Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: Není to ani tak o tom, že bych ty možnosti neviděla - v současné době se jen rozhoduji, která by byla nejlepší, ale to si asi ještě hodněkrát rozmyslím, než nakonec dojde k té realizaci. Na facebooku existuje mnoho skupin, které hledají například opuštěná štěňata po celé ČR, a potom nabídky jednotlivých útulků sdílejí a předávají dál, mezi lidi. Depozita, o kterých píše Tlapka pode mnou, jsou další možností. Myslím, že v tomto směru jsem informovaná až až, jde spíš o to, že mám šrumec v hlavě. Ale ten vy za mě samozřejmě vyřešit nemůžete, to musím já sama. Vím to.

Tomu s potkánkem věřím. Měla jsem totiž kdysi takové morče, samičku - bylo mi asi šest, když jsem jí dostala, a deset, když mi umřela. Byla z nějakého špatného zverimexu - přišla ke mně už jako dospělá, byla velice nevyrovnaná a kousala - a to podotýkám, že morčata nekoušou, protože mají v povaze neúčtočnost a jistou lhostejnost k sobě samým. Myslím, že jediné moje štěstí bylo, že mi domů nepřišla březí.
Měla jsem jí ráda, ale co si šestileté dítě bez zkušeností s chovem čehokoli má počít s vyloženě agresivním zvířátkem? A opravdu jsem nebyla takové to dítě, co necitlivě čapne zvíře, mačká ho a ze srandy tahá za ocas a uši. Naopak. Vždycky jsem ke zvířatům měla respekt, i když šlo o "hloupého" křečka. A přestože jsem k morčátku chodila pomalu po špičkách a z klece si ho nechala vždy vyndat od rodičů, protože jsem se bála, abych ho špatně nechytla, měla jsem ruce plné kousanců a škrábanců. Tak to bohužel šlo celé ty čtyři roky, co žila. Od té doby si na výběr zvířat opravdu hodně potrpím, i proto jsem myšáka brala z chovatelské stanice.