Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: Ono nejhorší je, že nedokážu pořádně analyzovat vlastní myšlenkové pochody. Vím co chci, ale přitom to nevím. Mám vytipovanou rasu, jejíž charakteristika i vzhled odpovídají mým požadavkům, a to tak, že by to byl úplně perfektní pes, ale stojí dvacet klacků, a to teda fakt ne. To už je fakt lepší vzít si psa, byť třeba to štěně, co nikdo nechtěl, nebo se narodilo už v útulku. Minimálně teď. A pak někdy, za nějakou tu dekádu, si klidně pořídím i to svoje "ideální" plemeno, a třeba k němu nějakého osvojeného, jako kamaráda. Pojímám podezření, že to stejně nakonec dopadne tak, že si vezmu nějaký třeba odrostlejší štěndo, co mě chytne za srdce, a doopravdy nebudu řešit, jestli bude vypadat jako jezevčík, nebo poroste pomalu do labradora. Klidně bych si vzala i nějakýho pejska s jedním okem, s horším sluchem... mně by to nevadilo. Ale musel by to být opravdu mladý pes, nebo to štěně. Obávám se, že většina ostatních kritérií stejně nakonec padne.

Já taky jako dítě chvilku škemrala o psa, ale velice brzy jsem pochopila, že by tu trpěl. Je sice fakt, že mám u psů jakousi přirozenou autoritu (potvrzeno sousedem z osady, co se psy chodí na cvičák), ale tu jsem neměla vždycky, a kdo by psa vychovával? Já těžko, máma je na výchovu psa moc měkká (vždyť i tu myš i přes můj zákaz krmí bílým pečivem), a babička... je babička. Ta se bála i morčete, když jsem měla. Takže ano, psa chci už asi osmnáct let nepřetržitě, ale víc jak deset let jsem o něm doma vůbec nezačala. Myslím, že holky za chviličku porozumí, z jakého důvodu jim psa nechceš pořídit - o to víc si pak budou toho svého vážit, až ho budou jednou mít. Tohle znám z vlastní zkušenosti, a dneska jsem ráda, že jsem psa tak dlouho nemohla mít, protože mě to paradoxně naučilo tomu, že nic není a nebude zadarmo, na všechno je potřeba si vydělat a dneska už počítám i s tím, že existuje možnost, že se psem budu muset jednou jít na veterinu na uspání, kdyby to s ním bylo špatné - tohle jsem si jako dítě moc neuvědomovala, a ani bych tomu nebyla vystavená, protože by to odsrali rodiče. S prominutím. Myslím, že holky jednou budou vděčné za to, že to je tak, jak to je - stejně jako já.

PS: Právě jsem se vrátila z autoškoly. Nastartovala jsem, a přesně v momentě, kdy se auto dalo do pohybu, ozvala se z rádia jedna má velice oblíbená píseň o Sázavě...