Zkouška blbosti

V Praze jsem se narodila, žiju tu celý svůj život a v podstatě nikde jinde se nevyskytuji, nepočítám-li prázdninové či školní výlety. Každý tak mylně předpokládá, že se v hlavním městě vyznám, všude trefím a v hlavě mám jízdní řády všech autobusů, tramvají a metra. Jaké je pak překvapení mých mimopražských spolužáků, když se přiznám, že u mě nejezdí žádné tramvaje a ani metro. Protože tramvaje přeci v Praze jezdí, tak jak je možný, že tu žádnou nemám? Jako sakra!

Pravda je ovšem taková, že jsem se sice narodila v Praze, ale na takovém místě, o kterém pomalu nikdo neslyšel. V podstatě skoro v lese (což je pravda, les je hned vedle té nemocnice). Ještě větší sranda pak je, když se mě jiný rodilý Pražák zeptá, kde bydlím. Protože když ten název řeknu, ten druhý vždy přimhouří oči a dívá se na mě s krajní nedůvěrou, neb název naší čtvrti je stejný, jako název jedné celkem slavné obce za Prahou. Prostě o nás nikdy nikdo neslyšel. Jsme kopíráci strašní. Styďme se.

Takže se pak nemůže nikdo divit, že v Praze nejsem žádná pomoc. Na Pražský hrad možná trefím. Na Pražský hrad, na... na.... Petřín vidím z okna, Orloj mám kousek od ortodoncie... stačí, ne?

Já vím, já vím, já vím. Jsem ostuda neskutečná. Jenže mně fakt stačí, že se vymotám v našem lese tady. Pravda, že svojí městskou část mám zmapovanou dobře, ale to je tak všechno.

Minulý týden v pátek ale byly pololetky, kamarádka (ehm, to abyste měli představu, co je ten netvor zač a proč s ní chci jít na houby do Krčáku, snad mě po tomhle nezavraždí ona první) si potřebovala někam zajít, takže mě s sebou vzala jako doprovod a psychickou oporu. Chtěla se totiž objednat na něco, co má definitivně změnit její život. Jenže to něco se nacházelo na Praze 7. A Praha 7 je velice dalko. Tak daleko, že jsme musely jet přes celý metro cé. A céčko je neuvěřitelně, ale neuvěřitelně... nudný. A zdlouhavý. Která linka není? Co se mě týče, vrcholem je pro mě cesta z Kačerova na Hlavák, když jedu na ortodoncii. Dál to ani na jednu stranu neznám. Já tomu metru vlastně vůbec tak nějak nedám, kromě téhle trasy si to drandím v pracovních dnech ještě mezi dvěma stanicemi béčka, ale jinak nic. Jen jednou jsme s mámou musely jet na Černý Most. Přísahám, že jsem v tom metru prožila celý svý dětství.

Už v autobuse cestou na metro jsem se kamarádky ptala, kudy se tam z metra jde. Čekala jsem cokoli. Například: "Mám vytisklej plánek, neboj." Nebo: "Vím, kudy se tam jde, dívala jsem se na google mapy." Nebo taky: "Já vím, kde to je, trefíme."
Jenže odpověď zněla: "Já nevim. To najdu pak na mobilu."
Myslela jsem, že se o mě pokouší mdloby. Vzpomněla jsem si, jak jsem spolu se dvěma spolužačkami na začátku devátého ročníku hledala v Praze jedno gymnázium, kde měl být den otevřených dvěří. Mobil nás tehdy navigoval někam do křoví. A protože historie má někdy tendenci se opakovat, měla jsem strach. Opravdu velký strach.

