Když se zamiluje kůň...

  ... a nebo můj spolužák...

Jestli nemáte zájem číst moje povzdechy, tak snad ani radši nečtěte dál. Tohle je totiž jeden velký povzdech.

Říkala jsem si, že bych o těhlech věcech nerada psala. Jedna věc je, že jsem zralá na klášter a klidně to o sobě napíšu, protože je mi to, říkám zcela upřímně, tak nějak jedno. Aspoň zatím, teda. Druhá věc je, když o sobě napíšu něco takového a následně se zmíním, že tu vlastně je jeden spolužák, který by chtěl, který by fakt hrozně chtěl, jenže já nechci, a tak před ním utíkám, jako by to bylo řešení. Potom vypadám jako bezcitná mrcha, která si vlastně úplně bezdůvodně stěžuje. Ale já (doufám) bezcitná mrcha nejsem, a ani si nestěžuju, i když to tak asi vyznívá. Já jen prostě děsně nechci, nechci a nechci.

Stimulem byl dnešní rozhovor mezi mnou a jím, kdy jsem se teda dozvěděla, že by k mému křestnímu jménu daleko lépe pasovalo jeho příjmení. To už přestala být sranda. Vyděsila jsem se a po zbytek dne příliš nemluvila.

Takže jsem se rozhodla, že o tom teda napíšu.

Protože pak jsem si řekla, ty slepice jedna, s nikým o tom nemluvíš, meleš si to v hlavě jenom pro sebe, a pak jsi sama ze sebe akorát tak špatná.

Tak to máte tady.

Jako malá jsem byla velmi žádaná. Jako, vážně. Proč? Byla jsem takový klidný dítě. Hodný. Roztomilý. Šikovný. Uměla jsem brzo číst. Maminka mě hezky oblíkala a česala. Za následek to mělo asi čtyři spolužáky ze školky, kteří mi pravidelně nosili dárky.

:D

Jenomže pak to přestalo. Máma se zamilovala do představy, že bude mít další dítě (což se naštěstí nestalo), takže mi přestala kupovat hezké holčičí věci, ale začala mě oblékat do tepláků, tmavých barev, a abych nevypadala divně, ostříhala mi vlasy.

Tím to skončilo. Tehdy jsem skoro definitivně přestala být atraktivním cílem všech mých vrstevníků.

Do té doby jsem si stihla dát pusu přesně se třema kluky. První byl syn kamaráda mého otce, o dva roky starší. Druhý syn kamarádky mé matky, o půl roku mladší. Třetí soused, o půl roku starší. Dárky mi jich nosilo daleko více, ale já se koupit nenechám. Já ne!

Jak vidíte, jako malá jsem byla taky tak počestná, jako jsem teď.

No, a od základky to šlo se mnou od desíti k pěti.

Jen trochu jinak, než jak se to hned nabízí.

V osmém ročníku jsme se spojovali s vedlejší třídou. Zbylo jich tam asi jedenáct, takže nic jiného nepřipadalo v úvahu. Ze 7.A a 7.B se tedy od září stala nová, jednotná 8.A. S tím přišel nový zasedací pořádek, no a s tím novým zasedacím pořádkem jsem přišla k děsně nenápadnému ctiteli. Co víc bych si ve třinácti letech mohla přát?
No, asi nějakého normálního ctitele. Ten Děsně Nenápadnej byl ukecanej víc než moje babička. A já měla tu smůlu, že jsem seděla v lavici přímo za ním.

Děsně Nenápadný měl takovou úžasnou vlastnost. Povídal celou přestávku nonstop. O svém psovi, o matčině práci, o sestře, o tom jako ho štve jeho soused v lavici, jak doma vařili, jak si jeho táta urval prst když odpaloval petardu, jak mu jeho babička zabila andulku.

.. To všechno by byly zajímavý příběhy, kdybych každej neslyšela nejmíň desetkrát, a kdyby nemluvil nonstop celou přestávku.
Vždycky jsem tam jenom seděla v té lavici, koukala a přikyvovala, protože jsem se mu bála něco říct, nechtěla jsem, aby byl pak na mě třeba naštvaný, nebo aby ho to mrzelo. Prostě to tak šlo až do mých patnácti, kdy si na moje narozeniny vylil srdce.

V tu chvilku jsem trochu umřela. Stála jsem tam naproti němu a u toho si říkala, že bych nejradši zmizela. Neexistovala. Nebyla jsem na něco takového připravená. Vždycky jsem si říkala, že mně se nic takového nemůže stát, neměla jsem tedy v hlavě vytvořené žádné hypotetické situace, a jakkoli jsem přemýšlela, proč se zakoukal zrovna do mě, zrovna do mě - nepřišla jsem na nic. A nepřišla jsem ani na to, jak z toho správně vybruslit.
Takže jsem ze sebe vypáčila nějaké aha, že mě to mrzí, a že ho mám ráda.

