Šest let se Strašilkou

Dneska mám blogové narozeniny. Dětem, které se toho dne narodily, je šest let... a už umí číst a psát a možná si i namazat chleba (co já vím, jak vypadá šestileté dítě. Nebo co zvládá).

No a protože šest let už je dobrá doba (tak dlouho mi nevydrželo asi nikdy nic. I toho Mikyna mám zatím jen čtyři roky), pojďme si spolu rozebrat můj první článek zde vůbec. :-) 

Byla jsem takhle ve sprše, a najednou, jako kdyby mě něco osvítilo. Ten nápad, že si musím založit zcela nový blog, se mi najednou nezdál tolik zcestný.

Možná za to může ten včerejší exitus, který u mě nastal po hokejovém přáteláku s Kanadou. Možná za tím stojí ta studená voda, kterou jsem si oplachovala vlasy zrovna ve chvíli, kdy mě zářná myšlenka nového blogu napadla. Nebo šok z toho, že existuje slovo, jako epizeuxis. Slovo, které mi i prohlížeč podtrhuje. Tak nevím, těžko říct.

Jedno však vím úplně jistě. Chci tu začít s čistým štítem.
Můj první a zároveň až doposud poslední osobní blog jsem si vedla od roku 2013 na blog.cz. Taková klasika, že? Kdo zamlada neměl blog na blog.cz, jako by nebyl.
Když jsem však v roce 2014 nastoupila na střední školu, moje myšlení se změnilo. Ne rapidně, ale změnilo - najednou jsem na spoustu věcí nahlížela jinak, a když jsem si zpětně procházela své články, s mnohými názory, které jsem publikovala, jsem nesouhlasila. Je to normální proces a děje se to asi každému blogerovi, ale tím, že jsem se najednou ocitala ve zcela odlišné společnosti, mezi jinými lidmi a měla jsem daleko jiný režim, jsem začínala mít pocit, že ty články napsal někdo jiný.

A to se mi moc nelíbilo. Začala jsem tehdy koketovat s myšlenkou, že svůj blog přesunu. Byl totiž plný článků o mých základkových kamarádech, moje postoje a vztahy k nim bohužel přestaly platit a existovat, a já z toho často byla v rozpacích.
Když jsem před několika málo měsíci napsala jeden "rozlučkový článek", který jsem věnovala svým kamarádům ze základní školy, měl velké ovace. Nevím, kde se tam všichni ti čtenáři najednou vzali - ale těch pár řádků, které jsem psala od srdce, mělo neskutečný úspěch. A pro mě to bylo znamení, že bych měla začít od znova.

Fj
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/Fakt jsem byla ve sprše. :-D Napadlo mě to při mytí vlasů.
Na Blog.cz jsem napsala článek o svých "kamarádkách" - o tom, jak jsem zjistila, že doopravdy nejsou mé kamarádky. Na ten den, ten okamžik si vzpomínám. Banda čtyř holek, které ze mě měly legraci. Byly jsme společně venku, a tehdy jsem to pochopila. Že nikdy nebudu jedna z nich, že vlastně žádné kamarádky nemám. A pokud ano, rozhodně to nejsou ony. Napsala jsem o tom článek, ten se dostal na titulní stranu, a protože byl asi relativně dobrý (čerstvý a od srdce), měl hodně komentářů a dosah. Dostala jsem strach, že by to některá z nich mohla najít, a článek jsem smazala, kopii jsem si neudělala. Dnes si to trochu vyčítám. Chtěla bych vědět, jak jsem to všechno tehdy vnímala. Dnes už mám přeci jen odstup. Jedno si ale přeci jen pamatuji - komentáře. Tehdy jsem poprvé začala pracovat s myšlenkou, že možná není všechno špatně jen se mnou, že někdy třeba může být chyba i v druhých.
Pamatuju si na jednu blogerku, říkala si Chilaili (neměla ve jméně zdvojené nějaké l? Pokud to čteš, omlouvám se za komolení tvého jména!). Byla fajn a odešla z Blog.cz chvilku přede mnou. A byla první, kdo mě navedl na to, že moje "kamarádky" jsou možná tak trochu divný. No a víte co? Měla pravdu. Ve svém posledním komentáři mi napsala, že jsem byla patrně nejlepším čtenářem, co se jí na blogu objevil. Pak už jsem o ní nikdy neslyšela.
Blog jsem opustila, protože jsem potřebovala začít znova, nemotat se pořád ve starých problémech. Trochu symbolicky, sama pro sebe. 
Moje dospívání bylo děs.

