Strašilka a pokusné morče

 Vlastně ta pokusná morčata byla dvě. Holka a kluk. Dvě morčata, dvě životní lekce.

Zní to asi trochu více dramaticky, než jaké to fakt je, žejo.

Původně jsem tady měla rozepsaný a dokonce i publikovaný článek o tom, jak moje duše brečí při představě, že jsem nucena prodat svůj milovaný telefon, abych si mohla koupit ten samý, akorát s větší pamětí, protože se mi do toho stávajícího nevejde už ani písnička, ale nakonec jsem si řekla, že bych mohla vypadat trochu divně a mohlo by to na mě celkově házet trochu blbé světlo. Takže ačkoli jsem z tého skutečnosti hrozně down a fakt se mi do toho ani trochu nechce, rozhodla jsem se psát o něčem trochu jiném, zajímavějším, což tedy Strašilku poodhalí zase trošku z jiného úhlu, ale co.

Byly Vánoce 2005. Napsala jsem si o křečka. Pod stromečkem jsem našla morče. Nevěděla jsem, co to je. Byla jsem ale statečná a dodnes tuto skutečnost ani jednomu z rodičů nepřiznala. Prostě jsem dělala, že vím, co je to morče.
Agáta byla takové docela pěkné žíhané morče. Agáta není jméno, které jsem vybrala já, nýbrž jméno, které zcela demokraticky vybrala má matka. Prostě jsem dostala morče, a máma o ní najednou začala mluvit jako o Agátě. Moment, kdy jsem přestala věřit na Ježuru. V šesti letech. Protože jak sakra máma mohla vědět, že to byla holka? Z toho už se nikdo nevykroutil.

Agáta... No, jak to zhodnotit. Asi nějak takto: Kam jí člověk posadil, tam byla. Morčata nekoušou, ale ona kousala. Moc neběhala, jednu packu za sebou pořád tahala. Prostě takový zvíře na nic, ale měla jsem jí ráda. Pamatuju si, jak s ní otec jednou stál u okna, o něčem si s ní povídal, a ona se mu místo odpovědi vyčůrala do ruky. K tátově smůle jsem u toho byla, takže následoval záchvat smíchu tak dlouhý, že ho mám dodnes. Ha, ha, ha. Slyšíte to?
Další sranda byla, když cvakala rychlovarná konvice. To Agáta vždycky v kleci vylítla tak, že se nejednou bouchla do horních špruslí klece. Jako nekecám. Několikrát jsem to viděla na vlastní oči, a párkrát dokonce i slyšela.

Jednou mi babička vyprávěla, že Agáta utekla při krmení, když jsem byla ve škole. Tak jí smetáčkem smetla na lopatku. A byl klid.

Taky byla ujetá na okurku. Okurku a nic jinýho. Okurka okurka mrkev okurka okurka směs seno seno směs okurka směs seno okurka okurka.
Pak se jí jednou udělala taková boule na boku. Ta blbka si jí ale vykousala až na kost. No bylo to pěkně nechutný a vlastně dodnes nechápu, proč jí rodiče nevzali někam na veterinu. Nechápu to vlastně ani, když přestala ze dne na den jíst. Jasný příznak přerůstání hlodáků nebo stoliček- ale byla jsem moc malá na to, abych něco dělala. Bylo mi deset a když jsem jí šla ráno dát tekutý seno, zjistila jsem, že je po ní. Záchvat breku trval asi pět minut. Pak nic. Nějaký buď odolný, nebo bezcitný dítě jsem byla.

V říjnu 2009 mi táta na tajňáka koupil morče nové - kresba podobná jako u Agáty. To jsme ale ještě nikdo netušil, co nás to bude stát peněz, nervů, a nakonec i slz.

Slz především.

