Něco jako moje děti

 Moje matka je právě u zubaře, kde vzhledem k reportážím, které mi podává moje kamarádka a její spolutrpitelka, asi stráví zbytek svého mládí a já tu budu žít jako sirotek / Robinsonka bez tatínka / Tom Hanks na pustém ostrově. A právě proto tu budu psát takový pěkný článek - místo toho, abych se učila veřejnou správu (Bismarckův model bych dala, ale správu zaměstnanosti už po mně nechtějte) a dělala večeři za mou trpící matku bez korunky, s dírou v dásni.

U mojí matky ještě chvilku zůstaneme. Je to žena (překvapivě), která je v pracovním procesu již nějakých přes dvacet let.   Nejprve jezdila na směny do Orionky, když ještě stála, pak na ministerstvo zdravotnictví, pak do Telecomu, když ještě existoval, a pak dlouhá léta kamsi na úklid, když nemohla najít žádnou práci, která by odpovídala jejímu vzdělání. Všechny ty cesty byly zcela nebo minimálně zčásti autobusové (když mi tady žádná tramvaj ani metro nejezdí, jsme ta zapovězená část Prahy), a musím podotknout, že kromě jednoho úchyláka, který byl ještě v metru, se jí žádná jobovka nestala.

Mně je sedmnáct. Sedmnáct a půl. Autobusem jezdím od patnácti. Nejsem ještě v pracovním procesu, chodím do školy. Už jsem zažila takových srandiček s mými dětmi, že bych to nespočítala.

Tyvado, Strašilko?! Jaký tvoje děti?! Ještě nedávno jsi prohlašovala, že umřeš jako stará panna!

Nebojte, nejsem ničí matka, a doufám, že ještě nějakou tu dobu nebudu, heh. Ale vzhledem k těm všem okolnostem, které se mi týden co týden dějí, mám dojem, že se mi Vesmír snaží něco naznačit. Třeba že jsem předurčena k něčemu většímu. Třeba umřít v autobuse, nebo tak.

Bingo. To autobusy jsou moje děti. Tím pádem mám ty děti hned tři, respektive tři linky dětí. Za ta léta jsem si k nim přes všechny ty podpásovky vytvořila zvláštní vztah. A ty autobusy ke mně taky. Dokazují mi to docela hojně.

Dítě #1 je autobus číslo 197. Moje nejmilejší dítě. Každý den mě vozí do školy a minimálně jednou týdně spolu zažíváme dobrodružství. Někdy jsou ta dobrodružství hrozně peckovní, jindy stojí spíš za zmínku. Někdy ani to ne, ale já se bavím vždy. Krátký výčet:

• Vynechaly tři autobusy za sebou, nestihla jsem školu. DPP zpožděnky nevydává. Mám jezdit o půl hodiny dřív, abych to stíhala.
• Autobus přijel přesně, ale po dvou zastávkách mu začal hořet motor. Museli jsme čekat na další.
• Autobus opět přijel přesně, ale o zastávku dříve, než obvykle vystupuji, mě  vyhnal ven vzteklý důchodce. Praštil mě berlí. Sranda byla.
• Autobus na Smíchov přijel přesně, avšak po dvou zastávkách prudce zabrzdil, neboť si nějaká babka usmyslela podniknout cyklistickou vyjížďku do protějšího Penny marketu, a nějaká jiná babka v autobuse si zlomila nos. Takže jsme si vystoupili a čekali na další.

• Jela jsem dvě zastávky od kamarádky. Nastoupila jsem. Řidič nastartoval. Popojel. Píchnul pneumatiku. Zastavil. Měl pět minut zavřené dveře, nikdo nemohl vystoupit, nechal ujet moje dítě číslo dvě, kterým se dá taky jet. Domů jsem šla vzteky pěšky.
• Poslední tři zmíněné srandy se staly v jeden týden.
• Gaylord (o kterém taky jednou napíšu článek) nastoupil do autobusu, nechytnul se, autobus nečekaně nastartoval a on obličejem narazil do nějakého dědy, který začal příšerně nadávat.
• Jedeme, jedeme, prudké zastavení. Vzpomněla jsem si na zlomený nos té nebohé ženštiny. Ozve se klakson našeho autobusu. Přesněji, ozýá se asi tak deset vteřin v kuse. Irituje mě to. Přemýšlím, jestli to slyší až na policejní akademii. Od řidiče se znenadání ozve: Že ta ku*da radši nezůstala doma, pí*a jedna! (dnes)
• Na Přístavišti je jednosměrnej provoz. Řidič chce jet, ale vjede mu tam autobus v protisměru. Takovej hezkej, krátkej. Ozve se: Dop*dele, to je zase dneska den! (dnes)
• Harant se mi vyzvracel na botu.
• Nějaké paní se při brždění vysypal obsah novin. Šla ho zvednout, sklonila se, načež se řidič rozjel a paní se praštla do hlavy o to něco, o co by se měli přidržovat invalidé, ale ve skutečnosti to nedělají, protože autobuse 197 radši nejezdí. (dnes)
• Karel, náš známý úchylák, nastoupil dveřmi, kde bylo úplně prázdno, a přesunul se do točité části harmoniky autobusu, kde bylo hodně dětí. Celou dobu na ně koukal a já přemýšlela, kde jsou ty časy, kdy mě honil po sídlišti.
• Paní o holích měla dva pejsky. Ne v košíku. Na zastáce jeden vyběhl ven. Řidič zavřel dveře a popojel. Paní jen koukala a brečela. Ostatní lidi šli k řidičovi, ať ty dveře zas otevře. Otevřel. Paní na pejska koukala a nic. Pejsek po dlouhém přemlouvání a jednom pánovi, který ubožáka čapnul na kůži, dostal zpět dovnitř. Říkám paní, proč ty pejsky nemá v košíku nebo v tašce, když je na to jasný předpis (košík na papule taky neměl). Dozvděděla jsem se, že jsem nevyzrálá alkoholička co bere drogy, myslím si že jsem chytrá, ale o životě nevím nic.
• Jeden pán z přecpaného autobusu vypadl.