A asi oprávněně, protože jak jsme na Holešovicích vylezly z metra, kamarádka se venku zastavila před vlezem, nejspíš aby vygooglila, kudy máme jít. A jak googlila a snažila se, aby se její telefon zorientoval, točila se pořád dokola. Což byl vážně vtipný pohled, ale v té chvíli jsem se cítila spíš zoufale, neboť není rozdíl mezi tím, jestli mě šoupnete do Holešovic, abych se zorientovala, nebo do Brna, kde jsem v životě nebyla.
Kamarádka se ale nakonec zorientovala a pomocí google map jsme se dostaly na místo určení. Celou cestu jsem plnila funkci věrné následovatelky a hodnotila hnusné počasí, hnusné baráky, hnusné reklamy na barácích, hnusné názvy ulic. Jen kamarádka byla nějak podivně zticha. A když už promluvila, vyjádřila své obavy z té věci, na kterou se jde objednat.
No, já se jí nedivím. Rypák bych si teda dobrovolně propichovat nenechala.
Když jsme došly k ulici, kde se ta věc měla nacházet, vyjádřila jsem své obavy pro změnu já, a to z důvěryhodnosti podniku. Popravdě jsem si to představovala jako nějakou díru do země, a jak se brzy ukázalo, zas tak daleko od pravdy jsem nebyla. Nacházelo se to totiž ve sklepě, kam jsem tedy původně vůbec nikoho doprovázet nechtěla, ale protože mě kamarádka div neodtáhla za vlasy, šla jsem. A připadala jsem si tam děsně nepatřičně. Asi jako když přijdete do pekla. Doslova.

Nicméně, přežila jsem tu hrůznou zkušenost. Rázem mi došlo, že nechat si propíchnout druhou dirku do ucha možná není ten nejlepší nápad.

Cestou zpátky byla kamarádka děsně nemluvná. Dokonce ani neprotestovala, když jsem řekla, že bychom si mohly zajet na Budějovickou (= vystoupit z metra o zastávku dřív), protože mi došel mejkap a potřebovala bych koupit novej. Sice cestou udělala pár vtipů, ale byly to vtipy spíš zoufalý a bylo mi jasný, že myslí na to propichování rypáku. Ve finále to byla pravda, protože cestou přes přechod, kdy nás skoro přejelo auto, si vylila srdce, že už není cesty zpět a že jim tam asi omdlí. Načež jsem hrdinsky odvětila, že to přežije, že to přežili všichni, kdo na tom byli (doufám), ale ve skrytu duše jsem věděla, že rozhodnutí nechat si propíchnout to ucho rozhodně odkládám. Na neurčito.

V metru taky mlčela, protože pořád myslela na svůj chudáček rypáček. Když jsme pak vystoupily a já zamířila do drogerie, do paměti se mi vryl její rezignovaný pohled. Taktéž jsem měla pocit, že s sebou tahám znuděného manžela, nikoli kamarádku. Když jsem vybírala mejkap a v duchu se rozčilovala nad tím, že i ten nejsvětlejší je na mě moc tmavej, nebo co, kamarádka v roli mého manžela znuděně čučela do telefonu a myslela na svůj nos. Vypadalo to asi takto:

*klečím u regálu s kosmetikou, kamarádka stojí vedle mě a čumí do telefonu, hraje tam tohle, což celé situaci dodává super atmosféru*

Já: *matlám si na hřbet ruky nejsvětlější odstín* "To by mohlo jít. To by mohlo jít."
Kamarádka: *kouká do telefonu*
Já: *natahuju ruku před sebe, abych to viděla na lepším světle* "Nebude to moc tmavý?"
Kamarádka: *od telefonu ani nevzhlédne* "Já nevim, já se v tom nevyznám."
Já: *absolutně přejdu kamarádčinu poznámku, matlám si na ruku 002, která vypadá světlejší než 001* "To je divný..."
Kamarádka: *povzdech*
Já: *natahuju před sebe ruku ještě jednou* "Já nevim."
Kamarádka: *kouká do telefonu a povzdychává*
Já: *ještě jednou na sebe matlám tester odstínu 001* "Ach jo."
Kamarádka: "Ach jo."
Já: "Fakt ti to nevadí?"
Kamarádka: *kouká do telefonu* "Né."
(autentický přepis)

Takže tak.

