Strašilka je gerontofilní a bojí se zajíců

Článek o tom, jak neběhám za klukama, mám hrůzu z ušáků, hraju si na mastičkářku a dalších věcech, které si nezaslouží samostatné články.

Poslední dobou mám chuť psát o něčem, ale přitom o ničem. Je vážně moc věcí, které bych vám řekla, ale kdybych o nich měla psát jednotlivé články, nemělo by to smysl. Proto jsem se zaměřila na to, co se stalo minulý týden, nebo na to, co mě od minulého týdne hlodá. Tak směle do toho.

1. Gerontofilie

Dřív, než se toho někdo chytne a bude si myslet, že jsem opravdu gerontofilní... je to s váma blbý.

Víte, já asi miluju našeho češtináře. Ne, fakt. On mě fakt děsně fascinuje. Hlavně to, jak si o mně myslí, že jsem chytrá. Vždycky mě u vyvolávání přejde slovy "Slečno XY, vy tomu rozumíte, tak někdo jiný..." Což je, mezi náma, děsně lichotivý. Protože já většinou vůbec netuším, o čem ten chlap mluví. Všechno se učím s internetem. Není to o tom, že by to neuměl podat, jen si toho z hodin zrovna moc nepamatuju (heh, já neobhajuju, ne). Což je mi ale úplně jedno. Poslouchat toho chlapa, to je, povím vám, radost. Strašně se mi líbí, jak se o všem vyjadřuje se značným zaujetím, je to, já nevím... takový zvláštní. Prostě ho žeru. Stačí? Ale vlastně, kdo by ho nežral. Žere ho deník Metro, kde s ním byl rozhovor (který teda dělal syn naší profesorky na písemnou elektronickou, ale to nevadí), žere ho TV Nova (chudák pan profesor, mluvil hodinu a sestřihli to na deset vteřin), žerem ho my, žere ho profesorský sbor, žere ho Unie českých spisovatelů, ale pan profesor chudák netuší, že je všemi žrán. Snad to netuší ani jeho manželka, se kterou je pan profesor pod pantoflem, ale stejně tak on určitě netuší, že pod tím pantoflem je, takže je svět v pořádku.

Většího zmatkáře jste neviděli. V roztomilým slova smyslu. Potkáte ho na chodbě a ani nemá cenu ho zdravit, neboť on se na vás ani nepodívá, což mu ale nemůžete mít za zlé. Většinou totiž jde, v rukou nějaké papíry, celý rudý, hlava skloněná, nesrozumitelné huhlání. Ale jak říkám, za zlé mu to nikdo nemá.
Sice pana profesora musíte hlídat, jestli zapsal do třídnice, jestli opravdu probírá to, co se probírat má (neboť se kdysi v prváku často stávalo, že se profesor zakecal o něčem, co ho na výkladu zaujalo - třeba slovo robot - a celá hodina byla pryč, probráno nic), ale nikomu to nevadí. Na druhou stranu má ten chlap i vlastní stránku na wikipedii (zdá se mi to, nebo jsou pomalu všichni z Brna?), přednáší na univerzitě a má dvě vysoký školy, takže na něm asi něco bude. Ne asi, určitě - když ho člověk dobře poslouchá, třeba při takové literatuře, tak si hned uvědomí, že znalosti, které má, jsou neuvěřitelné. A znalosti jsou sexy, chlapci. Nemůžu si pomoct. Nikoli skákání přes svinovací metr "jakože přes švihadlo" (ano, takové experty u nás máme), ale znalosti! A pak je mně úplně jedno, že je profesorovi něco k šedesáti, že jo. :D Jakkoli se celý život vyvarovávám fanklubům a "fangirling" je u mě jen pojem (zásadně si nikam nevylepuju a ani nedávám ničí fotky, vždycky si představím Stalinův ksicht, kterej byl svýho času všude, takovej kult osobnosti), u našeho češtináře jsem ochotná udělat výjimku. Takovej respekt u mě má! Jen škoda, že jeho kvality neumí ocenit i zbytek třídy.

Žeru ho, no! Věk je jen číslo! Toť filozofie mojí matky, která si patnáct let po vychození učňáku začala se svým o jedenáct let starším mistrem (jde o to, že to byl její mistr, nikoli o to, že je trochu starší). Zatímco babička matku nepokrytě obviňuje z gerontofilie (což je teda v tomhle případě hodně mimo, ale každej máme měřítka jinde), já se směju a myslím na svýho jedinýho idola, který mi dá nakonec nedal dvojku na vysvědčení. Ale ani kdybych tu dvojku dostala, neměla bych ho o nic míň ráda, možná bych ho měla ráda ještě víc, protože by mi dal to, co jsem si zasloužila! Ha.

