Jak jste si mohli všimnout, kompletně jsem to tu překopala. Hned na okraj - nenechte se zmást, touhle zprávičkou se opravdu nechlubím, spíš naopak. To si přečtete níž.

Podle ptáka poznáš Strašilčin blog. Paradoxem je, že hlavním důvodem pro změnu byl ten ohavný pták v titulku, kterého jsem tu měla. No, a přesně to je proč mám tady teď dalšího ptáka. Ach jo.

Nejsou to poslední úpravy, které tenhle blog potkaly. Už nějakou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak bych to tu udělala jinak, takže jsem si vytvořila nějaký takový jakože titulek, který tu chci nějakou dobu mít. Asi ne napořád, ale jako zkouška to poslouží dobře. Můj citát samozřejmě zůstal (a vždycky zůstane) zachován.

Do Vánoc už do toho asi sahat nebudu, takže je mou občanskou povinností informovat vás o několika skutečnostech:

1. Komentáře vypadají vskutku hrozivě. Modré rámečky kolem ikonek, a vůbec je tam nějako moc té modré. Ne, nenechám to tak, ale momentálně (nejen vzhledem k tomu, v kolik hodin tady ještě straším) už nemám náladu se v tom hrabat. Nemáte nejmenší tušení, kolik nervů a googlování mě stála už jen tahle změna. Natož hledat nějaké problémy, proč mám modré rámečky kolem ikonek. To si nechám po štědrovečerní večeři. Vzhledem k tomu, že v rámci čekání na řízek mě matka už asi tak dva týdny drží výhradně na bramborách na dva způsoby stále dokolečka, nemám moc energie na nějakou intenzivní investigativní činnost. Fakt se za to omlouvám, oku to nelahodí.

2. To samé se stane po rozkliku mého profilu.

3. A taky u zamčeného článku.

Zkrátka co není odkaz, to je modrý. Dokonce i nadpis tohohle je modrej! Vlastně tuhle zprávu píšu jen kvůli těm modrým nechtěným prvkům. :-D Abyste se nelekli. Usilovně pracuju na nápravě! No dobře, ne tak usilovně, ale víte co. Myslím na to. Myslím na to víc než na zítřejší písemky.

Díky za pozornost, můžete se věnovat svým činnostem. Jestli jste si chtěli přečíst něco nového hezkého, tak vás asi zklamu. :-D Vraťte se k přechozímu článku, tam máte mě, což můžete brát třeba jako dárek k Vánocům.

Edit: Proboha lidi. Přiznejte se. Kdo sem kliknul kvůli tomu, že náhled na titulní straně Píše.cz končil slovy "podle ptáka"? Protože 22 jedinečných návštěv za den jsem ještě nikdy neměla.

 Přesídlila jsem z jednoho blogu na druhý.

Mé jméno je xy.blog.cz a xy.blogspot.com.

Ne. Doopravdy jsem Strašilka a blogspot už se mi těžce nelíbil. Ale blogování se mi líbí pořád. A tak jsem tady.

Kromě blogování se mi ještě líbí úvodní článek, který jsem napsala původně pro svůj blog na blogspotu, a tak ho hodím i sem. Je všeříkající.

Když to neudělám teď, tak už asi nikdy. Je mi to úplně jasný.

Byla jsem takhle ve sprše, a najednou, jako kdyby mě něco osvítilo. Ten nápad, že si musím založit zcela nový blog, se mi najednou nezdál tolik zcestný.

Možná za to může ten včerejší exitus, který u mě nastal po hokejovém přáteláku s Kanadou. Možná za tím stojí ta studená voda, kterou jsem si oplachovala vlasy zrovna ve chvíli, kdy mě zářná myšlenka nového blogu napadla. Nebo šok z toho, že existuje slovo, jako epizeuxis. Slovo, které mi i prohlížeč podtrhuje. Tak nevím, těžko říct.

