Jsem talent na špatná rozhodnutí. Přátelství je věda, a já mám do vědce daleko. Co oči nevidí, srdce stejně bolí. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Zdroj: http://atraktivnistrasilka.pise.cz/

iva: Nepotřebuji zvířátko, mám desetiletá dvojčata

Jako malá jsem měla křečka, když po třech letech umřel, ořvala jsem ho silou svého devítiletého prvního setkání se smrtí.
Pak jsem si časem, nevím proč, nevím jak, pořídila potkana. Všechno bylo v pohodě, dokud mi jednou neovinul ocas kolem ruky. To bylo tak hnusný, že jsem milého potkana začala totálně ignorovat. Prostě jsem ho vymazala. Což bylo dost nedospělý a vůči potkanovi asi i surový. Starala se o něj máma a když umřel, bylo mi to nějak úplně putna.
Když jsem byla na učňáku, měli jsme pejsku, Nádhernou drsnosrstou jezevčindu. V září jsme jí dostali, den před mými závěrečkami jí naši vezli na veterinu utratit. Od té doby mi žádnej domácí mazlíček nesměl přes práh.
Až když byly holčičkám asi tři roky, pořídili jsme jim rybičky. Prděly na ně, chtěly pejska. To jsme odmítli a pořídili jim na trénink osmáka degu. Za vysvědčení v první třídě. Pak dostaly dalšího, páč prej to jsou skupinový tvoři. No, kdybych osminy nekrmila já, už dávno by chcíply hlady.Taky jim kydám stání a zajistila jsem jim pořádnou klec, aby netrpěly. Holčičky pořád chtějí psa. Ale vzhledem k tomu, že odmítám absolvovat schody do čtvrtého patra častěji, než je opravdu nezbytně nutné, na psa musí ještě pár let zapomenout Jsem prostě zlá a nepřející