2. Králíci a zajíci

Když jsem psala článek o Chráněnce (který se smazal, ale jsem blbá a nevím, jestli jsem s tím náhodou něco neprovedla), zmínila jsem se i o jedné věci, kterou jsem provedla. Kvůli tomu nakonec umřelo strašně moc králíků a já mám z toho špatný pocit. Tak tedy:

Psal se rok nevím kolik, asi 2010 nebo 2011, na tom ani moc nesejde. S kamarádkou jsme měly takovou tradici, převážně silvestrovskou - krmení králíků. Jeden pán u nás na sídlišti choval ušáky, ale takovým způsobem, že nedostávali žádné zelené - sem tam jim tam hodil trošku sena, ale rozhodně to pro ně bylo málo. No a lidi to tu věděli, protože jsme taková pražská vesnice, takže je často chodili krmit. Čehož jsme se chytly i my s kamarádkou, takže jsme se přidaly. Sem tam jsme těm chudákům natrhaly trávu, přinesly nějaký ovoce, zeleninu, prostě něco malého.
Což se ale moc nelíbilo pánovi, který je vlastnil. Takže si pořídil psa, který byl ale značně flegmatický, takže si musel pořídit dalšího, který ze začátku sice flegmatický nebyl, ale pak si zvykl. Takže jsme nakonec chodily krmit králíky a oba psy.
No a pak pánovi ruplo v bedně. Zcela evidentně ho přestaly bavit zástupy lidí před jeho plotem, takže králíky povraždil a rozprodal. Moje sousedka si jednoho koupila - prý strakáčka - od té mám taky tuhle informaci. Kdybych občas nepřinesla nějaký ten drb, nevím nic a nemám výčitky svědomí, že částečně mojí vinou přišlo o život asi pětadvacet živejch bytostí.
Takže mám vůči králíkům doživotní dluh. Odčiním to snad jedině tak, že pro ně založím útulek a obětuju jim svůj život, protože jinak už nevím. Asi budu brzo potřebovat exorcistu.

Od doby, co jsem se tuto skutečnost dozvěděla, se mi před domem probíhají zajíci. Nebo je až teprve teď registruju? Jedná se snad o zhmotnění mého černého svědomí? Nevím! Ale vidím je tu večer co večer. Ještě se, ušáci, probíhají přímo po trávníku před mým oknem, takže můžu na plné obrátky přemýšlet o tom, že kdybych jejich již mrtvé bratry nechodila krmit, mohli tu dnes ještě být. Ach jo!

Když mi bylo třináct, naše jezevčice na chatě zakousla zajíce. A přinesla ho mně do postele. Stačí?

Další věc je náš internet, který teď chvilku záhadně nefungoval. V prosinci jsme měnili modem, tak tímto být nemohlo. Takže maminka aktivně zavolala technika s tím, že má asi neschopnou dceru, která nerozezná špatný modem od něčeho jiného. Technik se na matku shovívavě podíval a pravil, že se podívá na kabel.
Když jej ale spatřil, bylo jasno. Ukázal na černou pásku, která spojovala kabel dohromady. Vznesl otázku, od čeho že to máme, že to bude určitě ono.
Víte co, já nechci dělat z komára velblouda, ale ten kabel překousal králík. Je jedno, jak k tomu došlo, prostě to udělal králík. Králík! Králíkkrálíkkrálíkkrálík! Králíci a zajíci se proti mně spolčili a teď se mě snaží odpojit od internetu.

Ale to by ještě nebylo tak strašný. Jenže - jenže! Ve čtvrtek ráno jsem šla na zastávku, no a najednou mi přes cestu přeběhnul zajíc. Zastavil se kousek ode mě a čučel. Prostě na mě čučel. Stáli jsme tedy naproti sobě, koukali na sebe jako dva pitomci a jistě by to tak bylo do teď, kdyby mi nejel autobus a já nemusela běžet. Každopádně na tenhle zážitek asi nikdy nezapomenu, protože pohled toho zvířete říkal jediné: "Přišel jsem za své mrtvé bratry. Jednoho dne zaplatíš. Boj se, vrahu. Boj se!"

