Mé drahé příjmení

Nemoc - ideální k psaní článků, fakt. Už dlouho mi nebylo takhle blbě. A abych na to nemusela myslet, tak si do klávesnice namlátím pár řádků. A rovnou si vyleju srdce.

Už ve školce jsem přišla na to, že s mým příjmením bude trošku problém. Učitelky ho komolily víc než děti a všude jinde jsem byla za takovou malou kuriozitku. Což platí i dneska.

Na zkomoleniny jsem zvyklá. Víc než zvyklá. Ono ani nejde nekomolit zcela evidentně cizí, italský příjmení, kde jsou zdvojený písmena a které ani nejde podle ničeho skloňovat.
Zvykla jsem si na to, že mě napíšou špatně, co se týče těch zdvojených souhlásek tam. Že zblbnou písmeno někde jinde. Že mi do jména píšou tvrdý y... což je teda ošklivý, fakt moc moc ošklivý, ale zatla bych zuby a stále se to snažila nějak přežít, protože sakra, je to cizí jméno a holt se musí počítat s tím, že lidi budou dělat chyby.
Taky už mám nacvičený takový povídání, to když se mě ostatní ptají, jestli umím italsky. Nebo španělsky, o bože, i to se mi stalo.

Ale aby mi někdo za jméno cpal -ová, to fakt nesnesu! Na to jsem háklivá a háklivá a háklivá a jestli to ještě někdy někdo udělá, tak přísahám, že ho přetáhnu válečkem na těsto!

Možná se vám zdá, že kvůli tomu až moc vyvádim, ale váže se k tomu jedna taková malá storka.

Nedávno jsem se trošku zmínila, že mám menší problém se svojí praxí. Že ten pán, co se mnou má komunikovat, raději sdílí věci z facebookové stránky naší školy. Že moji spolužáci jsou úplně neschopní a neumí si vyplnit ani dotazníček. Že se všichni tváří, že tahle praxe je čistě moje starost.

No, tak včera nám do školy poslali smlouvy, které měli vyhotovit podle toho dotazníku, které jsme jim vyplňovali které jsem vyplnila.

Jaký šok mne čekal, když jsem do smlouvy poprvé nahlédla!

"...se zavazuje zabezpečit v termínu od bla bla bla do bla bla bla odbornou praxi studentce školy, Tereze *typickýitalskýpříjmení*ové...."

Dál jsem to nečetla. Zůstala jsem koukat na to ové. Nevěděla jsem, jestli se mám tomu smát, jestli mám brečet, jestli oboje, nebo ani jedno a raději se na všechno vykašlat a jít se starat o nosorožce do Afriky. Navíc jsem pravděpodobně hrála všema barvama - nejdřív jsem prý zbledla a pak docela dost zrudla a v kanceláři školy se báli, abych se neproměnila v pravého, nefalšovaného Itala.

K čemuž jsem moc daleko neměla.

Ale v klidu, ne? Sice mi ty smlouvy zdržovali, sice mě napsali blbě, ale ostatní to mají v pohodě.

Měla bych být šťastná za ně.

Nějak nejsem.

Stála jsem tam v té kanceláři a koukala na tu svojí smlouvu. Na chudinku svoje hrozný příjmení, který najednou bylo ještě horší, než kdy jindy.
Sekretářka už viděla, že je se mnou něco špatně, takže se mě zeptala, jestli je všechno v pořádku. A protože v pořádku nebylo nic, beze slova, jak jsem zažívala to trauma, jsem jí ukázala to "své" jméno.

Správně odtušila.

Sekretářka: "Ale vy nejste *mojepříjmení*ová."
Já: *chci brečet* "Nééé."
(autentický přepis)

Svoje jméno fakt nemám ráda, ale bráním a chráním ho, seč můžu. Ono nemůže za to, že ho nějakej frajer dotáhnul do nějakýho Česka.

Nevztekala bych se kvůli tomu, kdybych ten dotazník vyplnila špatně. Kdybych se fakt nějakým zlváštním způsobem přepsala a za jméno si napsala to ová, což bych teda nikdy v životě neudělala, ale dobře. Nevztekala bych se, kdybych se jim do každého mailu jasně nepodepisovala sakryš správnou, nepřechýlenou formou toho jména, protože, světe div se, já se obyčejně podepisuju tak, jak se opravdu jmenuju! Falzifikáty teď nechme stranou. :D

Takže jsem si postěžovala třídní. Ona je teď nemocná, ale napsala mi mail, abych jí dala vědět, jestli všechny ty smlouvy byly v pořádku.
V pořádku byly, v pořádku. Až na tu mojí, protože aby mě nepotkala nějaká jobovka, to bych prostě nebyla já. Takže jsem napsala hezký mail, že jsem poněkud zmatená, nevím, co mám se svojí smlouvou dělat (což je pravda... fakt nevím, komu bych psala), že je trošku neplatná a to je tak trošku problém.

Nakonec jsem se dozvěděla, že ty smlouvy jim tam vyhotovuje nějaká starší paní, která si s mým jménem neuměla poradit, takže si myslela, že když mě přechýlí, nemůže nic zkazit.

Se picnu. Já se opravdu picnu něčím už.

No nevadí, no. Může se člověk vůbec zlobit? Mám na to s takovým jménem právo? Mám právo cítit se duševně znásilněná? Má na to mé jméno právo?

Bonus: Rozhovor s Chytrolínem

Ch.: "To je dobře, že tě přechýlili."
Já: "Cože?" Si dělá kozy?
Ch.: "Jsme v Česku, takže by ses tak stejně měla jmenovat."
(autentický přepis)