Jako kamaráda.

Suďte mě. Pošlete mě do pekla, ať se smažím. Bylo mi patnáct, byla jsem hloupá a zasloužím si být lynčována.

Člověk by si mohl myslet, že pak nebylo už nic. Jenže bylo. Sice už mě nezavaloval informacemi přestávku co přestávku, ale psal mi stále a bylo zcela evidentní, že ho to prostě nepustilo. Což mi násldně potvrdil i jeho soused z lavice.
Vlastně mi píše do teď. A taky se někdy potkáme v autobuse. Ty tři zastávky většinou vypadají úplně stejně, jako každá ta přestávka od osmé do deváté třídy.

Takže tohle jsem, jak vidíte, moc dobře nezvládla.

Když jsem nastupovala na střední školu, myslela jsem si, že všechno bude dobrý. Nebudu trápit Děsně Nenápadnýho, nebudu trápit sebe, zkrátka nebudu trápit nikoho. Už mě nebavilo mít špatný pocit sama ze sebe.

Nó jo. Jenže to jsem nevěděla vůbec, ale vůbec nic.

Tomu druhému spolužákovi budeme říkat třeba Chytrolín. Jak už z jeho přezdívky vyplývá, je velmi chytrý, což by nebylo nic špatného, jenže on to velice rád dává najevo. Velice rád, velmi často, velmi specifickým způsobem.

Chytrolín šel nejdříve po mé spolužačce / kamarádce. Vzal si od ní číslo, tedy pod záminkou, že s ní chce být v kontaktu kvůli doučování z angličtiny.
Jenže se ukázalo, že doučování nebylo tím pravým důvodem.
Chytrolín spolužačce volal večer, v noci, brzy ráno. Začalo jí to být nepříjemné. A on si nedal říct. A nedal.

Když si spolužačka někoho našla, Chytrolín toho nechal.

A skočil na mě.

Víte, příčí se mi lidi, co se povyšují nad ostatní. To přesně je největší problém Chytrolína.
Musím mu nechat, že je chytrý. Angličtinu má na C2, vyjadřování jako takové vcelku na úrovni, na první pohled prostě normální člověk.
Jenže mě velmi zaráží jeho chování vůči spolužákům. Svým vrstevníkům.
Někdy mi přijde, že se chová, jako by mu nebylo osmnáct (ok, pomalu devatenáct, ježíšku na křížku), ale nevím kolik. Nedokáže se bavit. Sranda pro něj tak nějak není, většinou.

To by se mu moc nelíbilo, kdyby to četl. Já to vím. Bych dopadla. Nechci domýšlet.

Neříkám, že vždycky chápu chování svých spolužáků. Neříkám, že z nich nejsem nervózní o hodině, když dělají hluk. Neříkám, že uznávám životní filozofii některých z nich. Taky mi spousta věcí vadí, se spoustou věcí nesouhlasím a nehodlám se jich spoluúčastnit.
Ale nikdy, nikdy v životě jsem se nad nikoho nepovyšovala a nikým nepohrdala.
A stejnou vlastnost já oceňuji na ostatních lidech. A taky jí od nich tak nějak očekávám.

Jednou, a to bylo naprosto nečekané, mě Chytrolín pozval do divadla. Přes mail.
Byla jsem pak v rozpacích celý den. Jemně, leč jasně jsem ho odmítla. Přes mail.
Pořád jsem si říkala, že to třeba tak nemyslel. Že chtěl prostě jen do divadla. Že chtěl do divadla, já v tom vidím něco, co v tom není... Řekla jsem si ne, nemyslí to tak, konec.
Dokonce mě překvapila i ta jeho reakce. Jenže reakce přes mail je hrozně neurčitá. Vlastně přes internet / mobil celkově. Jeden nikdy neví.
Ve škole jsme se o tom nebavili. Tady ale začalo být jasně znát, že mu nedošlo, že to moje ne neznamenalo jen ne jako ne, nepůjdu do divadla, ale také ne jako ne, nic nebude.

Pak nějakou dobu nebylo nic. Takže jsem to vzala tak, že ho to prostě přešlo. Už za mnou ani moc nechodil o přestávkách, jeho "nenápadné" sahání na moje rameno už se taky moc nekonalo, zkrátka klid před bouří.

Protože pak mi to napsal.