Přísahám, že od toho čtvrtka se na mě dívají zle i králíci ve zverimexech. Čekám jen na okamžik, kdy se mi poprvé zjeví Frank.

Jo. Už jsem vám říkala, co jsem za znamení v čínským horoskopu? Tak můžete hádat. Teď abych se bála i sama sebe, ne?

3. Strašilka mastičkářkou

Je o mně všeobecně známo, že co si nevyléčím sama, to není neduh. Zkrátka a dobře jsem domácí lékař, mám pro to cit, čehož hodlám využít tak, že se po hlavě vrhnu do zdravotnictví a při troše štěstí mě za pár let můžete třeba potkat za tárou, až si budete kupovat Paralen. :D

S tímhle vším se pojí i fakt, že si sama míchám mastičky. Před domem na takové "zahrádce" si pěstujeme levanduli. Zasadil jí tam mámin expřítel, budou tomu tak čtyři roky. Jenže od doby, co spolu nejsou, se o to nestará nikdo. No a minulý podzim mi ruplo v bedničce a řekla jsem si, že bych z toho mohla zkusit něco udělat. Takže jsem si koupila lékařskou vazelínu s trochu horší absorpcí, ale nešlo zatím o nic, takže nevadilo. Chtěla jsem udělat vážně jen vzorek, abych věděla, jestli mi půjde udělat mastičku.

Šlo to.

Nakonec nedošlo na víc než vzorek, protože máma většinu té sklizené levandule dala nevlastní babičce, ale bylo mi to tak nějak jedno. Letos už půjdu na jistotu a vím, že toho budu dělat víc. Pak většinu sice stejně rozdám, ale k čemu mít doma dvacet kelímků s levandulovou mastí, že. Musíte si říct včas. Objednávky mám na půl roku dopředu.

No a tyhle pohnutky mě nejvíc chytají právě teď, když je zima. Když jsou všechny bylinky zmrzlý. A to trpím. Kdo mě zná, ví, že jsem schopná jít do lesa rvát kopřivy v noci za úplňku, abych je pak mohla nasušit a nasáčkovat. Ne, vážně - opravdu tu lítám po bytě zabalená do šátku, vypadám jak nějaká Alena Ivanovna, piju vlastnoručně vyrobený kopřivový čaj a ekzém si máchám v řepíku. A víte co? Ono mi to pomohlo! He! A jsem z toho neskutečně, ale fakt že neskutečně jurodivá a nechce se mi tomu věřit a nejradši bych si v bytě udělala záhon se všema možnejma léčivkama. Ale nemůžu. Takže si musím vystačit se svým milovaným rýmovníčkem v květináči, levandulí na zahradě, která navíc patří městské části a kopřivama v lese, který pro změnu patří hlavnímu městu. Fakt paráda. #ŽivotVeMěstě

4. Mám boty

V naší rodině se dědí takový menší defekt, který člověku fakt dokáže zkomplikovat život. Zatímco u babičky byl tenhle problém dobře řešitelný a u mámy ne až tak do očí bijící, u mě je to docela strašný a pár věcí komplikující.
Prostě mám astenickou postavu. S tím se pojí věci, jako třeba že mám úzký kosti (u ženskejch je to orientačně tak, že mají astenickou postavu, pokud mají kolem zápěstí obvod menší než 15 cm - já mám 13,5), přes ramena nemám taky nic, no a hlavně mám úzkou nohu (patu, nárt, všechno). Jenže nejhorší je, že to všechno podle mě není vůbec hezký a ani praktický. Nemůžu nosit prstýnky, padají mi. Hodinky mám takové, kde si na pásku můžu dodělat ještě dirku (většinou je mi i nejmenší velikost trochu volná). Už jsem vám říkala, že oblečení (zejména trika, halenky, šaty) si musím kupovat S nebo XS (tohle s šatama bude asi taky sranda). No a s botama je to úplně nejhorší, právě kvůli té mé trošku drobnější stavbě.

Je to prostě jen ta specifická stavba skeletu, která mě trápí. Jeden pán mi na praxi po podání ruky dokonce řekl, že už na mě radši nebude sahat, protože měl pocit, jako kdyby si podal ruku s dítětem a připadal by si pak jako pedofil. Poznámka to byla trochu mimo a mírně nevhodná a úchylná, ale pro vaší představu je to naprosto ideální.

