Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: Když mě to prostě tak nebaví. Vždyť já právě ani nechápu, co na mě vidí (potažmo viděli). Hezká nejsem, tedy mohlo by to být horší, u mě je problém spíš v tom, že kdybych se někdy trochu zakorektorovala, ne moc, ale jen trochu - hned by to bylo o něčem jiným. Jenže mně se strašně nechce, navíc je to stejně jedno. Půjdu někam namalovaná, nabalim týpka, pak se odmaluju... A o týpkovi už nikdy neuslyšim, protože se přestěhuje a změní si celkovou identitu i vzhled, abych ho nemohla vystopovat. Možná přeháním, na školním výletu jsem byla odmalovaná nonstop a nikdo se nelekl, ale pravda je, že většina chlapů by mě v obličeji nijak extra hezkou neshledala. Což je fakt, nikoli má domněnka, ale vůbec mě to netrápí. Trápí mě jen to, že se na mě i přesto chytil ten kluk a nevím, jak z toho ven. Asi jako nadále. A blokovat si jeho číslo. Teď mi dvakrát volal.

Teď nad tím tak přemýšlím - vlastně jsem v životě nebyla zamilovaná, nikdy se mi žádnej nelíbil, nebo tak. Jen nevím, jestli je to vážně dobře, jak si už několik let říkám, nebo to značí, že je se mnou něco blbě. Ono je to asi tím, že se pohybuju jen v těch školních kolektivech, kde mě prostě nikdo nebere. Ono je to třeba vzhledově tak nějak ucházející, víš co, ale prostě když vidím jak se to chová... Eh Musela bych pravděpodobně zalovit v jiných vodách, ale jak říkám, neřeším to teď.

Spolužáka už se i přes tu gradaci celé té věci snažím neřešit. Něco jsem o něm napsala, ale pravda je taková, že je tam daleko víc jiných věcí, které mi na něm prostě nesedí. Ano, i já jsem vždycky byla od vrstevníků trochu odlišná (oproti ostatním dětem trošku zádumčivá, což byl důvod, proč jsem na základce byla hodně nešťastná), ale u něj je to prostě extrém extrémů. Ať už to skončí.