Že jsem zkrátka jiná než moji spolužáci, nedělám blbosti, a tak dále a tak dále. Bylo hrozně hezký něco takovýho číst, pravda. Pravda je i to, že věcí, který mi napsal, jsem si vážila. Ke mně se nikdy nezachoval špatně.
Ale to, jak se choval k ostatním, a taky to, jak o nich smýšlel a mluvil, mě neustále nutilo přemýšlet nad tím, co by si asi myslel třeba o mých přátelích. Asi nic dobrého. Nic dobrého by o nich ani neříkal. Vlastně už se jednou nevhodně vyjádřil o mojí kamarádce, aniž by tedy věděl, jaká je.
Nebo když okřikuje spolužáky. Chodí mezi nimi jako pan profesor, bez dovolení se jim hrabe v sešitech a opravuje jim chyby.

Jednou mi vyrazil dech, když jsme šli na metro. Odchytl si mě před školou, a protože já se k němu snažím chovat úplně normálně, tak jsem s ním na to metro prostě šla a bavila se s ním.

"Měl jsem na základce docela dobrýho učitele angličtiny."
"Tak, jasně. To je na tobě vidět."
"No a na konci devítky, když jsme se loučili, ocenil moje výsledky, což jsem byl jako opravdu rád."
"Jak, ocenil?"
"No, řekl, že jsem v tý angličtině lepší než on, to jsem byl rád, že to konečně uznal."
"Aha... No, konečně?"
"Hm, tak čekám, kdy mi to taky řekne naše angličtinářka."
(autentický přepis)

Já bych fakt začala plakat.

My dva jsme vážně úplně jiný.

Naše angličtinářka je poklad a já jí zbožňuju a nikdo ze třídy na ní rozhodně nemá.

Nu, říkala jsem si, opět, že to asi přestalo. Posledního půl roku se tak nějak nedělo nic... Jen občas mi posílal různé odkazy na anglické stránky, popřál mi hezké prázdniny, Vánoce, nový rok... Nic špatného.

No, jenomže asi před týdnem mi poslal další mail. Hodně podobný... tamtomu. A já tak nějak nevím, co mám zas dělat. Opět jsem mu napsala, že to tak prostě necítím a nic z toho pravděpodobně nebude, ale vypadá to, že je to jako házet hrách na stěnu.

No a pak jsem si uvědomila, že toho půl roku nebyl zase takový klid, jak jsem si myslela. Často čekal před školou, a když viděl, že jsem kolem sebe měla spolužačky, tak odešel. Jinudy.
Už několikrát se ptal na moje číslo, ale nikdy jsem mu ho nedala. Vždycky jsem si vzpomněla, jak to dopadlo s tou spolužačkou.

Poznámka k dnešku: Pozdě, mé číslo bylo vyhledáno kdesi.

Říkám si, co na mně ten chlapec nešťastná kromě mých skvělých (polemizovala bych) povahových vlastností vlastně vidí.

Jenže nejhorší na tom je ten pocit. Připadám si jako mrcha, i když vím, že nedělám v podstatě nic špatného... Nebo dělám? Já nevím. A taky mám z toho strach. Protože já hrozně ráda utíkám od problémů, víte? A najednou nějak nemůžu utéct, jsem nesvá, mám ze sebe špatnej pocit a těším se, až odmaturuju a půjdu pryč. Jenže to potrvá ještě rok. A za rok se toho může stát sakra hodně. A na tyhle věci si připadám... Co vlastně? Mladá? To sotva. Spíš na ně nejsem zvyklá. I když se mi to stalo už dvakrát. Už bych mohla mít praxi.

Jedna kamarádka mi neustále nadává, že se musím naučit být trochu zlá. Jenže já nechci.

Tak to je pak těžký, žejo.

Jenom doufám, že až jednou bude Chytrolín se svými dětmi probírat třídní fotky, nebude mě moc pomlouvat. Už teď mám totiž takový pocit, že pod veškerou tou jeho (marnou) snahou se vlastně schovává vztek, protože jak je sakra možný, že nechci někoho tak chytrýho a rozumnýho jako je on?! Mám dojem, že mu se mnou dochází trpělivost. Čekám na den, kdy mi udělá zápis do třídní knihy. Za nedodržení školního řádu. Kde se píše, že o koho má Chytrolín zájem, ten s ním prostě musí chodit. Musí, musí, musí a musí. Prostě.

Strašně dlouho (asi týden :D) jsem přemýšlela nad tím, jestli to mám vůbec vydávat, protože tohle je fakt stěžování, a to navzdory tomu, co jsem psala na začátku, ale protože na mě to s tím jménem bylo už trochu moc, to už totiž hraničí s něčím, co by se mělo léčit, tak jsem to sem prostě hodila a minimálně budu mít pocit, že to aspoň někdo ví. Takže kdybyste se někde doslechli, že jsem byla unesena / znásilněna / zavražděna / přizabita / něco jiného, tak víte, jak se to stalo.

A stejně si za to můžu sama. Protože kdyby mi ho nebylo líto, tak jsme někde jinde, že.