Pojmenovala jsem ho Ďáblík, protože tak prostě vypadal. Původně jsem chtěla morče holku, ale když nikde neměli, podlehla jsem. Asi to bylo znamení, já nevím, každopádně se mi doma ocitl Ďáblík. A ten dělal čest svému jménu. 
U Aguše jsem na nic takového nebyla zvyklá, ale on byl opravdu výjimečný morče. Pro mě. Když jsem ho pustila po bytě, běhal za mnou jako pejsek. Nekousla mi dráty, tyto pohnutky jsem u něj potlačila v zárodku. Taky měl rád okurku, ale ještě radši měl pití. Byl to takovej můj ochlastátor - měla jsem pocit, že spíš hlodal ten kov, než že by měl žízeň, každopádně jsme mu na noc pítko museli vyndavat. Nejdřív pítko, pak chleba, a pak už jsme to vzdali a na noc putoval do kuchyně.
Říkala jsem mu Dindíne (neptejte se mě, jak jsem na to přišla - nevím), Pinďo, a když mě štval a obobkoval mi byt, tak to byl Pindín.
Když mu byly tak dva, oblíbil si babičku. Chodil za ní do pokoje, a ač se ho nejdřív docela bála, pak to brala v pohodě a povídala si s ním. Nejhorší pak bylo to morče chytat - běhali jsme za ním, křičeli (jako by nám to bylo něco platné), lákali na dobroty... Ale on byl velice chytrý. On věděl, co na něj šijeme, takže chytání probíhalo násilím, neb do klece si sám vlézt neuměl. A i kdyby uměl, neudělal by to - jeho milované místo byl náš špajz. A protože jablka jsme vždycky měli v úplně dolní poličce, Ďáblík si vždy vyčíhal tu správnou chvíli, kdy byl špajz otevřený, a vlezl si tam pro dobrotu. Jednou jsme ho tam zavřeli, a pak ho hledali všude po bytě. Až když jsme uslyšeli žalostné kvičení klaustrofobního morčete, došlo nám to.

Kvíkání, to byla další věc. Každé morče vydává takové specifické zvuky, no to naše toto praktikovalo pouze první až druhý rok své existence. Vždycky, když loudil něco na zub, pověsil se za vrátka od klece a lomcoval s nimi. Zvuk to byl opravdu hrozný, zejména pak ve tři hodiny ráno. Ještě horší to bylo, když jsem kamarádce hlídala králičici - to prasácké nadržené morče mi celou noc lomcovalo s vrátky, nikdo jsme nemohli spát, a když se ten můj blbec s králičicí ráno setkal, tak na ní naskočil. No ten šupem letěl do klece.

Měl alergii na prašnou podestýlku. Co to je? Nemohl žít na levných hoblinách, ale drahé kočičí nebo králičí vatě. Vážně super to bylo, naše domácnost tím rapidně zchudla.

Někdy jsem ho taky brala ven. Posadil se na trávu a jedl. To se mu líbilo - a ani mi nikdy neutíkal. Říkám, že byl chytrý. A možná se i trochu bál. Přece jen, tak často jsem ho ven nebrala, protože bylo buď deštivo, a mokrou trávu oni nesmí, nebo byla zima. Nebo byli venku psi, a to jsem riskovat nechtěla. I na dovolené jsem ho měla - taky se mu to líbilo, akorát jsem nenávistně šilhala po synovi matčina přítele, když chudáka morčáka hrubě vyndaval z klece bez mého svolení a ještě hruběji ho držel. To byla jedna z mála traumatických zkušeností toho zvířete.

Pak uplynulo pár let, a začalo to být blbý. Nejdřív to vypadalo jako nachlazení, takže dostal lehká antibiotika a doma jsme mu dávali celaskon. Jenže pak se pískavé dýchání vrátilo, a pak zas - a pak ho máma otrávila bramborou, když jsem byla na chatě, což se mu stalo osudným. Prosímvás, nikdy svým zvířatům nedávejte syrové brambory. Je to nebezpečné.
Moje zpětná teorie je ta, že měl zánět v kosti. Což by vysvětlovalo, proč se mu ke konci špatně jedlo a dostal hnisavý zánět do oka, který nešel vyléčit. Zaboha nešel.
Prodlužovat to nebudu. Jednou ráno jsem si šla do kuchyně vypít čaj, a když jsem se tak podívala na to ležící morče v kleci, řekla jsem si, že jestli se to do odpoledne nezlepší, ukončím mu to trápení. Jíst nemohl, ubýval na váze, a ten zánět... Muselo ho to i bolet.
A tak jsem pila čaj, a koukala se na něj. A když jsem se na něj podívala naposled - už nebyl.

