stejně.

Vyjeli jsme. Kilometr od startu si máma vzpomněla, že si nevzala mobil. Stálo mě celou mojí trpělivost vysvětlit jí, že můj mobil stačí.
Za nějakou dobu začalo krápat. Nevlastní bratr začal řvát cosi nesrozumitelného, máma zabědovala, že měla vzít ty pláštěnky, a její přítel neříkal radši nic. Já jela. Vidina toho, že uvidím německý krávy, byla prostě silnější.
Přestalo pršet, ale najeli jsme na kopec. Vyšlapávala jsem zdatně jako první, vlastně mi ani nepřišlo, že by to bylo tak strašný, zatímco ten zbytek funěl za mnou. Měla jsem zrovna takové to období trochu lepší fyzičky. Kde ty časy jsoooou. Pořád jsem slyšela nadávání nevlastního bratra. Nechápala jsem proč, dokud mě nedojela máma a neprozradila mi, že musím zpomalit, aby jel první, protože si připadá méněcenně.
"Jako míň chlap, chápeš?" uvědomila mě tehdy matka.
"Je mu třináct!" uvědomila jsem tehdy matku já.
Nakonec jsem přidala ještě víc, a mrmlala si něco o tom, že kdybych mohla, jedu dozadu.
Začalo opět pršet, ale to už jsme byli skoro v Německu. Zamávala jsem těm kravám, načež jsem konstatovala, že můžeme jet zpátky.
Nevlasntí bratr se rozbrečel, zatímco si jeho otec s vážnou tváří fotil selfíčka u výhledu na nějaké kopce. Vypadalo to, jako když si dokumentuje svou momentální náladu (po cestě ztratil nekřesťansky drahé cyklistické nářadíčko) a zároveň se snaží zachytit okolí. Dvě mouchy jednou ranou, hlavně zaplnit co nejméně paměti.
Nakonec jsme tam tedy dojeli. Do Bavorska. Musím říct, že to tam bylo dost pěkný, hlavně to okolí vyžraný kůrovcem.
V tu chvíli J. odhodil kolo, začal hrozně nadávat a utekl kamsi.
Využila jsem toho, že je můj nevlastní bratr nezvěstný. Sedla jsem si pod ceduli, která upozorňovala, že už jsem v Německu. Začala jsem k pobavení všech okolo prohlašovat, že jsem jsem právě emigrovala.
K matčinu překvapení a zděšení se po chvíli ztratil i P. Když jsem podotkla, že si šel asi fotit vážná selfíčka mezi zbytky toho, co kůrovci ještě nevyžrali, máma utekla za strom a vzteky začala jíst naše řízky.
Nevlastního bratra nakonec bohužel našli. I jeho otce. Takže jsme radši jeli. Pro případ, že bych to s tou emigrací začala myslet vážně.

Cesta zpátky byla pro mě lepší, pro J. asi horší. Myslela jsem si, že ho bude bavit víc, když budeme v podstatě jen sjíždět kopečky, ale nebylo tomu tak. Spíš naopak. Co chvíli řval, že se bojí. Musela jsem kvůli němu jezdit pomalu, protože se mi chtěl neustále vyrovnat.
Připadal si méněcenně. Míň chlap.
A když jsem si nějaký ten kopeček dolů přece jenom prosvištěla, chtěl svištět se mnou. Jenže on místo svištění řval, že se bojí. A nakonec jsem dostala vždy vynadáno.
Máma u toho nadávání za jízdy jednou pozřela mouchu (a zrovna když jsem jela do kopce, můj smích musel znít jako poslední nářek umírajícího nosorožce) a P. špatně odbočil, takže se ztratil.

A to jsme, prosím pěkně, byli čtyři. Nechci domýšlet, jak by to vypadalo v partě o třiceti lidech. Nechci vědět, co by dělali někteří konkrétní jedinci.

Nechci vědět, co bych dělala já na tom kole na 170 cm.

Ono se řekne, že mi do toho chyběj blbý tři, někdy čytři centimetry. Ono je to ale vážně znát.
Moje staré kolo bylo přibližně na 160-168 centimetrů, a bylo to pro mě naprosto ideální. Tohle nové kolo, a také to, které jsem měla půjčené, bylo na 165-178, ale chlápek říkal, že je to úplně jedno. Kolo mi narval, i když viděl, že nedosáhnu nohama na zem. I když jsem měla sedátko úplně dole. Ono to s tím rozmezím evidentně nebylo tak horký.
Tak jako, neříkám, že tohle není jen na přechodnou dobu. Vzhledem k tomu, že jsem to kolo dostala před sedmi lety a oni ho stále vyrábějí, si na něj zase brousím zuby. Nechat vyměnit řetěz, domontovat blatníky, mám svý starý kolo zpátky. :D

Ale do třídního výletu to rozhodně nebude. Takže stále doufám, že to padne.

Ona ta loňská tour de Kroměřížsko pěšky nebyla zase tak špatná. Musím jim to připomenout.