Pár drobností...
Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/
Článek Den, kdy odešla moje psí máma
Komentáře k článku: Den, kdy odešla moje psí máma
iva: Málo platný, pes JE člen domácnosti. A jezevčíci jsou prostě speciální druh. Nikdo neumí tak dokonalej pohled, jako jezevčík. Nikdo není tak fotogenickej, jako jezevčík. Zejména, když chladnokrevně cupuje Strašilku, případně vyhlíží veverku.
Přijdeme-li o přítele z dětství, je to vždycky smutný. I po dvou letech. I po dvaceti, bohužel.
Hezký vzpomínky ti nikdo nevezme, TĚCH sr drž! 
atraktivnistrasilka: Já vím. Děkuju. 
A přitom je zvláštní, že se mi jezevčíci obecně příliš nelíbí. Já jsem na velký psy. 
Ale ta naše Pinďula měla takovej specifickej kukuč. Ale to mi asi jenom tak přijde, patnáct let je patnáct let. 
Ona byla unikát po všech stránkách. Já jí fakt milovala. Strašně těžký vysvětlit...
iva: I kdepak. To je úplně snadný. Ta fotka vás dvou vysvětluje všechno 
Ještě jsem ti nevyprávěla o našem veterináři, co nesnášel jezevčíky?!
iva: To byl nasmlouvanej veterinář, co od nás přebíral odchycený psy.
Jednou jsme spolu zavedli řeč právě na jezevčíky. Pan doktor si vedl svou, že daklové jsou parchanti nevychovatelný atd., já mu oponovala, že jezevčík je osobnost a jen jiná osobnost ho zvládne. On řval, že jezevčíka nikdy!!!
Po nějaké době jsme se potkali znovu, já se ptám, co je nového, pan doktor se tak divně zatvářil a pravil, že má novýho psa. Nechtěl říct jakýho, ale ošíval se tak, že mi to došlo. JEZEVČÍKA 
Když on se prej na pana doktora, a teď cituji: "Tak strašně smutně koukal... to nešlo jinak."
atraktivnistrasilka: Tak to je dobrý, tohle. Ale ono to tak dost často je. Tak vehementně něco nechci, že mi to vleze do cesty. 
Jó, ta naše byla taky pěkná mrcha. 
A hlavně neskutečně rozmazlená. Prarodiče jí "vychovávali" s tím, že to není pes, ale další dítě. Oba synové jim holt odrostli, což speciálně babičce poněkud vlezlo na mozek. Takže to tak taky vypadalo. Psice uměla být drzá neskutečně, prarodiče pro ní nebyli žádná autorita (protože výchova nula žádná). Ale jo, přesto měla vlastnosti k nezaplacení, třeba nesnášela, když na mě někdo křičel, nedejbože aby se mi někdo pokusil dát třeba jen pohlavek. To by byl dotyčný asi bez ruky. Besinča (tu mají teď), to je jinej kalibr. Jorkšíračka, jiná povaha, zvykám si i po roce a půl.
myfantasyworld: Vždycky je to smutné, když odejde jakékoliv zvíře, které máš hodně ráda a na kterém ti záleží. 
Ta fotka s tím "pohledem do dálky!" je úžasná.
atraktivnistrasilka: Já pitomá jsem si z toho ještě dělala srandu, když ještě žila, že jo. A pak, když to fakt přišlo, tak jsem prořvala tejden. Nafackovala bych si za to. Jen co jsem se dostala z morčete, přišel pes.
No že jóó, děda je rozený fotograf prostě.
hroznetajne: úplně mi to trhá srdce to číst. Byla nádherná . Já jsem psa nikdy neměla, ale jsem si 100% jistá, že si někdy nějakého parťáka pořídím . A jezevčíci se mi strašně moc líbí (nebo prostě psi toho typu). Jsou takový sympatický .
atraktivnistrasilka: No jo, jezevčíky celkově nemusím, ale ona byla prostě "moje", takže nezájem... taky jsem pejska nikdy neměla, ale vím, že určitě jednou budu. Momentálně teda nemám nic, ale bojuji a budu bojovat za králíka, protože mám vůči nim doživotní dluh... a co si budeme povídat, jsou i hezcí. Sice mi jedna mrcha ušatá překousala kabel od intermetu, ale věřím, že výchovou se to trochu ovlivnit dá... že jo? Morče jsem to odnaučila, taky měl tendenci.
Máma zatím stále odolává, ale králík prostě bude, ať se jí to líbí nebo ne. 