Komentáře k článku: Strašilka a pokusné morče
zlomenymec: Ááá, to je smutný článek *plac* Nám loni 17.11. umřel pes, to bylo něco, viz http://zlomenymec.pise.cz/524-kdyz-zemre-clen-rodiny.html
Jinak mám doma hada (krajtu královskou), která musí žrát živý potkany. Jenže občas je prostě nechce. Takže když je nechce, tak je většinou někomu dáme... nebo si je necháme doma. Prostě když ten potkan přežije týdenní dávání do terárka, tak prostě vyhrál a už je náš :D A nemá se pak špatně. Takhle jsme měli tři, a když pak umřeli, regulérně jsem to obrečel. A TO BYLI "BLBÍ" POTKANI! DE FACTO ŠKŮDCI! :D
Ale za ty dva roky to prostě člověku přiroste k srdci, no, zvlášť když nekoušou a jsou hodný a běhají za tebou jak pejsci :D
atraktivnistrasilka: Ježišmarja, tak to je mi moc líto. Článek jsem četla, je vidět že je psanej od srdce... *mala* I když odejde zvíře, tak je to vždycky hrozný prostě, co si budeme povídat. Proboha, zase řvu. Měla bych s tím něco udělat. *nevi* Kupříkladu, já se se svou "psí mámou" nerozloučila vůbec, naposledy jsem jí viděla týden před tím, než se to stalo, a je mi to moc líto. Nedokážu si v nejmenším představit, jaké to bylo pro babičku, která to celé proležela v nemocnici, pes byl de facto její... Nájn, už na to nemyslet.
Krajtu? To je super, fakt! Hady mám ráda, vůbec se jich nebojím, ale nedokázala bych je právě krmit těma živejma potkanama. Jednou jsem to viděla ve zverimexu, a nebylo mi z toho vůbec dobře. Pavoukama by mě teda nikdo neohromil, ale krajta, to jo, to jo. *palec*
Jedna moje kamarádka měla potkana. Silvestra jsme tehdá slavily spolu, potkana jsme pustily běhat. Co oslavy příchozího nového roku, to samozřejmě alkoholové radovánky, a my dvě patnáctileté, samotné v bytě, jsme měly každá jedno Frisco. Kamarádka to svoje vylila, takže potkan nelenil a jal se užívání si. Tvrdá realita ho ale dostihla, začal hlavou narážet do zdi. Cíleně. Vždycky se rozběhl, a bum. Nevím, jestli to byl důsledek, každopádně za měsíc šel, chudák. Tak tolik k těm potkanům. *smich*
zlomenymec: Btw morče zavřené ve špajzu na jabkách mě dostalo :D http://www.memes.com/img/86089 :D
atraktivnistrasilka: Ano, přesně to si tehdy myslel, dala bych za to ruku do ohně! *smich*
iva: Nepotřebuji zvířátko, mám desetiletá dvojčata :-D
Jako malá jsem měla křečka, když po třech letech umřel, ořvala jsem ho silou svého devítiletého prvního setkání se smrtí.
Pak jsem si časem, nevím proč, nevím jak, pořídila potkana. Všechno bylo v pohodě, dokud mi jednou neovinul ocas kolem ruky. To bylo tak hnusný, že jsem milého potkana začala totálně ignorovat. Prostě jsem ho vymazala. Což bylo dost nedospělý a vůči potkanovi asi i surový. Starala se o něj máma a když umřel, bylo mi to nějak úplně putna.
Když jsem byla na učňáku, měli jsme pejsku, Nádhernou drsnosrstou jezevčindu. V září jsme jí dostali, den před mými závěrečkami jí naši vezli na veterinu utratit. Od té doby mi žádnej domácí mazlíček nesměl přes práh.
Až když byly holčičkám asi tři roky, pořídili jsme jim rybičky. Prděly na ně, chtěly pejska. To jsme odmítli a pořídili jim na trénink osmáka degu. Za vysvědčení v první třídě. Pak dostaly dalšího, páč prej to jsou skupinový tvoři. No, kdybych osminy nekrmila já, už dávno by chcíply hlady.Taky jim kydám stání a zajistila jsem jim pořádnou klec, aby netrpěly. Holčičky pořád chtějí psa. Ale vzhledem k tomu, že odmítám absolvovat schody do čtvrtého patra častěji, než je opravdu nezbytně nutné, na psa musí ještě pár let zapomenout :-D Jsem prostě zlá a nepřející :-D
atraktivnistrasilka: Tak tomu věřím. Jedno dítě je za deset chlupatejch. Takže jich máš doma vlastně dvacet - minimálně. Chlap je za dalších deset. *smich*
Pejska chce asi každý dítě, taky jsem chtěla, ale nikdy jsem to neřekla nahlas, protože jsem předem znala odpověď, a navíc jsem si byla tak nějak vědoma toho, že to tu ani není možný. Takže jsem si vystačila s těma morčatama, tak nějak. Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsme měli Andulku, Pepíček byl super, uměl říct "Pepíčku", "ty kluku" a "pusinku" *srdce* Tyhle úchylačiny ho ale učila máma. A já si v těch svých čtyřech letech tak nějak spletla slovo "křeče" a "křečové žíly", takže jsem aktivně tvrdila, že Pepík umřel na křečáky *haha*
Však ony holky časem přijdou na to, jak se věci mají, co by takový pes obnášel, a podobně. Znala jsem shodou okolností také dvojčata, která tedy neměla zvířátko žádné až do patnácti let. Pak dostaly želvu. Staraly se o ní, všechno bylo fajn, a najednou bum - měla nějaké parazity a bylo po ní. Měsíc nato zdědily hodně králíků po babičce a dědovi, takže je všechny chovali doma na balkoně, dokud nějak nevyřešili pozůstalost... Zvířátka, no. Ona někdy přichází naprosto nečekaně.