Dítě #2 je 189. Tento autobus má asi patnáctiminutovou trasu. Znala jsem chlapa, co je jezdil, a prý mu z toho po pracovním dnu skoro šíblo. Zde výčet srand není tak velký, protože s ním do školy a vlastně ani jinam nejezdím, ale taky bych pár věcí asi našla.

• Opilý pán se mě zeptal, jestli bych s ním nešla na procházku.
• Díval se na mě harant z kočkárku a furt se smál. Znervózňovalo mě to. S dětma neumim.
• Nějaký pán se mě zeptal, kde jsem koupla krosnu.
• Kluk se mě přišel zeptat, kde je tu nejbližší pokéstop.

Dítě #3 je dítě, které jsem dostala k svátku. Jmenuje je 117 a ještě jsem s ním nejela. Pro představu - takhle vypadá doopravdy, a takhle jsem si dělala srandu, že bude vypadat. Posuďte sami, jak moc daleko od pravdy jsem byla. A i přesto, že to jezdí teprv tejden (skoro), už máme zážitek.

• Šla jsem ráno na zastávku, kde stála 117."Autobus" zatroubil. Nadskočila jsem. Zatroubil zas. Podívám se na řidiče, a on mi zamával. A odjel. Jako, vím že mi to zrovna slušelo, ale sakra, ještě mi nebylo ani těch osmnáct. Tímhle argumentem jsem na praxi na soudě odehnala nabalující mě justiční stráž.

Bonusové dítě je takové to dítě, které si jako občas půjčíte, nebo se k vám prostě vetře. A když to udělá, tak se stane něco hrozného. Ano, vlasní zkušenost - toto bonusové dítě mé se jmenuje 215 a občas k nám omylem zabloudí. Má totiž trasu stejnou, jako moje druhé dítě, avšak zabočuje. A někdy se stane, že řidič zabočit zapomene, protože prostě obvykle řídí to moje druhé dítě. A tak jede rovně, rozpomene se, někde se otočí, a jede. Jenomže je tomu asi tak měsíc, co chudák řidič zapříčinil katastrofu.

• Sedím v kuchyni. Najednou rána. Letím k oknu a vidím to - otáčející se 215, lampa na zemi. Pouliční lampa, podotýkám. Řidič jede dál. Zastavuje ho auto, předpokládám, že řidiče obeznamuje se skutečností, že shodil lampu. Řidič stáhnul okýnko, viděla jsem to, a pak prostě ujel. Takže věděl, že shodil lampu, a přece ujel. Asi si myslel, že to nikdo neviděl.
  Omyl. Já byla připravena jít svědčit.  Někdo byl však rychlejší. Celý proces trval asi deset minut, na protější policejní stanici to šlo nahlásit asi pět lidí hned po sobě. Pět minut nato už Kobra Praha 12 vyjela směrem, kam se vydal nás pachatel. Ten už však vesele drandil cestou zpátky.
  Nebudu to protahovat. Kobra Praha 12 řidiče zachytila, když zrovna řídil mé druhé dítě. Lidi z autobusu vyběhli, až jsem si chvilku myslela, že tam má bombu nebo Note 7, ale ono ne. Řidič si pěkně popojel ke shozené lampě a vylezl ven. Mezitím už tam byla nehodovka a velké policejní auto. Když k nim přecházel silnici, skoro ho přejel jakýsi Ford. Karma je mrcha.
  Všechno jsem důkladně dokumentovala. Ukázalo se, že řidič je takový prošedivělý mouchy snězte si mě. Když jsem viděla, jak si bezradně prohlíží corpus delicti, tedy zadek autobusu důkladně odřený a šedivý od lampy, bylo mi ho až líto.
  Lampa tam pak ležela další dva týdny.
   

To asi stačí, ne? Můžu být ráda, že těch dětí nemám víc. Mimochodem, článek píšu už hodinu a čtvrt, a matka je stále u zubaře. Bude jí trhat zbytek zubu, který jí odumřel při zánětu dutin. Asi bych se měla konečně naučit tu správu zaměstnanosti, protože jak znám svý autobusy, cestou do školy se nenaučím ani ň...

PS: Tu večeři jsem stihla udělat i při psaní. Strašilka je borka.