Cestou z drogerie mě pak napadlo, že bychom domů nemusely jet metrem (a pak samozřejmě autobusem), ale tím novým autobusem, co jsem ho dostala k svátku, že by to mohlo být super. No, bylo to super. Vylezly jsme z metra a přesně v tu chvíli nám došlo, že vlastně vůbec netušíme, kde má ten autobus zastávku. Tak jsme tam tak jako stály, rozlížely se a litovaly, že jsme se kdy rozhodly pro tuhle variantu. Respektive, že já jsem vymyslela takovou ptákovinu. Podle jízdního řádu to mělo jet za čtyři minuty, ale vzhledem k tomu, že jsme netušily, kde zastávka je (respektive - bylo tam těch zastávek moc a ani na jedné z nich nebylo číslo našeho autobusu), na všechno jsme se vykašlaly a šly se někam najíst, protože už byla skoro tma a nechtělo se nám půl hodiny čumákovat někde na zastávce. Aby bylo jasno, nápad to byl zase jen a jen můj, neboť kamarádka byla apatická od doby, co jsme vyšly z Pekla. Zavelela jsem tedy, že se půjdem přežrat a šla tam, kde jsem tušila místo, kde by se toto dalo zrealizovat. Připomínám, že jsem opravdu jen tušila, kde to je, takže jsem se opět musela spoléhat na svůj neexistující orientační smysl.

Abyste byli v obraze, ztratila jsem se na pumpě, kdysi (cestou ze Štrasburku, ehm). Ano, opravdu jsem byla schopná ztratit se na pumpě, která byla rozdělela do dvou budov a já si samozřejmě nepamatovala, kde je náš autobus.

Když už jsem si fakt myslela, že jsem nás ztratila, uviděla jsem ceduli. Což znamenalo, že jsme v suchu. Problém pak sice trochu nastal, když jsme se vracely zpátky, ale na zastávku jsme se dostaly.
A protože jsme na straně u výlezu z metra na ceduli číslo našeho autobusu neviděly, přešly jsme na druhou stranu, kde byl sice na odpočívadle náš autobus zaparkovaný, ale na žádné ceduli se jeho číslo nenacházelo - opět - takže jsme začaly trochu panikařit. Já osobně jsem se začala smiřovat s faktem, že jsem prostě jednom blbá a zmatená a v mém případě nepomůže ani takové to "blbá můžu bejt, ale musim si umět poradit", co mi do hlavy vtlouká moje matka, protože jsem prostě blbá a neschopná od přírody a neumim najít ani tu správnou zastávku. Já o sobě totiž často a ráda říkám, že bejt blondýna, tak jsem jasná.

Pak se kamarádka podívala na svůj telefon, protože ten můj je jen hnusná předražená hračka s nulovou výdrží baterky. Chvilku něco studovala na mapách, načež na mne vědoucně pohlédla a pravila: "Musíme na druhou stranu."
Chtěla jsem samozřejmě tuto skutečnost na vlastní oči vidět. Zamžourala jsem na displej, kde na mě sice vykouknul jakýsi plánek, který naznačoval, že by měl člověk přejít silnici, jenže to byla trasa z kamarádčina domu na zastávku.
"Ty nevíš, kudy se ze zastávky dostaneš domů?"
"Ale... ne, počkej!"
Načež tedy začala na displeji něco štelovat, čímž docílila akorát toho, že celá mapa několikrát za sebou zmizela. Jakkoli se to ale zdálo nemožné, nakonec se na správný konec trasy dostala. A bylo tam opravdu napsáno, že bychom silnici měly přejít. Což bylo divné, protože když jsme se dívaly naposledy, číslo našeho autobusu tam nebylo.
Nicméně jsme v tu chvíli raději věřily internetu, protože jak jsme samy pocítily už tolikrát ten den, jsme úplně nemožný a nejde se spolehnout na naše schopnosti. Takže jsme přešly, podívaly se hned na první zastávku... kde bylo nadepsáno číslo našeho autobusu.

