Vidím to, jako by to bylo včera.

Jsem v osmé třídě. Je mi čerstvě čtrnáct. Máme sloh a třídní vykládá, že má pro nás senzační projekt, který nás bude provázet posledních několik měsíců do konce školního roku. Děsím se toho, protože kombinace projektů, slohu a našeho třídního, to zpravidla nedopadá dobře.
Třídní z jakéhosi plátěného pytlíku, o jehož původu by se dalo diskutovat hodiny a hodiny, vytáhne ještě jeden pytlík, tentokrát igelitový, ve kterém jsou jakési nastříhané papírky. Potutelně se na nás podívá a zkoumá míru našeho nadšení. Žádné však nenachází, proto radši přejde rovnou k věci.

"Každý si vylosujete jeden papírek," řekne, a nám všem překvapením čelisti div rovnou neupadnou, "Bude na něm věk, povolání a země původu. Budeme o té postavě psát slohovky."
Nadšení největšího kalibru. Jsem otrávená, jako snad nikdy. Úplně se děsím, co si vylosuji. Já totiž v těhlech věcech mívám, řekněme, štěstí.
Dojde na mě řada. Nedůvěřivě se na svého třídního podívám, a losuji. Vylosuji. Podívám se. Stojí tam: Ekolog, 28 let, Island.
Třídní se na mě se slzou v oku podívá. Je mi jasný, že to není dobrý. Praví, že na tomto tématu si hodně lidí přede mnou vylámalo zuby, že ten Islanďan asi nese špatnou karmu, nebo co.
Špatnou karmu, říkám si. Já ti ukážu, co je špatná karma, ty blbče.