Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

atraktivnistrasilka: Ježišmarja, tak to je mi moc líto. Článek jsem četla, je vidět že je psanej od srdce... I když odejde zvíře, tak je to vždycky hrozný prostě, co si budeme povídat. Proboha, zase řvu. Měla bych s tím něco udělat. Kupříkladu, já se se svou "psí mámou" nerozloučila vůbec, naposledy jsem jí viděla týden před tím, než se to stalo, a je mi to moc líto. Nedokážu si v nejmenším představit, jaké to bylo pro babičku, která to celé proležela v nemocnici, pes byl de facto její... Nájn, už na to nemyslet.

Krajtu? To je super, fakt! Hady mám ráda, vůbec se jich nebojím, ale nedokázala bych je právě krmit těma živejma potkanama. Jednou jsem to viděla ve zverimexu, a nebylo mi z toho vůbec dobře. Pavoukama by mě teda nikdo neohromil, ale krajta, to jo, to jo.

Jedna moje kamarádka měla potkana. Silvestra jsme tehdá slavily spolu, potkana jsme pustily běhat. Co oslavy příchozího nového roku, to samozřejmě alkoholové radovánky, a my dvě patnáctileté, samotné v bytě, jsme měly každá jedno Frisco. Kamarádka to svoje vylila, takže potkan nelenil a jal se užívání si. Tvrdá realita ho ale dostihla, začal hlavou narážet do zdi. Cíleně. Vždycky se rozběhl, a bum. Nevím, jestli to byl důsledek, každopádně za měsíc šel, chudák. Tak tolik k těm potkanům.