barjoha: No to nestraš! *cert*
Říkala jsem:"Teď máme Osmačky, tak nemůžeme pořizovat pejska. To by bylo Osmačkám líto. Až nebudou Osmačky, tak se uvidí..."
Načež Mladší zamyšleně, se zvláštním svitem v oku odvětila:" Takže až Osmačky umřou, bude pes?!"
Hbitě jsem raději upřesňovala, že Osmačky musejí sejít ze světa PŘIROZENOU smrtí! :-D
atraktivnistrasilka: Což mi připomíná, jak jsem na chatě hlídala pětiletého bratrance, a on začal plyšákem mlátit našeho již zesnulého psa. Tak mu vyděšeně říkám, co to proboha dělá... A on že prý když Andynka umře, tak si můžem pořídit pejska novýho, se kterým nemusíme pořád chodit za panem doktorem. *sok* Chápu že byl malej a tak, ale absolutně jsem nevěděla jak reagovat, taky jsem byla v relativně blbým věku (15), nikdo dospělý poblíž... No dneska bych si nějak poradila, ale tehdá... Tahle příhoda mě dokonce na čas přesvědčila, že jako nikdy nebudu mít děti *haha* To mě ale naštěstí už přešlo.
atraktivnistrasilka: Jestli mně už ten víkend nekeze na mozek... Nikoli již zesnulého psa, ale "dnes již" zesnulého psa. *bzum*
iva: Z kontextu se dalo tak nějak vytušit, že mladej drží pravidlo - do mrtvolek se nekope ;-)
Děti mají někdy fakt brutální logiku. Jaks mu, probůh, vysvětlila, že se kamarádů nezbavujeme jen proto, že jsou staří a nemocní?
atraktivnistrasilka: Popravdě, nijak. Řekla jsem mu, že psici přece máme rádi a pan doktor se jí snaží pomoct, abychom jí mohli mít co nejdéle, ale hned jsem pak šla "žalovat" tetě, že bych byla ráda, kdyby mu to nějak vysvětlila... Bylo vidět, že pojem "smrt" znal a teoreticky věděl co znamená, jen se s ní v té době ještě nesetkal, takže pořádně nechápal. Myslím, že mu ne úplně docvakávalo, že když zvířátko umře, tak už ho nikdy neuvidí. Ale pak za rok jim umřel jejich pejsek, co vím, tak to obrečel, a od té doby už nic takového neřekl. Ale tehdy ve mně úplně hrklo.
iva: Tos to vyřešila úplně nejlíp *palec*
Některé zkušenosti jsou holt nesdělitelné a musí se odžít *slunce*
myfantasyworld: Moc pěkný morče. :) Také jsme měli morčata, když jse byli malí, mívali jsme i křečky, pak kočku a psa, želvu, takže nám se těch zvířat prostřídalo dost. :) Taky mi vždy je smutno, když si vzpomenu na kočku, kterou jsem dostala a měli jsme jí let.
Do bytu zvířata nechci, hlavně by to byli chudáci, s přítelem jsme oba celý den v práci, já občas na víkendy odjíždím pryč, někdy jedeme i oba a další věc je, že se musí řešit, komu dát zvíře na hlídání, když chceš jet na dovolenou.
Máme jen rybičky a i to je dost. :D
atraktivnistrasilka: Děkuji :)
Já mám ohledně toho bytu svědomí čistý, v podstatě nemám problém vzít si tam třeba morče, ovšem horší je to s tím mým vysněným briardem.
Když jsem byla malá, oznámila jsem matce, že jestli mi k Vánocům s otcem koupí rybičky, tak mě můžou rovnou poslat do děcáku. Neposlali a ty rybičky jsem taky nedostala, ač záminka byla lákavá *smich* Bylo mi asi sedm.
atraktivnistrasilka: Jojo, Mečounku, kombinace školy, pochybných školních výletů a času předvánočního udělala svoje. *smich* Poslední dobou ani nevím, kde je nalevo a kde napravo (což ostatně nevím nikdy, ale teď je to ještě horší).