Poznámka #1. Vážně se mě neptejte, proč má tenhle blog v adrese "atraktivní strašilka". Protože atraktivní nejsem, a strašilka, no... :) Jak se to vezme. Z biologického hlediska však ne. Byl to momentální pochod mysli, kdy se mi v hlavě smažily veškeré mozkové buňky, aby přišly na to, jak že se tenhle blog má vlastně jmenovat. Možná je to proto, že jsem včera své milované mamince pohrozila, že jestli v brzké době nedostanu nějaké zvířátko, budu tu na zácloně chovat strašilku...

jj
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/Než jsem vymyslela Atraktivní Strašilku, opravdu mi to trvalo dost dlouho. Upřímně jsem ani nechtěla vymýšlet nic extra osobitého, jako spíš něco - přezdívku - co si se mnou nikdo nikdy nespojí. Atraktivní je taková eeeeh, ale Strašilka se ujala docela dobře, takže zpětně to nevnímám jako nějakou chybu. :-) Docela originální.
Mámě jsem tehdy opravdu vyhrožovala tím, že si pořídím strašilku. Bůh moc dobře ví, že bych to nikdy neudělala, protože v reálném životě se toho štítím.

Poznámka #2. V této chvíli (4.5.2016, 20:25) jsem stále ještě školou povinná. Momentálně navštěvuji druhý ročník jedné pražské střední školy. Nechoďte tam, ani až mě potkáte na Schole Pragensis a já vás budu přesvědčovat, že je to fakt super škola. Zachráníte si život.

D
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/Datum nesouhlasí s datem publikování článku zde. Psala jsem původně na Blog.cz, odkud jsem přešla na Blogspot, ale ten se mi nelíbi. A tak jsem tady. Díky, Hroznětajná. :-)
A nebyla jsem tak úplně školou povinná, měla jsem dva roky před maturitou. To už jsem se vzdělávala zcela dobrovolně, že ano.
Má narážka na Scholu Pragensis zůstala asi nevysvětlená, tak to dokončím dnes, o šest let později. Chodila jsem tam za studenstvo a aktivně informovala zájemce o tom, jak se nám na té škole krásně žije. :-) V těch sedmnácti jsem měla dojem, že je naše škola komunistická instituce ovládaná čarodejnicemi, no nebylo tomu úplně až tak. :-) Pak jsem totiž šla na VOŠ, a to jsem teprve zažila něco. Jo, Strašilko z minulých let - bude hůř.

Poznámka #3. Ráda šprechtím německo-anglicko-česky. Nebo jen německo-česky. Nebo taky jen česky. Německy to samostatně zatím moc neumím, ale někdy ty Němčoury docela úspěšně paroduju.

n

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/Ehe. Nejsem si vědoma, že bych někdy kombinovala němčinu, angličtinu a češtinu naráz, ale asi jsem chtěla naznačit, že mě baví němčina. :-D
Potvrzuji i nyní, že němčina je docela fajn jazyk, a trochu mě mrzí, že neumím lépe. Na druhou stranu jsem čekala, že po maturitě zapomenu, ale k mému překvapení tu (elementární) gramatiku stále tak nějak intuitivně ovládám, vlastně i velkou část slovní zásoby. Oprášit by to chtělo, ale v německy mluvící zemi se nějak zařídím, což je hlavní. Jazyky mi vždycky šly docela samy, na rozdíl třeba od chemie, kterou se sice naučím, ale musím do toho vrazit trochu víc snahy.

Poznámka #4. Možná byste taky měli vědět, že jsem absolutně manuálně nezručnej, forever alone antitalent s dominací pravé ruky a levého oka, poruchou grafomotoriky a nulovou proporcionální představivosti. Přeloženo do čečenštiny, neumím psát, kreslit, rýsovat, a na první pohled nerozeznám b od d. Píšu to sem, protože mám tak nějak pocit, že je dobrý vědět, proč se ode mě nedočkáte nějakých DIY návodů, uměleckých kreseb, a tak podobně. Od toho jsou tu jiní - já tu budu polemizovat nad smyslem strašilčího života.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/Nevím, zda je normální vypisovat hned v prvním článku svoje poruchy učení, ale tady to máme. Forever alone teda nejsem, dominanci (nejsem si jistá, zda jsem se s tou dominací v článku pouze přepsala, nebo jestli jsem nevěděla, jak to je správně...) pravé ruky a levého oka bohužel skutečně mám, poruchu grafomotoriky taky, proporcionální vyjadřování mi zajistilo nejednu pětku z výtvarky. Písmena b a d rozeznám, s p a q je to horší. Kreslit neumím, nenačárám ani sluníčko. DIY maximálně tak na nepořádek v kuchyni. To se nezměnilo, jsem opravdu nešikovná.

