Sháním pejska. Značka: Nespěchá

Už i na mou matku dolehla věčná samota, takže svolila k něčemu, k čemu ani sama nikdy nedoufala, že svolí.

Budeme mít psa.

Sice až odmaturuju, ale mám to slíbené.

To jsme se tak s matkou procházely po Harrachově, já vysvětlovala, proč bych nerada zdědila Bezinu, a přitom jsem tak prohodila, že až (jestli) jednou budu mít vlastního psa, budu ho od štěněte nekompromisně trénovat, protože ač psy miluju, ti nevychovaní mi prostě dokážou lézt na nervy. Respektive jejich páníčci, protože psi neuvažují, psi jednají instinktivně. A když vycítí, že jim majitel dovoluje být hlavou smečky, co udělají? Jsou hlavou smečky. Zcela instinktivně. Tím se nesnažím říct, že jsou psi blbí a jednají na základě nějakých svých více či méně primitivních pudů, ale to z nich ještě nědělá přemyslitele (oráče).

Myslím, že to na mou matku hluboce zapůsobilo, protože se mi svěřila, že je to u nás doma občas takové smutné, takže kdybych o to hodně stála, mohly bychom si nějakého toho psa pořídit. Pod jednou podmínkou - budu muset začít vydělávat, byť jen brigádně. Tuhle podmínku chápu, protože pes něco projí, potřebuje věci jako vodítko, obojek, kšíry, veterinární péči, občas nějaké ostříhání, klikr a pamlsky na výcvik... každopádně mi to odsunuje termín pořízení až někam na dobu kolem mé maturity.

Nejsem nemakačenko, co by se nechalo jen tak živit od rodičů, ale momentálně nemám moc jinou možnost. Často to zní jako výmluva, protože hodně mých spolužáků u školy pracuje, ale pak vidím, jak jsou zoufalí, že se nestihli naučit, protože se domů dostali v jedenáct večer, nebo jak mají kvůli škole napracováno málo hodin a v práci je popotahují, takže mají víkendy a prázdniny v tahu. Aspoň se těmi argumenty snažím uklidňovat. Nerada bych se zpovídala ostatním lidem, proč si nepřivydělávám - zkrátka si na to netroufám, bojím se, že bych nezvládala školu tak dobře, jako jsem u sebe zvyklá. Jsem asi na sebe moc tvrdá, ale beru to tak. Stačí.

Nicméně jsem se rozhodla, že po maturitě, potažmo samozřejmě na VŠ (jestli mě někam vezmou), to už tak hrotit nebudu a pracovat půjdu. Samozřejmě jsou v tom i jiný důvody, než pes, to je jasný. Ale teď mám aspoň nějakou motivaci, třikrát hurá.

No, takže podmínky pořízení bychom stanoveny měli. To, že po mně máma chce, abych pracovala, když budu chtít psa, vyloženě vítám, protože nebudu mít špatnej pocit, že mýho psa živí máma ze svýho platu. Aspoň to pak budu brát, že to nedělám jen pro sebe, ale snažím se zajistit nějakou životní úroveň tomu chudákovi psovi, co je závislej na ostatních. Pak má ta práce pro mě o to větší smysl.

Jenže podmínka pořízení je asi to jediné, na čem se s matkou shodneme.

Jak jsme s matkou odlišné, tak si představujeme odlišné typy psů, jak jsem stihla zjistit. Já chci psa, ne úplně mrňouse, ale vzhledem k mnoha okolnostem ani tele (i když to si chci jednou pořídit, až budu žít ve vlastním, a samozřejmě až na to budu mít celkově možnosti), co se mnou bude ochotný podnikat delší procházky, jednou ročně uběhnout benefiční běh pro útulky co pořádá naše městská část, bude snášenlivý k dětem a ostatním psům (to abych si ho mohla někdy s sebou vzít na chatu k prarodičům), nebude mu moc vadit zima, déšť a sníh (zkrátka aby měl kvalitní srst), ujde mi větší vzdálenost když bude třeba (třeba deset nebo patnáct kilometrů, protože si ho s sebou chci brát na dovolené, kam většinou jezdím do hor, kde podnikám především turistiku, když na to přijde), bude se dát dobře vycvičit, vzhledem k tomu, že jsem začátečník.

Hodně těch věcí je dáno výchovou, s tím počítám a ještě se k tomu vrátím, ale spoustu faktorů ovlivní hlavně rasa v případě křížení typ srsti, celkový vzhled, stabva těla.

Naopak matka si představuje psa, nejlépe vořecha, velikosti maximálně 30 centimetrů v kohoutku, nejlépe srandovního vzhledu, aby byl jako roztomilý, ale nesmí línat, protože kdo to má uklízet (já, třeba?), který si udělá kolečko kolem paneláku, maximálně se se mnou projde do nedalekého lesa, nebude divoký, bude se pořád mazlit, nebude to štěně, protože kdo to má vychovávat (já, třeba?), nebude štěkat, a tak. A vlastně to všechno dělá kvůli mně, protože jsem stráášně líná a určitě bych se psem nechtěla chodit na delší procházky, neuměla bych pořádně vychovat štěně, a vůbec, nepořídíme si nakonec radši psa na baterky?