Jedno však vím úplně jistě. Chci tu začít s čistým štítem.
Můj první a zároveň až doposud poslední osobní blog jsem si vedla od roku 2013 na blog.cz. Taková klasika, že? Kdo zamlada neměl blog na blog.cz, jako by nebyl.
Když jsem však v roce 2014 nastoupila na střední školu, moje myšlení se změnilo. Ne rapidně, ale změnilo - najednou jsem na spoustu věcí nahlížela jinak, a když jsem si zpětně procházela své články, s mnohými názory, které jsem publikovala, jsem nesouhlasila. Je to normální proces a děje se to asi každému blogerovi, ale tím, že jsem se najednou ocitala ve zcela odlišné společnosti, mezi jinými lidmi a měla jsem daleko jiný režim, jsem začínala mít pocit, že ty články napsal někdo jiný. A to se mi moc nelíbilo. Začala jsem tehdy koketovat s myšlenkou, že svůj blog přesunu. Byl totiž plný článků o mých základkových kamarádech, moje postoje a vztahy k nim bohužel přestaly platit a existovat, a já z toho často byla v rozpacích.
Když jsem před několika málo měsíci napsala jeden "rozlučkový článek", který jsem věnovala svým kamarádům ze základní školy, měl velké ovace. Nevím, kde se tam všichni ti čtenáři najednou vzali - ale těch pár řádků, které jsem psala od srdce, mělo neskutečný úspěch. A pro mě to bylo znamení, že bych měla začít od znova.

Měla bych se tu tedy asi trochu charakterizovat, že?

Poznámka #1. Vážně se mě neptejte, proč má tenhle blog v adrese "atraktivní strašilka". Protože atraktivní nejsem, a strašilka, no... :) Jak se to vezme. Z biologického hlediska však ne. Byl to momentální pochod mysli, kdy se mi v hlavě smažily veškeré mozkové buňky, aby přišly na to, jak že se tenhle blog má vlastně jmenovat. Možná je to proto, že jsem včera své milované mamince pohrozila, že jestli v brzké době nedostanu nějaké zvířátko, budu tu na zácloně chovat strašilku...

Poznámka #2. V této chvíli (4.5.2016, 20:25) jsem stále ještě školou povinná. Momentálně navštěvuji druhý ročník jedné pražské střední školy. Nechoďte tam, ani až mě potkáte na Schole Pragensis a já vás budu přesvědčovat, že je to fakt super škola. Zachráníte si život.

Poznámka #3. Ráda šprechtím německo-anglicko-česky. Nebo jen německo-česky. Nebo taky jen česky. Německy to samostatně zatím moc neumím, ale někdy ty Němčoury docela úspěšně paroduju.

Poznámka #4. Možná byste taky měli vědět, že jsem absolutně manuálně nezručnej, forever alone antitalent s dominací pravé ruky a levého oka, poruchou grafomotoriky a nulovou proporcionální představivosti. Přeloženo do čečenštiny, neumím psát, kreslit, rýsovat, a na první pohled nerozeznám b od d. Píšu to sem, protože mám tak nějak pocit, že je dobrý vědět, proč se ode mě nedočkáte nějakých DIY návodů, uměleckých kreseb, a tak podobně. Od toho jsou tu jiní - já tu budu polemizovat nad smyslem strašilčího života.

Poznámka #5. Když je MS v hokeji, tak se ze mě stává ne jiný člověk, ale rovnou jiný živočišný druh. Ale hokej můžu obecně - tedy jen pasivně. Jen se podívejte na tohle. No nemilujte ten sport.
Co se týká mě, jsem stavěná spíše na fitness, zumbu a podobné tanečky, vytrvalostní běh - na nějakej volejbal mě neužije (nechcete-li ovšem, abych tím míčem vyrazila nejbližší okno). Vrcholem míčových her je pro mě badminton. V překladu, tělák je mým velmi oblíbeným předmětem.

Poznámka #6. Nemůžu si pomoct, ale hrozně se mi líbí briardi. Fascinuje mě, jak jim ty chlupy lezou do očí. Někdy mám podezření, že se orientují podobným způsobem, jako netopýři.

Další informace mě nenapadají. Dle výše zmíněného si čtenář jistě nějaký ten obrázek udělal, a to je hlavní. Některé věci jsou zkrátka nejlepší a nejzřetelnější, pokud jsou nevyřčené. Když je pak vyřkneme, ztratí jiskru, a to nikdo z nás nechce.

Jestli jste dočetli až sem, a cestou jste psychicky neonemocněli, pak vám gratuluji. A taky děkuji.

Uvidíme se někdy příště. Snad to bude stát za to.

S láskou, Strašilka. Nikoli Rosie.

 Jo. I tak by se ten úvod dal pojmout. Je asi tak tři čtvrtě na jednu ráno, a opět se nám historie opakuje - kdybych si ten blog na pise.cz nezaložila teď, tak už asi nikdy. Což je jen důkaz toho, že nejdůležitější a nejlepší životní rozhodnutí vznikají zcela spontánně.

Tak čau. S láskou, Strašilka. Nikoli Rosie.