"No to si ze mě děláš... o tom musíš napsat, jak jsme úplně blbý."
"Neboj se, to mám v plánu už docela dlouho."
"Ale ne, že budu vypadat jako kráva jenom já."
"Neboj se, my jsme krávy obě." U sebe to rozhodně nezapřu. Ani kdybych chtěla.
(autentický přepis)

Jenže tím náš příběh rozhodně nekončí. Kde jsem já, tam se stane něco extra. Vždycky.

Když náš autobus vyjel z odpočívadla, všimla jsem si něčeho zajímavého.
"Hele... ten autobus řídí ženská."
"Ježišikriste. Ježišmarja."
Popravdě už jsem se viděla někde ve škarpě. Se značnou nelibostí jsem pozorovala autobus, kterak jede z protisměru. Na konci cesty se měl otočit do správného pruhu. Jenomže jel(a), jel(a)... a tam, kde se měl(a) otočit, zajel(a) úplně někam jinam. Prostě s tím autobusem zahnula kamsi doleva, tudíž autobus kompletně zmizel z dohledu. A docela dlouho se nevracel.
Vyměnily jsme si s kamarádkou překvapené pohledy.

Já: "Kam jede?! Má se otáčet tam, takhle, vidíš? Tam!" *divně máchám rukama a ukazuju na místo, kde se otáčejí všechny autobusy, tedy až na ten náš*
Kamarádka: "To jako co má bejt? Seru na vás, jedu si nakoupit?!"

Chvilku jsme tam tak postávaly, dívaly se na sebe a nevěděly, jestli jsme až tak moc blbý, nebo je na tý tabulce něco špatně. Když už jsme myslely, že řidička fakt jela na nákup do DBK, autobus přijel.
Což nevím, jestli bylo dobře, protože jsem měla takový špatný pocit. Kamarádka samozřejmě do autobusu vběhla jako první, a co jí nenapadlo - vlezla na ty horní sedačky vzadu, sedla si k oknu... a když se autobus rozjel, předesílám, že se docela slušně rozjel, došlo jí, že to byl špatný nápad. Což dokazuje následující výrok: "Já jsem zapomněla, že to řídí ženská... to bude drncat a já se akorát tak praštim do hlavy."
Protože si, frajerka, samozřejmě sedla k oknu, kde je tak nízký "strop", že se tam člověk při drncání opravdu může do té hlavy praštit. Já jsem naštěstí seděla jakoby veprostřed, přičemž jsem tedy měla nejen nejlepší výhled na celý autobus, ale i nejlepší vyhlídky v případě, že by prudce zabrzdil(a).
Pak autobus zastavil na červenou. A když se rozjel, tak se vážně rozjel. Příští zastávka Nádraží Krč, na znamení (asi fakt znamení). Tak jsem si říkala, že ano, kdo by zrovna tam vystupoval. O tom nádraží pomalu nikdy nikdo neslyšel, je to tam takové docela na zboření. Nájezd na dálnici, v podstatě se odtamtud nedá nikam jít. Jenže úplně na poslední chvíli nějací dva spolucestující zmáčkli stopku, takže autobus prudce přibrzdil a já se musela něčeho chytnout, protože jinak by to se mnou dopadlo fakt špatně. Pak to pěkně rozjela ještě u nemocnice jako takové, přičemž tedy kamarádka trefně poznamenala, že se tímhle tempem asi někde převrhneme a umřeme tam, kde jsme se narodily (tak v jejím případě to pravda bude hned, jak se oteplí). Jak symbolické.
Po zbytek cesty jsem si nadávala za svoje skvělý nápady. Kdybychom to vzaly klasicky metrem, už jsme doma pětkrát. A naživu.

Na konci mé cesty jsem z autobusu jsem vyloženě vyběhla, a když se rozjížděl, začala jsem kamarádce mávat. Výraz měla vyloženě zoufalý. Asi zalitovala, že si nenapsala poslední vůli.

Kombinace traumatu z toho, že bude mít děravej rypák a jízdy v nebezpečném autobuse v ní zanechala následky.

Er.