Nemám nic proti voříškům a už vůbec ne proti útulkáčkům. Jenže tady nastává jeden problém: Já chci štěně, které bych si mohla vypiplat a předejít tak zlozvykům, kterých se dospělý pes zbavuje podstatně hůř, kdežto máma se bije za psa již dospělého, a nejlépe voříška výše popsané charakteristiky. Ničí mě to hlavně proto, že to budu já, na koho se pes napíše, kdo ho bude cvičit, brát ven socializovat se s ostatními psy, chodit na veterinu. Jsem ještě ochotná ustoupit a vybrat si nějaké štěně z útulku, klidně voříška, o mě tady koneckonců v tomto směru nejde, já nejsem naše babička, která chodí o holi a skočit na ní větší pes, tak jí klepne. Ano, přesně na to narážím - vím já vůbec, jak velký pes bude?  Co když z něho nakonec vyroste pes větší, než se předpokládalo - pro mě to problém není, ale musím myslet na zbytek domácnosti, těm by to po chuti nebylo. A co když to nakonec bude čoklík velikosti jorkšíra, co mi pomalu neujde kilometr? Potom by vážně bylo řešením vzít dospělého, byť třeba mladšího psa. Ale já se prostě bojím. Bojím se, protože převýchova bude na mně, bojím se, protože v okolí žádného zkušeného chovatele nemám, bojím se, že by mi pes nakonec kvůli nezvládnuté výchově přerostl přes hlavu. Co kdyby to byl pejsek, který má za sebou něco ošklivého? Babička chodí o holi. Co kdyby mu ta hůl něco připomněla? Co kdyby měl tendence se bránit, po babičce vyjel a skončilo by to špatně na obou stranách? Věřte mi, to nejsou předsudky vůči útulkovým psům, kdybych mohla, zachráním je všechny. Je to můj strach, protože bych té pošramocené psí duši nechtěla ublížit ještě víc. A zároveň se nechci dopracovat k nějakému zoufalství a zbytečně se stresovat třeba proto, že si se svým psem musím mapovat takové cestičky, abych potkala co nejmíň ostatních pejskařů, protože se nesnese. A kdyby tohle kupříkladu nastalo u psa, kterého jsem vychovávala od štěněte, mohla bych se tedy aspoň uklidňovat tím, že jsem opravdu udělala maximum, abych takové situaci předešla. Ale možná je tenhle odstavec sestavený výhradně z iracionálího strachu a blbých myšlenek. Nebyli byste první, kdo mě odsoudí za to, že si netroufnu na dospělého psa.

Zkrátka a dobře, cítím se na výchovu, ale na převýchovu ještě ne. Časem to nevylučuji. Ale teď nechci být nezodpovědná, a to nejen k tomu psovi, ale ani k okolí. A nemám pocit, že si máma tohle plně uvědomuje. Uvidíme, třeba pak narazím na pejska, co mi učaruje a štěně to nebude ani omylem - ale teď, z racionálního hlediska, mě to trochu děsí. A děsí mě i představa, že se s mámou dohadujeme, jakého psa tedy nakonec vezmeme. Tedy, mezi námi, až takhle daleko to nechci nechat dojít, stejně poslední slovo budu mít já, ale musím brát ohledy, že jo. Líbí se mi velcí psi, ale toho si teď nepořídím, protože velká část z nich je hodně náročná na výchovu, plus ty důvody s babičkou. A byt 2+1.

Vy mi teď napíšete, že času je dost, že se ještě budu moct pořádně rozhodnout a načíst si věci, ale mně to tak vůbec nepřijde. V září mi začne škola, a já co? Budu řešit maturitní ples (kam bych nejradši nešla a je to pro mě nutný zlo a vůbec, já bych takový šaškárny, vyložený žrouty peněz, zrušila), pak maturitu, kam na vysokou, přijímačky na vysokou... mrknu asi tak třikrát a je květen. Asi takhle nějak mi utekla devítka na základce a třeťák na střední. Ani nechci dělat unáhlená rozhodnutí, pes je strašná odpovědnost (aspoň pro mě) a chci se rozhodnout správně. Já jsem expert na špatná rozhodnutí, a to u psa rozhodně nechci dopustit...

Když to po sobě zpětně čtu, připadá mi to hrozný. Fakt hrozný. Přijdu si jako špatnej člověk. Jsem jako všichni ti lidi, co si berou z útulků štěňátka, zatímco o dospělé pejsky nikdo nezavadí. Připadám si fakt, fakt hrozně. Ani nevíte, kolikrát jsem to obrečela. Půjdu do pekla. A tam se budu smát sama sobě, že takhle řeším "obyčejného" psa. Už teď se směju. A brečím zároveň. Chci se zahrabat do postele a vylézt třeba za rok touhle dobou... třeba to pak neuvidím tak tragicky, když zaspím všechny ty maturitní a řidičákové věci.