Poznámka #5. Když je MS v hokeji, tak se ze mě stává ne jiný člověk, ale rovnou jiný živočišný druh. Ale hokej můžu obecně - tedy jen pasivně. Jen se podívejte na tohle. No nemilujte ten sport.
Co se týká mě, jsem stavěná spíše na fitness, zumbu a podobné tanečky, vytrvalostní běh - na nějakej volejbal mě neužije (nechcete-li ovšem, abych tím míčem vyrazila nejbližší okno). Vrcholem míčových her je pro mě badminton. V překladu, tělák je mým velmi oblíbeným předmětem.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/Je fakt, že hokej mě bavilo sledovat, ale to mě jaksi opouští. Asi proto, že už na to nemám čas... A stejně mě při sledování vždy nejvíc bavilo čekat na nějaké vtipné momenty - držkopády, eskapády... jak vidno na tom gifu (divím se, že tam po tolika letech ještě je). 
Jo, volejbal je můj nenáviděný sport stále, k tomu jsem si cestu nenašla. Ani k žádnému jinému míčovému sportu a podobně. Z tělocviku jsem měla strach, před každou hodinou mi bylo špatně. Upřímně nevidím moc smysl v současné podobě těláku, jak se vyučuje - jen málo hodin jsme něco opravdu dělali. Většinou jsme celou hodinu jen stáli frontu na různé skoky a přeskoky (když jsem se snažila přeskočit kozu, přepadla jsem v půlce skoku doleva a narazila si solidně tříslo - au), a když už jsme běhali, byl to svátek. V těláku jsem byla bezkonkurenčně nejhorší z celé třídy. Učitelka v páté třídě mi řekla, že jsem antitalent (páč mi nešlo driblovat. Bych ji nakopala do prdele, čůzu - pardon). Jako jo, i tyhle dovednosti je asi z různejch důvodů (nevim, ale někdo mi určitě poradí) potřeba pilovat, ale za mě to bylo akorát mučení. A to si myslím, že mám dneska fyzičku dobrou, docela na sobě makám a pohyb mám ráda - jen to ve mně opravdu neprobudil žádný tělocvik ve škole, spíš naopak. A holt nechodím hrát tenis ani volejbal, ale sama si jdu zaběhat nebo skáču přes švihadlo. Z toho jsem vždycky měla jedničky, aspoň z něčeho - i když jsme to za celé pololetí dělali tak jednou, na rozdíl třeba od skoku přes kozu nebo chůzi na kladině, co jsme prováděli vždy týden, dva po sobě (nikdy to nepochopím).

Poznámka #6. Nemůžu si pomoct, ale hrozně se mi líbí briardi. Fascinuje mě, jak jim ty chlupy lezou do očí. Někdy mám podezření, že se orientují podobným způsobem, jako netopýři.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/

Briardy mám hrozně ráda furt. :-) Když venku nějakého vidím (moc často to není - asi chápu proč :-D), hned se mi zlepší den. Kdybych měla barák, peníze a chovatelské zkušenosti, tak mám jednoho hned. :-) Jenže nemám ani jedno... A tak nemám ani briarda. 

Další informace mě nenapadají. Dle výše zmíněného si čtenář jistě nějaký ten obrázek udělal, a to je hlavní. Některé věci jsou zkrátka nejlepší a nejzřetelnější, pokud jsou nevyřčené. Když je pak vyřkneme, ztratí jiskru, a to nikdo z nás nechce.

Jestli jste dočetli až sem, a cestou jste psychicky neonemocněli, pak vám gratuluji. A taky děkuji.

Podle mě jsem prostě jenom nevěděla, jak to ukončit. :-D

Jo. I tak by se ten úvod dal pojmout. Je asi tak tři čtvrtě na jednu ráno, a opět se nám historie opakuje - kdybych si ten blog na pise.cz nezaložila teď, tak už asi nikdy. Což je jen důkaz toho, že nejdůležitější a nejlepší životní rozhodnutí vznikají zcela spontánně.

Tak čau. S láskou, Strašilka. Nikoli Rosie.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/

Strašilko, ani jsi netušila, jak prozíravá tvá slova jsou. Nejdůležitější a nejlepší rozhodnutí vznikají zcela spontánně. Mezi tato rozhodnutí řadím přihlášku na VOŠ (díky čemuž mám dneska profesi), opilý profil na seznamce (díky kterému mám dneska Mikyna)... Ale jako úplně první přišel tenhle blog, 18. září 2019 v 0:44 (hodně jsem tehdy ponocovala). Věřte tomu nebo ne, nebýt vás, možná jsem neměla odvahu udělat některá jiná spontánní rozhodnutí, bez kterých bych dneska nebyla tam, kde jsem. Asi si ani neuvědomujete, jak silný vliv jste na mě v určité fázi mého života měli. A že je to tak do jisté míry dodnes. Jsem vám za to neskonale vděčná. Děkuju.

S láskou

Strašilka

Cr
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/092016/c