Balada o elektřině

Sotva jsme se přestěhovali do nového nájemního bytu, začalo se nám při aktivním používání vybavení všechno sypat na hlavu.

Jako první jsem kompletně vyrvala zásuvku, když jsem z ní vypojovala rýžovar. Byla úplně uvolněná, ačkoli se tak při zapojování vůbec netvářila. Jako druhá šla pak druhá zásvuka na záchodě, a na třetí pokus úplně totéž udělala další zásvuka v kuchyni. Podraz! Tohle v inzerátu nestálo.

Kromě zásuvek pak bylo třeba vyřešit také ošklivé světlo v obýváku. Dodnes nemám ponětí, kdo to vymýšlel, ale dotyčný nainstaloval takové světlo, které by bránilo ve volném pohybu každému člověku nad metr sedmdesát, neb sahalo neskutečně nízko, a s přihlédnutím k tomu, že se vyskytovalo přímo uprostřed pokoje, no... Řekněme, že člověk se naučil velmi efektivně balancovat v prostoru. Člověkem myslím zejména Mikyna, který se do světla sice párkrát praštil, ale následně se naučil pohybovat po pokoji tak ladně a s přehledem, že o něm a jeho hlavě světlo už vůbec nevědělo.

A potom odešla elektrická trouba. Což byla a pořád je fakt prdel, protože jsem kvůli ní musela vyhodit pojistku společnou jak pro troubu, tak pro varnou desku a myčku. To znamená, že nádobí po jednom celém slavnostním spuštění myčky musíme mýt ručně a vaříme jen za šíleného kvílení elektroniky v troubě, které prý sice není nebezpečné, ale nepříjemné a ohlušující určitě.

Určitě se ptáte, proč troubu nevypojíme ze zásuvky, abychom mohli nerušeně vařit a nemuseli si ničit ručky saponátem. No, my se snažili.

Mohla bych vám vyprávět dobrodružný příběh o tom, jak jsme jeli do Alzy na Hájích, jejíž výdejní místo pro XXL zásilky je důmyslně zastrčené na nejzapadlejším místě co vymysleli. Mohla bych vám vyprávět, jak jsme složitě vybírali trobu, co by se do speciálního otvoru v IKEA kuchyni vlezla, nebo taky jak jsme si šli pro peníze na troubu k majitelům, a oni nás u nich opili sladkým vínem. Místo toho bych vám však ráda povyprávěla o tom, jak jsme odmontovali starou troubu, a následně zjistili, že ji nevypojíme, neb není připojena zásuvkou, ale přímo dráty.

To neuvěřitelně nakoplo Mikyna. Začal se vztekat, rudnout, sednul si na pohovku a zamračeně se díval před sebe. A to vždycky značí budoucí katastrofu: zarmoucený Mikyn totiž jedná. Jedná pod rouškou domnělého rozumu, ale nenechte se zmást - jinak zcela racionální Mikyn totiž ve vzteku jedná stejně iracionálně jako většina z vás.

Nechat doma mého drahého ve vzteku je risk, ale když musíte do práce a on má pohodičku na home office, nedá se svítit. Zatímco já tedy odešla do práce s tím, že v mezidobí nějakých dvou méně náročných pacientů zavolám známému elektrikáři, který se nám měl na všechno podívat, Mikyn lačně vyhodil pojistky v momentě, kdy jsem za sebou zavřela dveře. Vyhodil pojistky, vzal do ruky šroubovák a začal jednat.

Mnozí z vás si jistě vzpomenou na jinou baladu. Baladu o dřezu. Tak tohle bylo něco podobného.

Známý elektrikář se mi svěřil, že jede na dovolenou, a proto bude mít čas až v pondělí. No skvělý. Volala jsem tu zprávu Mikynovi - a on mi telefon nezvedal. Až když jsem večer po práci čekala na tramvaj, přišla mi zpráva: "Až přijdeš domů, nerozsvěcej." Chvilku potom: "Něco jsem rozdělal a nedokážu to dokončit."

Okamžitě mi hlavou proběhla myšlenka, že se nám opakuje scénář s dřezem, a že světlo světa spatří další balada. Nepletla jsem se. Přišla jsem domů a naskytl se mi následující zjev:

Mikyn sedí na pohovce, mlčí, je rudý a kouká před sebe. Světlo v obývákokuchyni je vymontované, ze stropu čouhají dráty. Trouba je vymontovaná ze skříně. Tři zásuvky v bytě jsou pryč. Všude na pohovce je bordel - vymontovaná světla, zásuvky, žárovky, šroubováčky a nožíčky. Prach. Mikynův nabubřelý výraz osvětlený televizí.

Další balada je tu, přátelé. Aspiruju na Kytici.