Boty, no... tam je to komplikovaný. Co se týče velikosti, tam je to úplně normální - 38,5 většinou, někdy 39 (výjimečně), někdy 38 (častěji). Já prostě nejsem výškově malá (ačkoli ani nijak echt velká, to je pravda), ani nohu nemám vyloženě malou.
Copak tenisky nebo jiná zavazovací obuv. Tam se dá většinou kamuflovat s tkaničkama, takže v podstatě není problém koupit to, co je mi na délku chodidla. Naboso v nich sice chodit nemůžu, to je pravda, ale pokud mám ponožky, je to dobrý (protože kdo v teniskách proboha chodí naboso?). Jinak je to ale bída. S letní obuví mám velký problém, baleríny mi padají všechny. Mám jen nějaké páskové boty na klínku, dvoje. Společenskou obuv bych nerozebírala, protože tam mám snad jedny nositelný boty. Není to tím, že bych neměla prostředky na jejich nakoupení, ono mi prostě vůbec nic nesedí. Všechno padá. Je to se mnou prostě strašný.

No, jenže. Ač astenický skelet, ač extrémně úzké chodidlo, sehnala jsem je (jsou o číslo menší než je moje běžná velikost, ale jsou mi, takže čert to vem). Sehnala. Lucerno, třes se. Uvidíme se v prosinci!

5. Byla jsem napadena

Už je to tak. Blogování s sebou nese jistá úskalí. Třeba to, že se lidi budou strašně moc chtít podívat do vaší mailové schránky. Třeba lidi z Ruska. To přesně jsem zjistila před pár dny. Maily od Googlu mi z nějakého důvodu chodí do jiné složky, kam pro změnu nechodím já, proto je ta zpráva krapet neaktuální. Ale věřte mi, že kdybych to věděla dřív, plaším, plaším, plaším a plaším. Jako neřeknu, kdyby se mi chtěli vloupat na soukromý účet, ale na Strašilku, vážně?!

Posílám pozdravy do Petrohradu. Jestli to mělo bejt pozvání na návštěvu, ještě si to rozmyslím. Vždycky jsem chtěla vidět Rusko!

No ale není to jediný důsledek mého blogování, který se mne hluboce dotkl.

Jak vidíte, jsem i v normální konverzaci slušná. Na rozdíl od mých kamarádek, které jsou nejvíc drsné tím, že mi nadávají. Anglicky. To vše jen proto, že jsem si zaheslovala článek. Heslo jsem samozřejmě odmítla dát, takže jsem se několik (tý)dnů musela potýkat s neustálým škemráním, zoufalým škemráním, po čemž samozřejmě následovalo mnoho výhružek a nadávek. A protože si to dotyčná čte, tak bych jen ráda napsala, že ten Krčák pořád platí a nůž si s sebou samozřejmě beru. Na houby, samozřejmě.

6. Rozházený hormony

Jestli to čte to četné mužské osazenstvo tady, tak se asi bude divit a pohoršovat, ale mně už je to jedno. Mně už je v poslední době všechno jedno! :D

Musela jsem kvůli zdravotním problémům nedávno omezit fyzickou aktivitu. Teď už by to mělo bejt dobrý, ale škody vznikly. Nejde ani tak o to, že jsem nepatrně přibrala - za měsíc je to dole - ale jednak se mi strašně zhoršila fyzička a jednak se mi opět pěkně rozházely hormony. Je to tak, fyzická aktivita má na hormony docela velký vliv, u mě to platí dvojnásobně. Takže teď to se mnou vypadá tak, že se normálně nechám objímat. Já. Objímat. Já a fyzický kontakt, to je jako léto a sníh. A najednou... přijdu k mámě a tuli. No. Prostě tuli. Taky to nechápu. I si poslední dobou vystřihuju obrázky se zvířátkama. To taky nechápu. A víte co? Nejhorší je, že se rozplývám nad miminama. V neděli jsme s mámou byly nakupovat a paní ve frontě před náma měla kočár s miminem. Tobylotakňuňu!!! Říkám: "Mami, já chci asi dítě." :D A máma na to: "To ti tu antinu radši narvu do chřtánu, abys nedostala nějakej blbej nápad!" Jenže já antinu nemůžu, takže maminka má smolíčka. Wrachachachacha. Cha.

Ježiš, co si to o mně myslíte, před maturitou?!

Ta antikoncepce od babičky prostě zrovna teď moc nefunguje. Tímto se s vámi loučím. A nebojte se, až přijdu příště, žádný dítě mít nebudu.

Bohužel. Snad.

(Všichni chlapi v okolí se mě teď bojí.)