Den, kdy odešla moje psí máma

08/1998 - 27/01/2015

Tak tu máme další dramatický článek. Nejdřív oplakávám morče, teď psa... Co přijde dál?

Děda s babičkou vždycky měli nějaké psy. Poprvé to byl nějaký velmi agresivní pudl, o kterém ani nic nevím. Druhý byl německý ovčák, kterého museli dát pryč, protože skákal na tátovu babičku, o kterou se tehdá starali. Třetí byl "Endík" (Andy) a čtvrtá "Endyna" (ale ofiko taky Andy).

Andynka byla taková moje psí máma.

Narodila se někdy v srpnu 1998, ale nevíme přesně kdy, protože na takových 90 % byla z množírny. Táta se tehdy ozval na inzerát, kde nabízeli štěňátka jezevčíků. Prarodiče totiž několik měsíců předtím přišli o Endíka, který venku sežral něco, v čem byl jed na krysy. Sice pak tvrdili, že už žádného psa nechtějí, ale když něco takového řeknou moji prarodiče, všichni ví, že to tak vůbec nemyslí. A tak táta jednal. To bylo v srpnu.
Někdy na začátku září se paní ozvala zpátky, s tím, že štěňátka jsou, žijou, ale budou k mání až tak v listopadu. Táta tedy souhlasil, seznámil babičku a dědu se svým dokonalým plánem, načež mu babička řekla, že když si psa zaplatí, tak klidně.

Bylo vymalováno. Skoro.

Nakonec totiž psa nevyzvedli v listopadu, ale až těsně před Vánoci, protože prý štěňata vezli z Moravy a cestou jim někde zapadlo auto. Aha. Nicméně, štěně se na první pohled jevilo zdravé (ačkoli trochu vystrašené), tudíž táta zaplatil a rychle odtamtud.

Ve finále se ukázalo, že pes nebyl očkovaný a ani odčervený, jak ta babka tvrdila. Navíc se na veterině zjistilo, že Andy byla starší, než paní tvrdila (prý narozená v září, odhad veterináře byl začátek srpna). Do toho velký strach z hluku a dlouhodobé nechutenství - veterinář usoudil, že byla brzo odstavená od matky a zároveň vystavená nějakému stresu.
Klasická praktika množíren.
Prý zázrak, že jinak byla úplně zdravá.

Rok 1999. Krvelačný jezevčík chladnokrevně cupuje Strašilku.

No a aby těch nových přírůstků nebylo málo, v březnu '99 jsem přišla já. Jaké to štěstí. Tudíž se v mých čtyřech měsících celá tehdy-rodina usnesla, že je čas seznámit mě s krásami rodinného zvířectva.
Máma se mi přiznala, že u toho procesu seznamování byla mírně hysterická (aspoň už vím, po kom to mám). No, jak vidíte, naprostým právem. Ta fotka je hotovým důkazem toho, jak jsou všichni jezevčíci agresivní.

Bylo léto 2014, když to začalo jít z kopce.
Venku pořád lilo a já na chatě byla naprosto nepoužitelná, protože mi doma v Praze umíralo morče.

Navíc mi bylo blbě, protože jsem se přiotrávila prošlým jogurtem. Dědovi se špatně dejchalo, protože byl rok po hodně těžkém infarktu, který měl následky. Babička byla zoufalá z počasí. Pes začal při chůzi přepadávat na stranu.
Asi jsem už tehdy tušila, že je zle. Sice nám na veterině dali nějaké kortikoidy, ale kortikoidy vůbec nic neřeší, a tak mi bylo jasné, že s šestnáctiletým jezevčíkem už se nikdo zabývat nebude.

Skončilo to 27. ledna 2015. Dopoledne psovi přestaly fungovat zadní nohy, cukal sebou a zcela evidentně měl bolesti. To mi táta psal do školy, že to není dobrý a ať se připravím na to, že až po škole přijedu (s dárkem, měl narozeniny), pes už tam nemusí být.
Nakonec táta Andy sebral a šel s ní na veterinu pěšky, protože děda byl z toho hrozně špatný a auto by pravděpodobně ani nenastartoval.
Ještě nikdy předtím jsem otce neviděla brečet.
Když jsem se s ním o tom bavila, říkal, že když se doktorka na veterině Andy dívala do ucha, tutově tam musela vidět něco strašnýho, soudě podle jejího výrazu. Takže to byl pravděpodobně nádor, ale teď už je asi zbytečné se v tom pitvat.
Co se táty týče, ten byl z toho zničený fakt neskutečně, ještě dneska se mu o tom špatně mluví. Je mi ho o to víc líto, že se to stalo zrovna na jeho narozeniny.

Jenže to je život. Věci se dějou.

Snad už je jí za tím Duhovým mostem líp.

Jelikož je můj otec umělec (malíř pokojů), kolikrát si nemůže pomoct a tahá si
práci (umění) i domů / na dovolenou. Tuto překrásnou uměleckou fotografii
 vyfotil jednoho kouzelného jarního večera na chatě.

Cit pro umění se u nás v rodině dědí. Tuto neméně povedenou fotografii
má na svědomí náš dědeček, který kdykoli do ruky vezme fotoaparát, 
objekty před ním samy bez vyzvání pózují, což je patrně dáno jeho
pronikavým / uhrančivým / vražedným pohledem.

Tohle z nějakého důvodu nefotil dědeček, nýbrž má babička (jelikož
v pozadí můžete spatřiti dědečkovy nohy). Taky je to vidět, ta fotka
prostě postrádá kvalitu.
Mimochodem, vidíte ty kořeny? O ty jsem si jako svišťka pravidelně
rozbíjela ústa. 

Andy ležící, spící. Tento obyčejný malý jezevčík nám ukazuje, že je třeba 
užít si sílu přítomného okamžiku dříve, než odezní. 
Jinými slovy, spěte, dokud můžete. Autorem fotografie 
bude zřejmě babička, neboť dílo postrádá umělecké prvky.

Ano, uhodli jste správě. Autorem fotografie je náš dědeček. 
Na pomoc si vzal telefon značky Motorola, což už se dnes 
hodnotí podobně jako Flexaretka. 
Andy podlehla dědovu pronikavému / uhraničivému / vražednému 
pohledu a nahodila pózu zvanou "dramatický pohled do dálky".
Nebo taky "támhle je veverka".

Odpočívej v pokoji.
Vždycky si tě budu pamatovat.