Je hrozný o tom takhle psát, protože dodneška brečím, když si na to vzpomenu. Někdo si možná řekne, že to bylo jen hloupé morče, a že zvířata prostě odcházejí brzy - ale pro mě to z jistých důvodů bylo trochu jiné. Vždycky jsem měla velké problémy začlenit se do kolektivu, zejména na základce. Řekněme, že po jistou dobu bylo mým nejlepším kamarádem právě tohle "hloupé morče".

Jako je to šílený.  Připadám si úplně blbě, že tu píšu takové memoáry protože mi umřelo morče. Před dvěma lety. Když nad tím tak přemýšlím, nebyla jsem ani jediná z rodiny, kdo si něco takového prožil - táta to měl ještě těžší. Za dva měsíce, na svoje vlastní narozeniny, musel na veterinu s umírajícím psem. Patnáctiletý jezevčík, moje "psí máma", měla nádor, který jí prorůstal až do ucha. Děda seděl v autě, strejda v čekárně, a na tátu zbyla samotná přítomnost u uspávání. Je to hrozný, vyprávěl mi, že brečel jak želva. A já se mu vlastně vůbec nedivim. Svoje morče jsem obrečela docela dost - to plačtivé období mi trvalo asi měsíc, ale brečím doteď, když si pořádně vzpomenu. Myslím, že budu brečet do sedmdesáti. 

Na závěr pár fotek druhého morčete. Agátu bohužel nafocenou nemám, protože jsem v té době měla tlačítkový telefon, a místo fotek to dělalo spíše olejomalby.

Tohle je Ďáblíkova super momentka, zrovna přežvykoval seno, a ten jazyk se mu tam při focení prostě nějak dostal. Taková moje fotogenická hvězda to byla.

A tohle je morče po operaci bulky, která se mu udělala na boku. Chudáka ho pěkně vyholili :D Vypadal jako morčecí král punku. Tuhle fotku jsem pořídila cestou z veteriny, kdy mu vyndavali stehy. A protože veterinu máme tři minuty cesty od domu, mohli jsme si dovolit zastavovat se. A zastavovaly se u nás i děti, a když ho, chudáka oholenýho, viděly, tak úprkem letěly pryč, protože se ho lekaly. Nicméně, srst mu dorostla během tří týdnů. Novikova si z rány okousal, takže to měl věčně krvavé - dopadlo to tak, že jsme onu pověstnou zelenou dezinfekci museli koupit. A že se nám hodí dodnes.

Už jsem zmínila, jak to bylo neskutečně fotogenický morče? Jako, vážně. Fotogenický a krásný. Nemůžu se na tu fotku vynadívat, i když je nakřivo. Taky máte jedinečnou možnost vidět ty okousané příčky. Fotka byla pořízena těsně před krmením, proto jsou jesličky na seno prázdné. Kdyby byl Pinďa nažraný k prasknutí, nikdy by se za mnou takhle nepřišel podívat.

A nakonec jedna nekvalitní fotka. Hrozně rád spal u mě v posteli. Jako, já vím, že je to hrozně nehygienický a tak, ale právě proto jsem pod něj vždy dávala "jeho" ručník. To hlavně proto, kdyby se mi chtěl počůrat, náhodou. Nebo kdyby hodil bobek. Nebo kdyby se mu náhodou zachtělo značkovat. Což morčecí samečci zvlášť rádi dělají... Můj koberec by mohl vyprávět.
Někdy jsem ho do té peřiny zabalila celého, tedy až na čumák. A někdy jsme tak spali vedle sebe. Sice jsem pak měla všechno od chlupů, ale co. 

Momentálně žádné zvíře nemám. Jednak nevím, kde mám hlavu, takže by bylo chudák, a druhak se mi do toho dva roky před vysokou nechce jít. Kdo ví, co pak bude.

Máte taky chlupatý kamarády, nebo si vystačíte jen tak, neúplní?