Velký průzkum

Mám volno, jsem hyperaktivní a roztěkaná, prokrastinuji... blbnu. Včera jsem cestou z předsíně narazila do dveří od koupelny, které byly otevřené a já to nezaznamenala. Jako, říkala jsem si, že jdu do nějaké moc velké tmy, jako i na to, že byl večer. Ale nijak jsem se nevzrušovala... a bum. Můžu vám říct, že to byla docela rána, jak jsem zcela logicky nečekala žádnou překážku v cestě.

Což ale s podstatou článku nikterak nesouvisí.

Vzpomněla jsem si na jednu takovou věc, kterou jsem nedávno řešila se svými spolužáky a o které bych se tady, s dovolením, rozepsala. Možná se vás taky pak zeptám, co si o tom myslíte. Zase jednou, zase jednou...

Takhle ve škole, byl zrovna konec hodiny, mi zaklepal na rameno spolužák, co sedí za mnou. Tak jsem se otočila, co po mně zase chce vysvětlovat, že na to nemám čas, protože musím jít ke kopírce, kde bude, klasicky, kilometrová fronta a než já najdu peněženku, abych odněkud vyhrabala svoje poslední dvě koruny na kopii, bude to taky chvilku trvat.
Jenže spolužák nechtěl nic vysvětlovat. Místo toho mi položil otázku:

"Hej, Terko, jsi spíš na introverty nebo na extroverty?"

To byla teda otázka.
Čuměla jsem na něj jako na zjevení, abych zjistila, že on na mě, společně se svým sousedem z lavice, kouká asi tak nějak podobně.
Jen na chvilku, ale opravdu jen na chvilku, jsem se nad tím zapřemýšlela. Já totiž strašně nerada zobecňuju. Takže jsem ze sebe vylámala jakous takous odpověď, která se ale ani jednomu příliš nelíbila. Asi nějak takto to bylo:

Já: "To se nedá takhle říct. Ne, fakt ne. To není jenom o tom..."
Spolužák: "Terko, neštvi. Introvert nebo extrovert? Intelektuál z knihovny, nebo normální člověk?"
Já: "Cože? Ale-"
Spolužák: "A koukáš spíš na ksicht, nebo na ten zbytek?"
Já: "Já po chlapech nekoukám."
Spolužák: *vyděšený výraz* "Ty seš lesba?!"
(autentický přepis)

Aby nedošlo k omylu... nejsem.

Dělám, jako by to někoho zajímalo.

Ke kopírce jsem nakonec nešla, fronta tam byla dvoukilometrová. Ale alespoň jsem nepřišla o další srandu.

Oba spolužáci se na tytéž otázky ptali jiných spolužaček, ale ty je spíš trollovaly, takže se otočili zpátky ke mně a započali další výslech.

Spolužák: "A Terko, líběj se ti spíš blonďatý, nebo normální?"
Já: "Já nevim."
Spolužák: "Ale musíš to vědět."
Já: "Ale já to fakt nevim. Neumim takhle zobecňovat, to záleží na více věcech."
Spolužák: "No tak teda na čem?"
Já: *panikařím, protože nevím* "No třeba jakej je, ne? Když je to blbec, tak se mi už jenom z principu protiví."
Spolužák: "Myslel jsem vzhled, ty vole."
Já: "Jalovice, když už. A nevim. Mně jde hlavně o tu osobnost."
Spolužák: "Ale na první pohled osobnost nepoznáš!"
Já: "Ale zase na první slovo poznáš charisma.

"
Oba spolužáci: *znechuceně* "Charisma..."
(autentický přepis)

A do třetice - přišla další spolužačka, takže kluci využili i jí.

Spolužák: "Jsi na introverty nebo na extroverty?"
T.: "Cože?"
Já: "Dělaj průzkum."
Spolužák: *na mě* "Ticho!" *na spolužačku* "Řekni."
T.: "Nevim, to se takhle nedá..."
Oba spolužáci: "Jéj..."
Spolužák: "A co se ti vzhledově líbí?"
T.: "To je těžký, hlavně aby byl hodnej, ne?"
Já: "Jo."
Spolužák: "Ale tak, co musí mít?"
T.: "Asi charisma, ne?"
Oba spolužáci: *brečí, protože žádné charisma nemají*
(autentický přepis)

Tak jo. Děvčata, jak to teda máte?

A) Máte jasnou představu (nejlépe nějakýho idola) a hledáte (máte) chlapa, co by tomu víceméně odpovídal - do ničeho jinýho byste nešly?
B) Máte představu (nejlépe, opět, idola), ale hledáte či máte chlapa, co tomu může, ale i nemusí úplně odpovídat?
C) Jste jako já, takže absolutně nemáte páru, po čem jdete (jestli teda vůbec po něčem...)?

Jak jsem nikdy tyhle věci nemusela řešit, tak mě nijak zvlášť nezajímají. Takovej asociál, jako jsem já, ehe. Nikdy v životě jsem nebyla zamilovaná a ani nic, co by tomu bylo byť jen trochu podobné. Nikdy se mi nikdo nelíbil. Když někde vidím "hodnotitelnýho" chlapa (rozuměj - chlap, co je ve věku, kdy by se dal hodnotit někým, kdo je v mém věku), co má u sebe psa... koukám na psa. Takhle jednou vzniklo nedorozumění. Byla jsem někde s mámou, čekaly jsme ve frontě (venku), když tu se blízko přichomýtnul týpek, asi pětadvacet, se psem. Já říkám, že se mi líbí. Máma už se radovala - zeptala se mě, jestli ten chlap. Načež jsem odpověděla, že ne, ale ten pes má moc pěknou barvu.

No.

Funguju asi trošku jinak. Beru člověka jako komplexní "stroječek" a všechno mi musí tak nějak sedět - jakože dohromady. Ale standard jako takovej, podle kterýho bych nějak posuzovala, ten opravdu nemám.
Takže zatímco spolužačky v prváku slintaly po profesorovi z geografie, já jsem viděla jen to, jakej je to zahleděnej frajer.
A já jsem zahleděný frajery vždycky vyloženě nesnášela.
Takovýho zahleděnýho frajera (byť v případě toho profesora, jakkoli nerada to uznávám, i docela chytrýho) já nemůžu považovat za jakkoli atraktivního. Ani trochu.
Geografii už naštěstí nemáme, ale kdykoli ho v pátek vidím na dozoru, říkám si, že má naše škola i vlastního strašáka.
Ne, opravdu ho nemám ráda. Nechápu, jak po něm můžou všechny holky tak slintat. Jako, čistě teoreticky asi chápu, ale jinak... nechápu. Ne.

Vyznej se v sobě, Strašilko. Zkus to jednou.

Nevím, nakolik to ze mě dělá zvláštního člověka, jestli teda vůbec - soudě ale podle mého okolí (respektive podle kamarádek a spolužaček), tak celkem jo. Nesejde mi na tom, takhle jsem nastavená a jiný to nikdy nebude.

Nevadí. Po prádzninách se zeptám na výsledky toho jejich průzkumu. Uvidíme, co zjistili - jestli teda vůbec něco...

Jak to vy vidíte (máte)? Fakt by mě to zajímalo.

Jo mimochodem... jedna sranda na závěr.

Tato fotografie vystihuje můj život.
Vznikla na Snapchatu dne 18.9.2016 - jako Strašilka. :D Proto si to taky pamatuju.
A konečně jí můžu použít. Pekla jsem zrovna, dala jsem to kynout k topení a přikryla peřinou (děsně efektivní).
A pak jsem to řekla...